Haló Doly!

Tady je další (tedy první) část povídky ze stále ještě připravované knihy "Milovat svou vlast - a jiné...". Už se opakuji, že se jedná o autobiografii,  já si moc ty příběhy vymýšlet neumím. Čili holá realita - tentokrát bez jakéhokoliv sentimentu.

    Haló Doly!

    Hned na úvod musím upřesnit, že tady se nejedná o Dolly ze slavného amerického muzikálu, ale o Doly Ostravsko-karvinské (OKD). Zkrátka - přišlo mi to tak vtipné.

Ve smyslu hesla „Já jsem havíř, a kdo je víc?“ jsem  od 1.1.1979  nastoupil na Důl Československé Armády v Karviné, na investiční odbor, coby referent stavebních investic. Do té doby jsem se stavařinou toho neměl moc společného, ovšem bylo třeba zvýšit příjem financí, abych uživil rodinu. Druhý důvod byla vlastně souhra okolností. V té době nešlo změnit místo během krátké doby, ale byla zákonem stanovená výpovědní lhůta 6 měsíců, v mém případě 6 + 2, protože mi už bylo přes třicet. Takže na mě musel budoucí zaměstnavatel 8 měsíců čekat. Ale za tu dobu už bylo přislíbené místo elektroinvestora  obsazeno. Nabídli mi nastoupit na strojní, ale když jsem si vzpomněl, jakým nepřítelem mi na průmce byl soustruh a strojnické tabulky, tak jsem s díky odmítl. Proto přišly na řadu stavební, tam potřebovali člověka, neboť tam byl jenom jeden referent a jeden vedoucí.

     Nezbylo než vzít co je, zkraje jsem byl na pochybách, ale časem jsem nelitoval, neboť se mi rozšířily obzory. A nejen duševní. Každopádně jsem sám sebe přesadil z prostředí kde převládala slušnost, do prostředí kde se vše „řešilo“ hlavně řevem. Z prostředí, kde se nedodržení termínu řešilo jeho posunutím, do džungle, kde nedodržení termínu dle harmonogramu se řešilo vydatným řvaním a vyhrožováním, až nakonec se ten termín posunul taky.

     V první řadě jsem se musel naučit investiční předpisy, orientovat se ve stavebních projektech a rozpočtech, a seznámit se s dodavateli. Při nástupu mi bylo sděleno, že budu hlavně kolegovi pomáhat při dozorování stavební elektročásti, ovšem skutečnost pak byla jiná. Náš vedoucí, zvaný Toníček, postupně všechny stavby které dozoroval, mi předal, a od té doby mu ke spokojenosti snad nic nechybělo. Teď se mohl nerušeně věnovat své hlavní činnosti, neboli nepřetržitému pohupování se na židli, s blaženým úsměvem a s rukama založenýma za hlavou.

     Dále jsem musel přivyknout na zvýšený přísun alkoholu, jinak bych nezapadl do kolektivu. V kanceláři přípravy investic byl malý, tajný bar. Barmanem byl ing. Emil Szelong, který bydlel asi 10 minut od objektu šachty, takže mohl bar průběžně doplňovat, aniž by musel jít přes hlavní vrátnici. A on jediný z investic se vymykal normálu. Nepil, neřval a chodil do kostela.

     Nezapomenutelná figurka na investicích byl nějaký Kolondra. Když jsem nastoupil, už byl v důchodu. Ale měl jsem to potěšení na něj narazit, když jsem ještě pracoval na ZAMu a projektovali jsme nový dispečink. Já důlní část a můj šéf vlastní dispečink - včetně přehledového tabla. To byla vlastně velká plocha, na které bylo zjednodušeně zobrazeno důlní pole a signální žárovečky znázorňovaly místa, kde se co měří (např. koncentrace metanu). Ale Kolondru důlní část vůbec nezajímala, zaujalo ho tablo:    „A ty švjatla (žárovky) sum jaki barvy?“

     A můj šéf odpovídá: „Bílá znázorňuje běžný provozní stav, červená havarijní, a když nesvítí nic, tak je čidlo mimo provoz.“

     „…Co??? To my byli na dispječinku v Rusku na Donbaše, a tam to gralo všystkimi barvami: Módrum, želúnum červjúnum, žúltum…. (a přitom významně vykulil oči). A to vaši? To je na guvno!!!“     ...Ale ke Kolondrovi se vrátím ještě později.

     V kanceláři se mnou seděl Josef Ziemba a ten mě vlastně zaškoloval, jednak pracovně a dále na koho si dávat pozor, pak kde je vždy co vypít, nebo kde se neřve a  je vždy sranda. Bývalý hokejista, dříve hrával s mým bratrancem v Baníku Ostrava, pak přešel do druholigového Baníku ČSA Karviná, kde také hráli ligoví vysloužilci Jarda Motyčka a Honza Svojše, a od roku 1972 je trénoval Augustin „Gusta“ Bubník. Ano, je to on - jeden ze slavné generace hokejových mistrů světa  z roku 1949. Ten, který byl v roce 1950 odsouzen „za protistátní činnost a špionáž“ na 14 let. Odpracoval si 5 let v Uranových dolech v Jáchymově, pak byl omilostněn, ale hokej už nesměl hrát. Občas se všichni sešli u nás v kanceláři na štamprličku, a to pak bylo haló. V tom roce (1979) již Motyčka a Svojše hokej nehráli, a jejich pracovní vytížení bylo spíše formální - měli to za zásluhy. A kolega Pepa trénoval žáčky. A Gusta stále ještě trénoval Baník ČSA, takže u nás se objevil asi tak jednou za 14 dní. To zavolal Pepíkovi, že třeba za půl hodiny přijde a Pepa svolal ten zbytek. Pokud jsme ovšem nebyli v terénu.

     Ještě jsem nezmínil, že dobré dvě třetiny zaměstnanců mluvilo karvinským nářečím. Takže  Motyčka (přišel z Jihlavy) a Svojše (přišel z Litvínova) při nástupu měli potíže se domluvit s místními - prostě jim nerozuměli.

     Honza Svojše nám líčil nezapomenutelný zážitek ze svého nástupu. Na šachtě byl personalista soudruh Michalski, zároveň byl nějakým vyšším fukcionářem v Baníku ČSA Karviná, a aby toho neměl málo, byl ještě poslancem v Národním Shromáždění. Když Svojšáka přijímal do stavu, proběhla asi následná rozprava:

     Mich:   Tyž je tyn Svojše? Ja, tuž  vitej, synku!

     Svoj:    Dobrý den.

     Mich:   No, u nas še pravi Zdař buch, alebo Čejnšč!  No něvadži - a jak či je?

     Svoj:    (nerozumí a nechápe) … Jak? Mně je dobře!

     Mich:   Ale ni!... Jak či je na mjano?!

     Svoj:    Jó jméno? Já jsem Honza.

     Mich:   Jaaá… Huunza!

     Historek od nich jsem si vyslechl dost, ovšem většinou jsou nepublikovatelné. Ale tady mi nejde o historky bývalých hokejistů, spíše chci vylíčit něco z mých aktivit.  Zcela určitě byla vždy vzrušující záležitost „vytyčování podzemních překážek“ - v zemi uložených kabelů, rozvodů vody a kanalizace. Na šachtě to byla vždy loterie, protože nějaké podklady byly většinou neúplné, nebo žádné. Takže o nakopnutí kabelu, či vodovodního potrubí nebyla nouze. Za to hrozila pokuta, ale nevzpomínám si, že by byla někdy někomu uložena, protože nešlo nikomu s určitostí říct: „Ty jsi vinen!“

     Jednou z nejdůležitějších činností investora bylo zjišťování „objemu provedených prací“ - kontrola provedení a jakosti, a následná fakturace. Při fakturaci bylo vždy o zábavu postaráno, protože dodavatel měl vždy tendenci fakturovat víc, než odpovídalo skutečnosti. A fakturovat „vícepráce“, ať už oprávněné, nebo smyšlené. Bylo to dáno tím, že dodavatel byl neustále ve skluzu oproti termínu, takže se lepila díra dírou.

     A teď se vrátím k exotickému Kolondrovi. To mám sice taky z vyprávění, ale prý se to událo těsně před jeho odchodem do důchodu, vlastně krátce před mým nástupem v roce 1979. Jednou pan Kolondra šel se stavbyvedoucím na kontrolu dokončeného (téměř) energokanálu, do kterého se vstupovalo šachticí. Když už bylo po kontrole, tak stavbyvedoucí, jelikož tak nefuněl jako pan Kolondra, vylezl ze šachtice dřív, poklop šachtice zaklapl a postavil se na něj. A Kolondra dofuněl na schůdky a začal bušit na poklop:    „Kurva odevř, ty chuju zasrany!!!“

    „Ale jó pane Kolondra, já otevřu, ale až mi podepíšete ten dodatek za čtyřistatisíc!“ Stavební deník a tu fakturu měl samozřejmě ssebou.

    „No to viš, ty cype, na to se ti možu vysrať!“  Ale když už to trvalo asi čtvrť hodiny a Kolondrovi ubývalo kyslíku a zvyšoval se mu tlak, tak rezignoval. „Tak už mě kurva pusť - podepišu!“                 Stavbyvedoucí pootevřel poklop, ale jen tak, aby pan investor Kolondra mohl vystrčit hlavu a ruku, a do té ruky mu vrazil propisku a tu fakturu. A bylo podepsáno. Kolondra se tu potupu snažil utajit, ale už druhý den se všichni bavili na jeho účet.

    Největší vzrůšo bylo vždy při podepisování fakturace před koncem roku, protože dodavatelé měli na ni vázané prémie. To pak opravdu museli vymýšlet a fantazírovat, až to často hraničilo s hospodářskou kriminalitou. A pak se to řešilo většinou až na úrovni náměstků. O úplatcích nemluvím, protože nevím (jenom tuším), ale ty byly vždy, jsou a budou.

    Já jsem měl to potěšení (mimo jiné) dozorovat práce na likvidaci jedné kalové nádrže. Kaliště - to je zpracování uhelného prachu na kaly. Jsou to většinou tři „rybníky“. První sedimentační, druhý nebo i třetí filtrační a v posledním už se daly chovat ryby. A ty sedimentační nádrže se také někdy likvidují. Samozřejmě po odtěžení kalů, které se pak prodávaly jako to nejvíce neekologické palivo. Následuje vybagrování podloží, závoz hlušinou a zhutnění. Tady investor nemá moc šancí zkontrolovat „objem provedených prací“, jedině vizuálně, a to až po zaměření geodetem, doloženém protokolem s kulatým razítkem.

    Bylo to poslední šichtu před Štědrým dnem. Stavbyvedoucí Walter P. donesl fakturu k odsouhlasení a podpisu. Na odbagrování, zásypu a zhutnění není co ušvindlovat. Prostě podle protokolu: počet kubíků se vynásobí cenou, a je to. Přesto chlapec  donesl fakturu s částkou o celých sedmset tisíc vyšší, než by se slušelo.   – „No tak to ne - Waltře!!!“

    Waltříček se tvářil pokorně, přiblble se usmíval a kroutil se jak had. Vytáhl z aktovky flašku vodky a dvě velké štamprle: „No, když už máme ty svátky, tak si dáme, no ne? A Pepo, ty si dáš taky s námi, že?“  A Pepa nebyl nikdy proti. Takže pak ještě do druhé nohy, aby se nám lépe šlo. V ten den (nebo spíše v noci) mrzlo a připadlo asi 5 cm sněhu, takže to docela klouzalo. Můj šéf měl vyfasovány zbrusu nové gumáky, a blahosklonně mi nabídl, že si je můžu půjčit.  ... „Ale ne, abys mi je zničil!“ zavtipkoval.      …      „Bez obav, co bych tak asi na nich mohl zničit?“

    A šlo se. Ke kališti to bylo něco přes deset minut, a opravdu to klouzalo. Zvlášť po dvou velkých. Došli jsme k objektu našeho zájmu, ale jak a co zkontrolovat, když je vše pod sněhem?      ...    „Tak budeme muset něco sněhu odhrnout, pokud chceme něco zjistit! Ale je to celkem zbytečné, ta faktura by měla být asi tak na pětset tisíc!“ snažil jsem se být objektivní, ovšem věděl jsem, že záměr a požadavek stavbyvedoucího je už předem daný shora.

    „No, když myslíš, tak to zkus!“ opět se poťouchle usmíval Walter. Pod sněhem vlastně nebylo poznat, co už je odtěženo, co je zavezeno a zhutněno hlušinou - a kde jsou ještě kaly. Vizuálně jsem měl zafixován stav, jaký jsem viděl před týdnem, a vím, že pak se tam nic nedělo. Mezi terénem a kalištěm bylo asi třicet centimetrů svahu. Tak jsem na ten svah stoupl, a už jsem klouzal. Jenže ne na zavezenou část, ale do kalů… Můj odhad byl téměř přesný - jen asi o půl metru v můj neprospěch. A už jsem se bořil. Napřed jednou nohou, ovšem abych „vyrovnal balanc“, musela přispět na pomoc i druhá. A pak i Waltříček:  „Co blbneš!!!“ a rafl mě za ruku. Tím mě vlastně zachránil od potupné a nechutné smrti.  Kaliště jsou hluboká asi dva metry, někdy i víc. Když mě chytl za ruku, můj ponor v kalech se stabilizoval - akorát tak na úrovni gumáků. Vytáhne mě… „Uf - díky Waltře!“ … Srdce mi bušilo.

    „Jó - pane investore, já tě vytáhnu, ale ty mi podepíšeš tu fakturu na milión dvěstě!“ Tady už jaksi nebylo co řešit. Říct, že nepodepíšu? Walter měl v ruce všechny trumfy. A taky mě - a to doslova.

    „Ano, podepíšu!!! Jen už mě prosím tě vytáhni - tak dělej!“. Načež Walter začal tahat. Šlo to ztuha, ale šlo. Jediný zádrhel byl v tom, že pomalu, ale jistě nejen já , ale i nohy lezly z kalů ven. Ne však gumáky. Když jsem byl konečně na pevném břehu, mé nově ušité tmavozelené tesilové kalhoty měly od kolen po lýtka dokonale změněnou barvu na černou. Naštěstí gumáky byly o číslo větší, takže se mnou vylezly i vlněné ponožky - kupodivu zůstaly téměř bílé. Poslední pohled a rozloučení: „Sbohem gumáky!“ A rychle zpátky… Vůbec jsem netoužil po tom, abychom někoho potkali.

    Po návratu na investiční odbor jsem v rychlosti podepsal Waltrovi tu fakturu a snažil se co jak nejdřív zmizet ve sprše. Nicméně stejně jsme v kanceláři narazili na Pepu a taky na mého šéfa. Pepa se mohl uřechtat, šéf sice taky, ale s těmi gumáky jsem mu rozhodně radost neudělal. A nenabízí se tady nějaká analogie s Kolondrou v kanále pod poklopem? Jen on určitě byl na tom relativně líp.

    Pak ve sprše jsem měl problém nejen smýt mastné lepivé fenoly z nohou, ale i vyprat ty kalhoty. Kartáč a mýdlo nestačily na tu sílu. Když jsem vylezl ze sprchy, celé patro mě přišlo „přivítat“ a očichat - řekl bych, že jsem si trhnul větší ostudu, než tenkrát Kolondra. Spolupracovníci se opravdu dobře pobavili na můj účet - mysleli si, že to byla moje blbost a frajeřina. O té kamuflované faktuře nevěděli. A pak jsem si sám sobě smrděl ještě i na Štědrý večer pod stromečkem. Kalhoty nereagovaly ani na pokus o vyčištění tetrachlorem, nakonec musely skončit v popelnici.

    Když přeskočím asi dva roky, tak jsem skončil i já, ale ne v popelnici - přestoupil jsem z Dolu ČSA na Důl Darkov. A tam na mě čekaly další paradoxy, a možná i větší. Tak o tom příště.

 

---