Sněhulákova závěť

    Žhne. Už zase žhne. Vraždí. Vidím jak se tomu žlutému slizu nelení a všude se zelení. A to není fér.
    Pláču. Vážně, já brečím jako malá holka. Slzy ze mně kapou, a té ohavné sněžence pode mnou očividně vyhovují.
    Mrkev mi v hlavě raší.
    Je těžké zachovat chladnou hlavu, když přes uhlíky vidím všechno černě.         Mám takový spalující pocit, že letos už jedu domů. Párkrát spadnu jako ta ohavná tekutina a za rok snad padnu severněji.
    Svoji vodu odkazuji tomu laskavému smrku, který po celou dobu chránil moji sněhovou maličkost před fotony. Mrkev schraňujte  pro mladé té šarmantní zaječky, co ožrala sněženky, které se opovážily vyklíčit blízko mého budoáru.
    Kdybych měl více sil, začal bych zbrojit na válku proti radiátorům.
    Každé jaro začínám vážně dumat nad globálním oteplováním.
    Začínám se potit. Sladký led - výborná pochoutka - se rozplývá na jazyku.
    Uvnitř mám takový nepříjemně hřejivý pocit že zemřu. Je mi jedno, jak mě pohřbíte, vyjma pohřbu žehem - ten se mi z hloubi srdce hnusí. Na mém pohřbu zahrejte ,,Bílá, bílá, bílá, bílá, komu by se nelíbila’’ a taky nějakou o studené válce.
    Vzpomínám na ty bílé časy, kdy jsem měl na těle omrzliny a z mrkve mi visely rampouchy. Teď je všechno v létě! Fuj, to jsem zase byl sprostý. A ještě jednou. Do léta! To jsem si zase zanadával. A asi naposledy.
    Horečka je čím dál horší.
    Vlasy, kdysi úhledně učesané, mám rozpuštěné.
    Už to nebude dlouho trvat a zhynu horkem, a já si pokaždé přál umrznout.
    No nic, třeba příště padnu severněji.