Nejvhodnější den

„Klárko, foukej!“ vyhrkl jsem na dceru a snažil se do hlasu vložit bodrost. Nesnášela ten můj pokrytecký tón. Podívala se takovým tím neutrálním výrazem na mámu. Jenomže já jsem ji znal. Věděl jsem, že si myslí:

„Seš trapnej! Je mi osumnáct a ty tady trdlíkuješ jako bych byla batole.“  

Prostě postpuberťačka a ve všem tak podobná mé manželce Jiřině!

„Přeju ti v životě hodně štěstí! Ode dneška to už záleží především na tobě. Budeme ti pomáhat, ale rozhodovat se a starat se už musíš sama!“

„Pomáhat? Vy dva určitě?!“

Pomlčel jsem o tom, že doufám, že příští týden Klárka konečně dodělá opravnou maturitu. Byl jsem nervózní z toho, co bude dělat dál. Sama prohlásila, že si „dá voraz a vo vysokou se bude starat až po matuře.“   

Jedl jsem svůj kus dortu a ani jsem si nevšiml, že Klárka zmizela. Asi za tím svým Davidem. To je taky kousek! Druhý měsíc po vyučení dělá v autoservise a nedávno u večeře prohlásil, že už ho práce unavuje. Že raději půjde studovat. Co, ještě neví.

Moje lžička cinkla o porcelánový talířek se zlaceným okrajem. Ten dneska možná vidím naposledy, uvědomil jsem si.

Pamatuji se, jak se Klárka měla narodit právě 28. září na Sv. Václava. Už jsem se těšil, že bude mít narozeniny ve svátek. Nakonec přišla na svět o dva dny později. Mezi tatínky v porodnici jsem patřil k těm starším. Je poslední den v měsíci. Začal jsem si řadit úkoly:

Pozítří bych měl Jiřině převést z výplaty peníze na domácnost. Tak to už nebudu muset. Zítra musím zrušit trvalý příkaz na kapesné pro Klárku. V květnu jsem jí po neúspěšné maturitě jasně řekl, že musí jít na brigádu a peníze si vydělat. Já jí něco pošlu teprve tehdy, až ji vezmou na vysokou. Snad se tam dostane, a tak jí budu platit dál, ovšem víc. A budu rád, že studuje. Pavel už naštěstí dostudoval a zmizel někde na Novém Zélandu. Tak děti bychom měli vyřešené.

Barák už je na Jiřinu přepsaný dávno, stejně jako garáž u nádraží na mě. Žádný další společný majetek nemáme. Běžný účet máme každý svůj a ten společný je dávno prázdný.

Pivo došlo. Zítra bych měl dovést novou bednu. Za svoje jako každých čtrnáct dní posledních dvacet čtyři let. I z tohoto pohledu je dnešek ideální den pro odchod. Nejméně půl roku musíme prokazatelně žít odděleně. První věc, kterou jsem dnes ráno v práci udělal, byla, že jsem si objednal pokoj na ubytovně „Hajírna“. Je to kousek za viaduktem, ale do kanceláře se dostanu pěšky za deset minut. Zaplatil jsem na měsíc předem. Stejně si musím co nejdříve pronajmout nějakou garsonku.

Poslední podmínkou bezrozporného rozvodu je souhlas obou manželů. Jiřina má papíry na stole už víc jak tři týdny. Když jsem k ní teď přišel do obýváku, ležely před ní na tom jejím zděděném tmavém konferenčním stolku. Vedle šálku s kávou. Šálek byl ze stejné porcelánové série, jako talířek, ze kterého jsem před chvílí jedl Klárčin dort.

Upřeně a dlouze se na mě podívala. Byl to takový ten pohled, kdy se můžete splést v odhadu, co lze od ženy čekat. Kolem očí se jí prohloubily vrásky a ten nový, kratší, i když rozpustilý účes jí slušel. Mně ale bylo jasné, že bude zase dělat problémy. Když spolu lidé žijí tak dlouho, už přesně vědí, co může jeden od druhého očekávat:

„Rozmyslela jsem si to. Nepodepíšu.“

Z pod stolu vylezl Ares. Natáhl se a opřel se mi tlapkami o kolena. Toho jsme nevyřešili.

Další vhodný den bude až 31. října. Asi pojedu pro to pivo.