Žabka

Žila, byla kdysi jedna malá žabka. Docela maličká, nenápadná, skromná a snad i šťastná. Žila si svůj spokojený a klidný život na blatouchu v rybníku a nevěděla nic o okolním světě. Byla vcelku oblíbená mezi ostatními žabkami, protože měla veselou povahu. Drby ji nezajímaly, ke každému byla milá a nikomu nic nezáviděla. Byla svým způsobem i krásná.  Trochu tlustá a neohrabaná, trochu šedá a zelená, trošku i hnědá s malou hlavičkou a velkým tělem. Vykulenými  nevinnými kukadly sledovala  dění kolem a tajně snila svůj dívčí sen o hodném manželovi a spoustě dětí. Jenže žabí mládenci nějak nejevili zájem o tuhle malou a nenápadnou žabku. A tak tam trpně seděla na blatouchu a čekala na svůj velký den. Věděla, že jednou přijde. Každá malá žabka jednou vyroste, dospěje, vdá se a má děti. Tak to prostě na tomto světě chodí a je to tak správné a je tomu dobře tak.

V rybníku, s ostatními žabkami, žila také jedna taková, trochu jiná, než ostatní žabí slečny. Trochu rozmazlená, trochu rozcaplená a dost namyšlená. Pokud byla malá žabka, tak jí její vrtochy ostatní žáby tolerovaly i promíjely. Byla roztomilá a hezoučká, jako žabí andílek. Vyrostla z ní pěkně sebevědomá, vrtošivá a domýšlivá žabí slečna. Ale také dost krásná slečna. A byla pyšná. Však taky měla proč. Žádná se jí krásou nemohla rovnat! Jemný okrový nádech její zelenavé pleti jí dodával šmrnc exotiky. Velké lesklé oči podtrhovaly celkový vzhled nevinnosti a křehkosti. To se ví, že každý místní žabák si přál prožít s ní aspoň jeden romantický večer pod hvězdami a mnohý z nich si pohrával s myšlenkou na svatební veselí. Ona však každého roztouženého nápadníka rázně odmítla. Kdepak, nechtěla se zahodit s nějakým obyčejným žabákem! Toužila po svém vysněném princi. Namlouvala si, že jednou pojede na svém bílém koni kolem rybníka, unaven ulehne do voňavé trávy a náhle ji spatří, jak sedí na kameni. Krásná a svůdná, jemným hláskem kuňká svou píseň lásky. Něžným polibkem ji promění v princeznu, uchopí do náruče a odveze daleko, do svého zlatého zámku.

Ohrnovala svůj pyšný nosík nad každým nápadníkem, strojila se do parádních hadříků, zdobila se a před zrcadlem trávila svůj volný čas. S ostatními žabkami se moc nevybavovala, žádná jí nebyla dost dobrá. Všechny byly podle ní obyčejné a hloupé. S nelibostí sledovala, jak se z kdysi krásných malých a drobných žabek, stávají staré obtloustlé žáby, obklopené spoustou zlobivých a věčně ukoptěných dětí. Řeči s nimi ji nudily a děti otravovaly.

Šel čas i kolem rákosím zarostlého rybníka. Plynul stejně neúprosně, jako ta voda v potoce, která do něho přitékala a zase z něho odtékala a brala sebou vzpomínky na léta minulá.

Žabí slečny vyrostly a dospěly. Ta naše trpělivá a rozumná, co seděla na blatouchu, se už dávno vdala. Měla hodného manžela a hodně dětí. Krásnou, šťastnou rodinu. Žila svůj spokojený  život, plný všedních radostí i starostí. Neměla čas sedět na blatouchu. Dávno si vyměnila místo s tou druhou, exotickou kráskou. Ta už nebyla ani zdaleka tak krásná, jako kdysi. Pod nánosem šminek se skrývala seschlá pleť a smutný pohled prázdných očí podtrhoval zelenou barvu závisti a křivdy, vrytou do tváře.

Čekáním na svého prince promarnila nerozumná žába své nejkrásnější roky a její teskné skuhrání se neslo každým večerem daleko od starého bahnitého rybníka.

Rákosí tiše šustí a měsíc se smutně dívá na opuštěnou, nemilovanou žábu, která sní svůj věčný sen na blatouchu.