Osten osudu

Tak, a je to. Příběh je dokončen, hotovo. Ještě předat rukopis nakladateli, ale to už je otázka jednoho dne. Klára zaklapla notebook a vyšla z pracovny. V pokoji na ni už netrpělivě čekala její sestra. Tiše si vyměnily pohledy a Klára se omluvně pousmála: „Tak už můžeš jít, díky za pomoc.“ Když si Petra nazouvala boty, nemohla se přes objemné břicho ani ohnout. Ráda jedla a nedala si říct. Sotva dýchala a když se napřímila, funěla jako lokomotiva: „Kláro, víš, že to nemusíš dělat!“ řekla přerývaně. Nestihla pokračovat, Klára ji rázným gestem zarazila: „Ano, vím to.“

Když sestru vyprovodila, vrátila se zpátky do pokoje. „Tak co, tati, povídala si s tebou aspoň?“ Otec připoutaný na lůžko mrtvičným kolapsem neznatelně pohnul očima. Věděla, že je to jediná reakce, které je schopen. „Jo, já vím. Neodpustila ti a nikdy to neudělá. Je po tobě.“

Vzala do ruky injekční stříkačku a natáhla do ní požadované množství léku. Kolikrát ji už takhle držela v ruce a váhala, jestli by nebylo lepší ukončit jeho trápení. Bezbolestně a soucitně. Ale čí trápení by tak vlastně ukončila? Uchopila bezvládnou ruku, poplácala žílu a zabořila jehlu do kůže. Kdyby jí býval někdo řekl, že tohle někdy dokáže, nevěřila by mu. Ale člověk si zvykne na všechno.

Někdy si Klára představovala, jaké by to bylo, kdyby otec získal zpět svoji sílu. Jak by se stavěl k těmto situacím a jak by je komentoval? On vždycky komentoval úplně všechno a své nejbližší přitom napadal nesmyslnými a nevybíravými útoky. Nikdy nepochopila proč. „Proč jsi to dělal?“ řekla nahlas s pohledem upřeným do tváře bez výrazu. Nedokázala v ní číst. Nikdy, ani teď ne. I když teď to bylo o něco jednodušší, protože před ní ležel jen uzlíček kostí, atrofovaných svalů a povadlé kůže.

„Tak jo, musíme se podívat, jak nám tělo funguje,“ řekla odhodlaně. „Teď už nemůžeš tvrdit, že nikoho nepotřebuješ.“ Rozepnula papírovou plenu a vyměnila ji za novou, přitom jej ještě pečlivě očistila, tak jak to dělávala svým dětem, když byly malé. Nejdřív jsme neschopní malí a pak neschopní velcí. Nakonec jej převrátila na bok. Na zádech uviděla drobné vlnky otlaků a proleženin: „Taky tě mohla na chvíli otočit,“ zaklela tiše. Opatrně mu tělo natřela a ponechala jej v této poloze. Sklonila hlavu a nakoukla do kuchyně na hodiny. „Na jídlo je ještě čas, za chvilku ti něco připravím,“ řekla bezvýrazně a poodešla k oknu. Chvíli sledovala kosa, který seděl na vedlejší střeše a prozpěvoval své večerní árie. Záviděla mu. Byl neúnavný. Ztěžka se otočila zpět do místnosti. „Mámu jsi trápil celý život, nechápu, že to dokázala tak dlouho vydržet.“ Když vloni zemřela, její smrt ji zasáhla víc, než si uměla kdy představit. Otce však nikoliv, jako ostatně ničí. Ať vzpomínala sebevíc, nikdy na něm neviděla žádný náznak smutku, jen lakonické přijetí skutečnosti.„ To jsi byl opravdu tak silný, nebo tě životy druhých nezajímaly?" "A s námi dětmi to bylo stejné,“ hlesla odevzdaně. Vybavilo se jí, jak jí v pubertě vyhrožoval těmi nejhoršími tresty, jen aby ji přiměl k jakés takés poslušnosti. Místo rady jí naháněl strach. Proto si vždycky udělala po svém. Musela. Za každou cenu, kterou pokaždé draze zaplatila. A bratr Jan? Toho seřezal řemenem tolikrát, že jí dodnes naskakuje husí kůže. Škoda rány, která padla vedle. Anebo, budiž mu země lehká? Odešel příliš brzy a máma to neunesla. Rodiče nemají přežít svoje děti. Bolest, kterou Klára cítila, byla fyzicky neměřitelná, rvala jí nitro nadranc a stres neviditelnými silami ničil její osobnost. Mladší Petra měla o trochu víc štěstí, byla po otci, tvrdá jako žula. Chvíle, které strávila jeho ošetřováním, považovala za ztrátu času. Nikdy si neodpustila poznámku, že to dělá jen kvůli Kláře.

Popošla k posteli. Z malého dřevěného stolku vzala knihu a začala číst. Někdy se jí zdálo, že otec protestuje, že nechce slyšet její hlas ani slova, která někdo cizí napsal a někdo jiný vydal v knize. Ale nemohl vzdorovat. Anebo si jeho drobné reakce špatně vykládala? Možná byl rád, stejně jako ona, když jí kdysi dávno četl pohádky. Takových chvil moc nebylo, ale byla to jediná milá vzpomínka. Nevydržela však předčítat příliš dlouho, hlasitý projev ji unavoval. Odložila knížku a odešla na dvůr. S tváří otočenou k nebi přivřela oči a zhluboka nasála do plic vzduch. Pak natáhla ruce před sebe a sledovala jemné chvění v prstech. Zhoršovalo se to. Z malé dřevěné krabičky vytáhla cigaretový papír a naložila do něj svitek konopí. Připálila si a potáhla. Už roky si takhle navozovala falešný pocit síly; jen se nevzdávat, namáhat mozek, číst a psát dokud to jde. Pokaždé ji ohromilo jak překvapivě silný má vlastní sugesce účinek.

Vrátila se do domu a zalistovala v kalendáři stojícím na hraně stolu. Tenhle víkend bude volnější, ve čtvrtek odevzdám rukopis a pak… snad bude kniha natolik dobrá, aby přinesla výdělek. Kupodivu jí slíbili i zálohu, což ji aspoň na chvíli potěšilo. Na další víkend chtěla pozvat děti. Bude mít narozeniny, upeče nějaký koláč, posedí s nimi, vyslechne jejich zážitky; o starostech s ní nikdy nemluví. Pozve i manžela, se kterým se už před časem odloučili. Rozhodla se. Pozve torzo svojí rodiny, které se snažila dát víc, než měla, a které vídala jen zřídka. Možná přijdou. „Všichni v rodině se narodili buď na začátku anebo na konci roku,“ zapřemýšlela nahlas Klára, která byla výjimkou. Přišla na svět ve znamení, které předurčilo její život, znamení, které ženu staví do pozice empatického a nezlomného tvora, který by se pro své bližní rozdal.

Otec na posteli jemně zafrkal. Ohlédla se k němu a zůstala v tom pohledu uvězněna. Omamný vliv konopí ji dosud neopustil a ona s odstupem zírala na opuštěný dům, v němž žila jen svým psaním, na dvorek, kde plevele přerůstaly kulturní rostliny, na nehybného otce v posteli, na hromady léků i na své třesoucí se ruce. V uvědomění jakési odlišnosti pocítila vliv osudu. Znovu pohlédla na lůžko, otec ve spánku tiše oddychoval:„Tati, byl v tom záměr, abych se narodila jindy než všichni ostatní?“ Na chvíli se zdálo, že jí snad odpoví, ale to se jen jeho dech prohloubil a ochablé svaly povadly o trochu víc. „Tys to věděl, že musíš dát život někomu, kdo tě bude celý život omlouvat, hledat na tobě to dobré, snažit se tě pochopit a dovede tvůj život k důstojnému konci.“ Dívala se na něj bez emocí a bez bolesti, která ji v životě roztrhala na kusy tolikrát, že už nebylo co ničit. Přistoupila k lůžku a rozechvělou ruku položila otci na rameno. Vnímala jeho dech a hlavou jí letěl kolotoč vzpomínek. V tom náhle pravidelný pohyb těla ustal a Klára ucítila, jak jí po tvářích stékají slzy.