O té, kterou znám

O té, kterou znám

Stojím na vrcholu skály,

na samém vršíčku,

když roztáhnu křídla,

poletím?

Připravuji se ke skoku,

vítr mi čechrá peříčka křídel,

však cosi mě táhne zpět

a nedovolí opustit pevnou zem.

Kolem nohou obtáčí své spáry

a proniká výš, až do srdce.

„Jak se opovažuješ brát mi svobodu?

Co jsi? Kdo jsi?“

„Jsem láska.“

Trhá mi křídla, rve na malé kousky,

táhne mě k tomu druhému.

„Já chci být svobodná,“ křičí jedna část.

„Já chci být s ním,“ křičí druhá.

City mě ničí, nemohu dýchat,

však pobyt s ním není nepříjemný,

démon uvnitř mě mi brání cítit více

a já utíkám do temnot duše.

Jak mu říci, že mě ničí?

Z křídel moc nezbývá.

Já toužím po svobodě,

co když jeho ale zničí?

Na zem dopadlo poslední peříčko,

už nepoletím.

Už nikdy…

Je to snad špatně?