Bosorka a Hraničář

Úvod

Jeden z posledních dubnových večerů se snesl na krajinu. Vzduch ještě dýchal teplem, ale tráva se již orosila, jak se srážela pára od řeky. První hvězda se mihla na obloze, brzy vyjde měsíc, který před dvěma dny došel celistvosti. Noc slibovala zimu. Chladný večer a nad ránem se země ojíní.

Tebe, milý čtenáři, by zaujala žena, která možná byla ještě děvčetem. Opatrně krmila skrovný plamínek ohně, u nějž se ne jen hřála, ale hlavně se na něm pokoušela ohřát vodu na čaj. Choulila se zabalená v dece, očekávajíc, co jí noc přinese.

Jen o kousek dál zastihla tato noc Muže. Budoval si ležení a usmíval se na svět, jak mu každý pohyb, který směl učinit, přinášel radost. Účelně, rychle a bez zjevného úsilí sekal větve, kterými si chtěl podestlat. Nad sebe napnul kus plachtoviny, kvůli rose či případnému dešti. Zakutal se do deky a usnul v témže okamžiku, kdy natáhl své dlouhé tělo.

Tento příběh je o obou… o každém zvlášť. I o nich dohromady.

1. Bosorka

Jsem jako divokej vlk, pán severu. Živelná a nezkrotná. Věkem jsem dospělá, ale uchovávám si duši dítěte. A s ní i nevinný vzhled.  Patří mi svět a točí se podle toho, jak já lusknu prsty. Většinou.

Žiju tu i onde, povětšinou v lese. Sama. Jsem čarodějnice, bosorka, zaříkávačka. Nebo jsem se jen naučila pár triků, rozumím bejlí a ráda si hraju s energií. Tou energií myslím tu lidského tepla.

Lidé nás, čarodějnice, dělí na temné a světlé, ale věřte, že takhle to ani omylem nefunguje. Když už bych sobě měla přisoudit nějakou barvu, tak to bude blankytně modrá a purpurově rudá. Dva póly živelné energie.

Vedu život takový, jaký jsem vždycky chtěla. Trhám kytičky a sbírám vědění. Nikomu nepatřím a nikdo mi neskládá účty. Když chci, jdu a kde chci, tak tam setrvám. Po večerech piju čaj a přemítám, proč tolik lidí svévolně trpí. Proč na sebe berou role, které jim nesedí a které je nudí. Když každý může jít za svým snem.

Občas zatoužím po lidech. Směňuji pak bejlí a elixíry, abych okořenila jídelníček a obnovila ošacení. Abych navečír mohla posedět v hospodě a poslechnout si, co se kde děje. Zda někde není potřeba mého umu.

Vedu kočovný život a svůj majetek nosím na zádech. Ale je pár míst, kde uchovávám nadbytek – věci, které by se někdy mohly hodit, železnou zásobu – a už mě párkrát vytáhly z bryndy.

Bylo by to vše tak jednoduché, kdyby mi nezkomplikoval život. Kdybych nenarazila to osudné ráno na jeho tábor a kdyby mě neuhranul svýma hnědýma očima… Kdybych si nevzpomněla na svůj dávný sen o kachlácích a aspoň půl tuctu dětí…

2. Hraničář

Říkaj mi Tall a jen čert ví, jak se jmenuju. Toulám se lesy a živí mě město. Žiju na stezce. Už deset let. Hraničář, jak si nechávám říkat, nejsem ani omylem. Snad jím byl můj otec, rád se kochám tou představou – hrdý a neoblomný, nepřemožitelný strážce hranic. Jenomže v době, kdy ještě nějaké byly. Kdy se vědělo, že skutečně jsou.

Lovím zvěř a ve městech prodávám maso. Je to dobrá práce. Lidé se tu lesů bojí a zvěře je dost. Znám kraj a občas převádím pocestný, poutníky, ctihodné občany. Všechny ty, co mají strach. Dávám si záležet, aby když si v hospodě přihnu, všichni slyšeli, jak krutý je svět. A já nebojácný.

Občas dostanu nabídku. Jméno a tučný obnos, když se tělo ráno najde tuhnout na dlažbě. Ale to já nedělám. Lidské spory nejsou můj obor, ačkoliv v bitkách dovedu rozdat pár ran.

Není to špatnej život, ale nezapírám, že by mohl být lepší. Mám, co potřebuju, ale občas jsem zoufale sám. Patří mi chata v horách, kde trávim zimy. Krb, který praská a u jehož konejšivého tepla můžu přemýšlet, sbírat síly na jaro a tvořit.

Mužská práce je totiž každá, co dělá muž. Šaty mi nikdo tak neušije, lžíci nikdo nevydlabe, šípy nenaostří a nevybalancuje tak, jako já sám, sobě si.

Jsem toulavej pes, kterej se nechce nechat tlouct holí, ale v duši tajně sní o stolu, pod nějž by na starý kolena mohl zalízt a čekat na kosti, co spadnou na zem.

Nestojím o ženy. Ale to jedno ráno… Spal jsem a chvíli myslel, že je to jen sen… Něžná dívka, co kráčela ranním chladem bez strachu a bez ostychu. Pohledem by mě probodla, kdyby mohla, ale takhle jen stát a zírat. Pozorovala mě jako zjevení, které slabší povahy straš ve snu, ale jí mohou jen pobavit.

Pokud věděla, že nespím, nedala to na sobě znát. Drze prohlížela moje věci a zbraním věnovala víc pozornosti, než by žena měla.

Byla si jistá sama sebou. Ve všem. Dlouhé světlé vlasy jí splývaly po ramenou, na sobě i v ranním chladu jen kožené šněrované šaty. Modře nevinné oči dítěte v kontrastu s postavou ženy. A nedefinovatelná aura moci. Voněla heřmánkem a pohybovala se tišeji, než bych považoval za možné.

Polknul jsem, chytl jí za ruku: „Ahoj, krásko!“

Pohled jejích očí nebyl poplašenej ani vyděšenej, spíš kárající. Neřekla ani popel a zmizela v lese. Jen ruka, kterou jsem se jí dotknul, žhnula podivným vnitřním teplem. Jako by mi v žilách nekolovala krev, ale oheň.

Už jsem neusnul. Ležení jsem nezbalil, jen posbíral své saky-paky a vydal se do lesa. Lovit. Abych večer mohl sedět v hospodě a slyšet teplé lidské slovo, po kterém se mi náhle tolik zastesklo.

 

 

 

 

 

 

 

3. Opětovné setkání

Nebylo to úplně fér, ale následující noc přišla bouřka a déšť dopadal na zem s těžkopádnou tvrdošíjností i noci následující. Věděla jsem, že jemu bude mezi lidmi fajn. A věděla jsem, že se vrátí… mě to stálo jen trochu energie a jeho pár mil.

Zabydlela jsem se pod jeho plachtou a udělala si z ní hlavní stan. Běhala jsem po lese a trhala bejlí, ale vždy jsem se vrátila k pohostinnosti přístřechu.

Byla jsem ve srabu, přiznávám. Jaro teprv v rozpuku a já přišla o vše. Zůstalo mi jen to, co mám na sobě a jedna potrhaná deka. A všechny schovky daleko. Dala jsem důvěru špatnému člověku. Chyba začátečníka, chyba, která by se mi neměla stát. Jenže on to byl kamarád. A těm se špatně odporuje a na jejich utrpení se špatně kouká.

Nebylo správně, zabrat mu ležení, ale já věřila, že mi pár dní postačí, abych se postavila na nohy. Ještě pár výprav na kytičky a já dostanu to, co potřebuji k tomu, abych po svejch mohla jít dál. A plachta se mu stejně vrátí…

--- --- --- --- ---

Přišel dřív, než jsem doufala. Byl z hrubého těsta a má manipulace nezabrala tak, jak jsem měla v úmyslu.

Bylo už pozdě. Tma dávno opanovala oblohu, na ohni se dopékala ryba. Příroda totiž člověka nikdy nenechá o hladu, když není línej a nemá předsudky. Bylinky v čaji omamně voněli a únava se hlásila o slovo.

Věděla jsem, že jde. Slyšela jsem jeho kroky, ale na útěk bylo pozdě, i kdybych měla kam se uchýlit. A třeba k úprku ani nebyl důvod. Neměl auru zla. Ale ten trik na něj už víckrát nezabere. A dobře mi tak.

Mlčky jsem mu nabídla rybu a on jen pokýval hlavou. Sáhl do torny a vylovil chlebovou placku, tesákem rozkrojil na polovinu a rozdělil i rybu. Porci podal mě a druhou si nechal. Žvýkal večeři a zapíjel čajem. Koukali jsme letmo po sobě, ale navenek jsme byli soustředěni jen a jen na jídlo.

Jak bych ho popsala? Dlouhé ruce, dlouhé nohy, tělo samej sval. Velkej, silnej, krásnej a snad i chytrej… Tmavorudé vlasy mu nepoddajně skotačily okolo hlavy, pohledem hnědých očí jako by hladil… oblečen byl v režných kalhotách a v plátěné blůze, plášť shodil z ramen sotva dosedl vedle mě, aby se najedl.

Když zmizí ryba v našich žaludcích, oloupu pár hlíz, co jsem je vydloubala u potoka a hrst mu jich podám. Sváteční večeře, když má víc jak jeden chod, ne?

„Jsem Tall.“ promluví znenadání a je to spíš konstatování, než představení.

„Dara.“ hlesnu tiše. Pro dnešek se nehodlám vzdát suchého lože, a tak další várka obsahuje o kytičku víc. Je nevinná, ale hezky se po ní spí.

Né, že by se tvářil, že se mě chystá vyhnat, ale ničemu neuškodí, když usne první. Ta bylinka se jmenuje kozlík, a i když netuším proč, funguje spolehlivě.

Rozestlat deky mu musím já, a ačkoliv se do jeho ležení vejdeme pohodlně oba, celou noc se hřeju o jeho tělo a kradu si tak energii, která se mi určitě neztratí. (A jemu chybět nebude, páč tato energie se násobí.)

Vykradu se s úsvitem. Oheň ještě doutná a tak jej přikrmím, aby nevyhasl ani jemu. Zabalím si kytičky, tedy vše, co mám, a účelnou a rychlou chůzí se vydám do civilizace.

--- --- --- --- ---

Když vcházím do vesnice, slunce již stojí vysoko a po delší době opět hřeje. Psi mě vítají štěkotem a děti trochu bázlivým výskotem. Rodiče je mnou straší, jak dobře vím. Ale jsem to já, kdo je léčí, když už nikdo jinej neumí pomoci. A oni to vědí.

Kytičky neprodávám pokoutně. Mým nejlepším odběratelem je místní ranhojič Pet. Občas pochybuji, že svojí práci rozumí. Potají se mu směju, že jitrocel nerozezná od bodláku, ale možná se jen bojí.

Už jen dědové vyprávějí o tom, jak svět fungoval, když ještě fungoval. A teď pořád ještě nefunguje. A nefunkčních věcí je třeba se bát. Nemyslím si, že oni žili líp, jenže ono se všeobecně rádo věří na lepší časy. Na lepší časy, které se jednou vrátí. Řád a rovnováha, čehož je prý v životě třeba. A tak nevytáhnou paty ze vsi.

Ale tím líp pro mě. Po mých bylinách se jen zapráší a ještě se mnohým nedostává. Zklamu je tím, že nemám masti, jenže já je neměla z čeho vařit.

A tak nakupuji nejpodstatnější věci a mizím v lese. Nemám dost, abych dostala vše, co potřebuji, a tak se držím v blízkosti vsi. Týden mi trvá, než umíchám požadované masti a elixíry. Trhání a sušení bejlí, škvaření tuku, rozpouštění vosku. Popálené prsty, podrápané ruce i nohy, pořezané dlaně.

Chvat se holt nevyplácí. Ale bylo hotovo a ještě trochu navíc. Tentokrát jsem mezi lidmi trávila času víc. A o posezení v putyce jsem se tentokrát neošidila. Mluvilo se hodně a halasně. Pár hejsků se pokusilo získat mojí přízeň, ale rychle byli usazeni starými kmány.

Jenže nic pořádného jsem se nedozvěděla. Krávy dobře dojí, ovce se toulaj a díky dešti snad bude dobrá sklizeň. Nic pro mě podstatného. Žádné nepokoje…žádné fámy... ,žádné zvěsti z okolí, žádné emoce, které by dusily k zalknutí. A na nevysvětlitelnou chorobu také zrovna nikdo neumíral.

Hospodské veselí přetrvává do brzkých ranních hodin. Vždy, když jsem zde, nechce se nikomu domů. Budím zvědavost, občas nosím noviny, udržuji energií klid a pohodu. (Zde se často zavírá při první ráně pěstí.)

Do lesa mizím chvíli před úsvitem. Spím spousty hodin, neboť se mi to bude hodit. Mám plán. Zlý a krutý, oproti mé podstatě. Jenomže zradu Bosorky neodpouštějí. Zradu ne. Ta je horší, než zabít a žádná odplata není dost dobrá. Zradit je horší, než zabít, neboť vražda je definitivní a zopakovat jí nelze.

Vím, kde ho najdu. Drake, můj osobní běs. Jméno, které mě hnalo dál a dál. Čekala mě dlouhá cesta, ale léto bylo teprv přede mnou. Tedy - po řece dál, dál a dál...

---