Tichý šílenství

Zaujal mě na první pohled. Měl takovej ušlechtilej výraz ve tváři, kterej se už moc nevidí, krásný svalnatý tělo vybízející ke hříchu. Tak sem si vedle něj sedla. Bylo to na mostě a byl zrovna nádhernej slunečnej den. Okolo pobíhali turisti a snažili se zachytit krásu staletí těma směšnejma monstrama, který se jim houpaly na krku. O co se snaží? Copak nevědí, že něco takovýho blbá fotka těžko vyjádří? Seděli jsme tam a mlčky pozorovali racky vznášející se ve vzduchu. Bezstarostně si kroužili. Jeden přiletěl až k nám a klidně si mu sedl na rameno. Vydržel tam snad půl hodiny. Pak se zase vznes do svejch výšin. Začala sem mu vyprávět o životě a on v klidu poslouchal. Byl první, kdo to opravdu dělal. Řekla sem mu úplně všechno o sobě, o Petrovi a jak se zabil v autě. Jak sem se z toho složila a podřezala si žíly. “Víš, někdy toužím po tom, probudit se na krásný voňavý louce. Okolo by byla strašná spousta kytek a vzduch by voněl štěstím. Ptáci by tam zpívali, a nebo ne. Bylo by tam úplný ticho, protože ticho se tak krásně poslouchá. Mohla bych si tam běhat bosa. Pod nohama bych cejtila tu měkkost trávy. Prsty by se do ní bořily jako do plyšovýho koberce. Takovýho, co jsme měli s Petrem a teď, je na něm obrovskej krvavej flek, co nejde vyčistit. Stejně je to zvláštní, že všechny ty úžasný čisticí prostředky dokážou vyčistit z koberců všechen sajrajt až na krev. Ta tam prostě zůstane. No, chápeš to?” A tak se pomalu snes večer a začalo být chladno. Vzpomněla sem si, že mam dneska domluvenou rodinnou večeři. Tak jsme se beze slov rozloučili a mě bylo jasný, že ho tady zase zítra najdu. Rodinná večeře, nechápu, proč sem slíbila, že tam přijdu. Zase to bude samá přetvářka. Spousta milejch úsměvů, všichni se strašně rádi uviděj, ale za zády se budou pomlouvat. Už to slyšim. “Ta by měla bejt někde v ústavu a ne chodit mezi normálníma lidma.” Všichni se budou koukat na moje obvazy na zápěstí a soucitně se mě ptát, jestli něco nepotřebuju a když něco budu potřebovat, ať se určitě ozvu. Že jsme přece rodina a ta by měla držet při sobě.

Samozřejmě sem se nemýlila. Po večeři sem si se skleničkou vína a cigaretou zalezla do kouta a pozorovala tu lidskou komedii. Obtloustlý rudolící tetičky, jejich ještě obtloustlejší manželé s doutníkama a mezi tím vším pár řvoucích dětí. “Mourku, pojď sem. No ahoj. Tebe už sem dlouho neviděla.” Mourek mi vyskočil na klín, kde se uvelebil a začal slastně vrnět. Ještě chvíli jsem tam nečinně seděla, a pak se vymluvila na bolest hlavy a odešla domu. Tam jsme si sundala obvazy a pravý zápěstí se mi zalilo krví. Proužek nádherně rudý teplý krve mi stejkal po ruce. Chvíli jsme se nechala unášet uměleckým dojmem, ale pak sem rychle vzala čistý obvazy a ruce si zavázala, spolykala pár prášků na spaní a zalezla do postele, kde na mě čekal akorát Pes. Nevěděli jsme, jak ho pojmenovat, tak to byl prostě Pes. Ale jakej. Takhle nádhernýho vlkodava jen tak někdo neměl. Petr na něj byl strašně pyšnej. Přitulil se ke mně a oba jsme usnuli. Ráno mě vzbudila domovnice, když klepala koberce. Natáhla jsem si na sebe kalhoty a tričko, vzala Psa na vodítko a vyrazila ven. “Dneska bych ti strašně ráda někoho představila jestli budeš chtít. Moc toho nenamluví, ale mohl by se ti líbit. Co ty na to?” Pes si to ťapkal po chodníku a za chvíli jsme byli na mostě. Už tam na mě čekal se stejně ušlechtilým výrazem ve tváři jako včera. “Ahoj, tak sem zase tady. Tohle je Pes.” Pes si ho očuchal a sedl si mu k nohám. Vyprávěla sem o včerejší nudný večeři a taky o tom, jak mi zase tekla krev. “Víš, strašně se mi stejská. Najednou sem taková prázdná, jakoby ze mě někdo všechny pocity vysál a zbyl jenom smutek a bolest.” Naproti nám si sedli dva milenci. Málem se navzájem snědli a hrozně mě rozčilovali. Oživovalo to ve mně všechny vzpomínky. “Sakra, řekni jim něco, ať jdou pryč! Bože, proč mě takhle mučíš? Tak promluv už konečně, řekni něco!” Začala sem do něj zuřivě tlouct, až se mi znova spustila krev. Trochu jsem se uklidnila. Lidi kolem na mě dost divně koukali. “Je to blázen,” říkali si. “Promiň, promiň mi to. Občas mi ujedou nervy. Ale proč já se ti vlastně omlouvám, vždyť kámen nic nebolí. Ty si tu budeš stát s tim svým ušlechtilým výrazem ještě Bůh ví jak dlouho. Někdy bych si taky přála bejt sochou. Celej den si stát na mostě a nic necejtit. Nemít žádný city. Jenom mít neustále stejnej výraz a pozorovat ten blázinec tady okolo.”