septakord a střecha

z města zůstalo nafouknuté prádlo
brodím se řídkými kostmi
snít o plavbě ale sny byly přecpány
davy utekly z masožravých skel do kanálů
nestihnou levnější boty
nestihnou otrhat jeřáby
krevní koláč na obloze
černá a rozpadá se v hlavách
odnášejí paprsky do namodralých koupelen
kůži obsazují halogenové pihy

posíláš elektrické vlaštovky
v lahvích po obvodu stolu
až se otevřou stropní dveře vychrlí holku
s nepřítomnými vlasy a rty
s přísným leskem
co ví všechno o všech nohou
co nás rozdělí

kontejner plast labutěnka

– –

dvojka pozoruje černobílý ohňostroj
kolem brousí vytáčka
plive kovovou kukuřici
dýchám zábradlí bzučí mi v nose a v prstech
probouzím se vyvolávám
sen jako afázii

odcházím k večeru do bílé ryby
u vstupu vatová činka vyhazuje
nemáš jmenovku říká mi do krku
chabě se vymlouvám
jsem tu pro sklo má moje oči

– –

je večer v rybě
světla se zpovídají z barev
z pádů do umělých zahrad
postříbření chlapci
lámou hlavy/srdce o dobrý stůl
děvčata porovnávají umění zvracet
na dně gauče spí
dvoustopý had
pod clonou k němu proudí smíchy
zaražené páteře

budou zavírat
ještěři na stropech slábnou
hlavy jsou pomalu odnášeny
na létajících talířích

– –

budím se zakašláním tramvaje
světlo se převléklo
vyklepávám rybu z písku
jenom tohle ti nesu a zapomenutý kód

kosa je ve sklepě
v protisměru ji obcházíme po okraji sklenice
předáváme si ruce mezi dveřmi
drobné záněty
za pár vteřin město zažehnou obrazovky
psí kožichy unaveně padnou na silikonové hlavy

– –

ryba vypustila vodu
splasklé čluny visí v cukru nad námi
plížíme se po okraji cesty patří mravencům

dospěli jsme ke stolu
kde mandarinka vykládala zimu
zastihla ji pod lampami
prý měla dlaně srdcové dvojky
nemohla je zaspat snést
jen se hrnula do závějí na parapetu
teď blikají vycpané vlaštovky

kde skončilo jaro ptám se jí
neodpoví ani zmačkanými rameny

– –

parkové hlasy se převalují
v krabici od bot
noc jede mezi zuby veze oči v pytli
klopí nás do kvákání uhlí
složit se ve tři
ráno o první okno
žadonit o žvanec mapy
domům naskakují zlatí sršni
hledají vypínače na štěkot

horko v násobilce
paměť nemůže spát mizí před nosem
krade nám stopnuté auto

– –

město bylo odvezeno popeláři a my zůstali zavřeni v rybě
stěna dojedla dveře
založila ještěry do promítačky
něco z talířů nám padá do snů
za postelí číhají štěnice se jmény a čísly

na stropě bydlí holka
neznám ji dostatečně
prý utekla od matky s kosou
nevidí z poloviny ale umí lhát
táhne mě tebe za oči jak filmový pás

dny rostou do jednoho
čtvrtí se němý mezi prsty
neskutečně dlouhé nohy
neděle ucpaly odpad

– –

patro nad námi se vrátilo z dovolené
je slyšet otrávené bílé fialky
matka jim čte útroby z jazyka
čte otce v nedohlednu

dupot květináčů mizí pod sprchou
později v pohádce v černé svíčce

mapa se bortí do vyrážky
hlas nahoře dál plete hadí doupě
jen aby zapomínání nestálo

– –

viděl jsem dům sotva jsem vstoupil
náhodné doteky byly nepřípustné
viděl jsem zuhelnatělé tapety
reflexní vesty
z mízních dálnic
proudily obálky plné špendlíků

lepidlo stoupalo
i když lidé vyklidili slovník
jméno na stole nepatřilo nikomu
šaty cítily že neodejdou

– –

už se nepotkáváme jen si jsme na očích
po probuzení si nevyměňujeme sny
zuby
padají do plic v prstech u nohou

dvoustopý had se svěřil
že taky nevzpomíná jaký chtěl být
když se zkříží cibule a fík zřejmě nevznikne zrcadlo
ještě mohl stárnout a nevědět
dvojka nad ním chtěla víc

– –

d. h. si lehá k večeru
k živému plotu krásně střiženému neštěstí
jablečné světlo stoupá ze sklepů
on slyší klíče v peří
ve větvích nad čelem
skicuje velké ohniště
popel modrého období zakopává
pod kukuřičné pole polyká k lesu

mandarince se začne zdát
o studně na dně ryby
vydá se po žlutých značkách
jejich stromy vyvrátila písmena

– –

město nás plivlo na přeškrtaný rozcestník
východ mravenčí les ti patřil
vyrůstal z natažené paže
chtěl jsi vejít ale bál ses o své boty

západ byl postavený
světla z lega praskala
mezi větvemi jeřábu
výbuch se musel stát už dávno
nechal se vyslovit

ukradls mi šaty z plotu
převlekla jsem se tuším hned
studená želva dosedla na nos
na sever
uprostřed točny
dítě prodávalo párky a rokli

– –

město se tvářilo příliš
nemohlo připomínat noc
chrochtající vozy posílaly těla s flitry
do vybydlených krmelců vyrábět tance
modré obrazovky se zatáhly
nastolily plechy
nemohli jsme vstát zazvonit
mraky papírů stoupaly kopaly hroby
smutné vlčice v labutěnkách
svlékaly kostičkované košile
chtěly zabloudit v ohnivých lesích
ale místo toho skončily v kraji pixelů
povinných vánoc stromů
kašičkovitých oken
kde muži padali z měsíce a lhali o svých zemích
prudce vyráželi olej z malovaných kašen
vyslovovali útěk únos
a chytali labutěnky na implantované zuby

– –

známe se do dětství
mandarinka vymýšlí nový jazyk
sedím na houpačce ptá se jsi?
jestli souhlasím
znamená to dvoustopý had je všude nemohu myslet

uleháme do neděle nad námi klenuté akvárium
mandarinka nadává rybám v očích
ale víme že je to hra
možná na skutečnost
vyhrkne sklo
pot a sůl
dlouho neudrží tělo

konec světa se mění za každého měsíce
minutová ticha štípou smích
všechno si chceme všechno jako kýchnout

– –

dvojka dojedla černý jeřáb
rozletěl se s ní
do kloaky a do krve
schováváme se před hodinou
na hřišti v dřevníku
hlavně ne v matkách to jsou sprostá slova
namítáš jako ozubený kočárek

pruhovaná košile nad tebou ovocnatí
puntíkovaná spěchá před vzduchem
nesmí jí přijít
na cizí břicho
na černou krupici

pes se jí vyhýbá
vlasy teprve začínají

je třeba myslet na něco pevného
chytit se za čelist nebo prázdniny
ale dívky mají stehna ze třmínků
utekly z uší

– –

zuby bloumají šlehačkou města
měknou vedrem
chvíli máš jasno kdo je kdo
věříš v igelitku
až se probudí vyplivne armádu regálů

dohodl ses že jsi báseň
dokud nosíš mrtvý prostor plic
pečuješ o své neštěstí
jsi nesvůj když se toulá ulicemi

oloupané zábradlí kruhy pod očima
svítí na cestu do vypnutého poschodí

– –

nepotřebovalas umělé nehty
abys cítila zeď
z jehelníčku pod prolézačkami
vyrůstaly psí stíny
měkké stíny větví
pouštěly jablka z hnízd
sníh stoupal k domovu
doléhal na tebe
těžký rudý dech
zdálo se ti že se narodíš

zítra

zeď je sotva v sedmém
někdo jiný tě čeká v očích
mýdlový budík
sezónní lidé plní vyložených srdcí
na talířích se sušenou oblohou

– –

v bytě se hromadily zapomenuté věci
přemýšlela jsem kde je tvůj hlas

mandarinka skoro nevydržela
vyrostl jí z toho nos
vypila hluchavky odbarvila vlasy
ztratila se v cizí koupelně

postavil jsi z ní semafor
trávil červené noci
prosychaly na prádelní šňůře
byly vsunuty pod fólie

– –

dlouho ses neodvážil prolistovat do hřbetu
do sraženiny náměstí
s kašnou a dlažebním sluncem
co se ptá proč nežiješ v létě
proč chodíš do černobílých zahrad
kdo zmizel z tvého života
člověk je úplný až zažije smrt
to jsi řekl ale v dětství
dotkl se skla
v obludně fialových babičkách
nepoznával bramborové placky
svět byl průsvitný
nafouknutý balon plný octomilek
visel v galerii za pupeční šňůru
ty jsi stál pod hlavami i se svým jojem
hledal matku podle utíkající brady a písma
uhlazený límeček řízek na cestu

chtěl jsi vyrůst rychle
jako smeták semknout děravé ruce

– –

scházím studené měsíční schodiště
schránka je nemocná
má v zornicích změny teplot
scházím do rytmu kelímků
do sirén dětí s hasičskými vozy
mžourají bagry a bagety
nad rybími prsty a semafory
blikají lýtka načrtávají pátek
bělooký železniční přejezd

dvoustopý had je na nábřeží
halucinující úřednice
grafičky s prošedivělou kůží
sypou knoflíky z úst a on jim rozumí
vyrostl v ořechu mezi veverkami
ty smrky byly jeho oči
vystavené bouřce v poli

– –

město uvěřilo v déšť
rozutíká se nad hlavami rozevírá listové saláty
nůžkám se ztratily důvěrné krky
a jak se nebát o dvoustopého hada
když se nesmím zabít
ptá se falzifikovaná matka
zaplavuje záda

vláčíš ji jako pračku k šílenému prádlu
nekonečné schody napjaté do minimalistického plátna

– –

mandarinka říkala že ji nemrzí
že nikdy neuvidí své tělo
dlouho nesnesla odvrácenou stranu
zubů až jednou
tma zhluboka zívla rozprskla se
do té doby netušila život uvnitř míče
pak spatřila skutečné stromy
jejich tkaničky

probudila se ve vaně
někdo jí loupal kůži
ale mandarinka vyklouzla
skočila do akvária mezi zadumané pláštěnky
co snily o kyselině fluorovodíkové
chtěla si povídat se sklem
ale pěnilo latinsky

boty padaly do ryb jako schody
mandarinku stíhalo modré zrcadlo
už si nebyla pevná v mracích
díru ve stínu nemohla nahmatat

– –

zebra mluvila o blížící se analýze
o ulicích rozložených na písmena
o sněhu z polystyrenu a zubních past
viděla prchající zvonky
viděla ústa plná velkých přestávek
seskakovat z tváří
viděla louky s otrhanými pavoučky
květinové holčičky co netušily o květinách
lesní holčičky co netušily o lesích
mrtvoly svačin ve školkách
stromy zmenšené do bot
mušinec místo slunce
viděla samou nespavost

jiná ústa tvrdila že nikdy
nebude po akváriu nebude po večeři
zívala nebo imitovala smích
přecházela zebru a věřila ve vyblednutí

– –

noc vyklouzla z dlaní jako mléko
vyhrkla mě do hrnce
když jsem se vracela domy se spikly
navlekly si stejná těla
převedly hada na prvočíslo
a jak spolu mluvit
ptala jsem se zebry
a ona ukazovala konec města
kde lidé rozvážně hledali pryč
jiní nebo stejní
se klouzali po zmrzlé kaši po dlouhém nose
nebo nosili v uších poklice
vinylové paprsky
házeli do tmy a dál
a slunce vycházelo částečně bez prstů

– –

čtvrť se zvolna rozpouštěla
mraveniště kohoutů zalila zrnící obrazovka
oči se potácely v pestrošedé pěně
neudržely příbor

začínalo jaro
bylo zavíráno do lahví
vlasy zelenaly a z masitých okenic
ručkovaly po prádelních šňůrách za severní točnu

– –

skrýváme se před google mapou
čerstvé matky nás praží vysokýma očima
ulici naskakují lososová líčka
plavovlásky jsou kradeny do květináčů
společně s létem
šaty vybuchují nečekají na tmu
opadané ohňostroje podzim
obrátí posbírá zpět

opírám se o trubky v zádech
kolem se hromadí vlhká zeď
dvoustopý had brzy zmizí
nechá po sobě inverzní tvar s přesným obrysem

– –

je únor ve stromovce
dýcháme pomalý vzduch
pomalu spím
kolem se vznášejí žvýkačky
o přestávce všichni venku
předpisově přemýšliví
instalatéři pošilhávají po zapalovačích holek

vyprávíš jak jsi ve snu kradl tramvaj
(rozhlížíš se po tom druhém kterého jsi zapomněl)
přestávám poslouchat a nevím kdo začal
už jsme si řekli všechno i špatně
dvoustopý had není tvé jméno
a já se ani v nejmenším nepodobám penězům

– –

je sobota mezi semafory
ztracený třetí směr
čekáme na společném papíře
ale deště byly vyprodány
obrazovky vypustily písek
ucpal šťastné záložnice
okna se zkroutila s bolavými břichy
ulice hnětly vítr z prázdných rukou
nikdo z města nevycházel
poslouchat neklidná zábradlí

kovoví mravenci mají zaděláno na výlet
plujeme ve skořápce v keramickém umyvadle
i když se trochu bojíš
ať ze mě nevyroste zahrada

slunce otupuje ploty
pouštějí své stromy na zalknuté chodníky

– –

lidé ještě trvají kladou háčky mezi zuby
ale domy se rozpadají jako kukuřice
střechy vyprahly daleko ode zdí
v zemi jako v hubě s vyraženými můstky

za komín se zachytil jazyk dvoustopého hada
kdysi scházel do vlasů
měl výhled na muže stižené rýmou
na ženy vysílající z oken
večeře na kapoty

dlouho neotvírám kartu
ať nevyženu manty ze dna postele
jsem si jistá natolik abych se nebála o strach
le jour se lève
z lampy je znovu jen tělo
nikdo se neprobudí po bezesné noci

– –

ráno si už nepamatujeme
kdo koho zabil
nebo jestli se to teprve stane

nechali jsme jména bílé rybě
a odešli naopak
severní točnou
v želvě se znovu rozletěly vosy

tisknu ke klíční kosti černý kapesník
vím komu patří
dech na druhé straně kroků