Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLámáni půlnocí Astrid Lindgrenové
Autor
zeroprint
V zrcadleních azimutů žebrání opálových moulů
sedím v panoramatech naříkání si
na nevězení o tvých malých
laskavých
zlatavých
lítých a trapných
problémech
jako já:
“jen se podívej”
nevystříkni
žlučí do běla zbarvenou
černými sny
lítostněním…
neomlouvám
nepotřebuju
nezraněn
nejsem tvůj
a už vůbec nikdy svůj
jen navždy posílen
tak bublinkovitě k úsměškům
tak gravidně jedině ne v zrcadlení
zmítaných necitů
alabastrových motýlků
nevytvářím
jediné boření na tomto světě
nezanáším jediným závanem větříku
své střely do tvých přetvářených obličejů…
Ach, to jsme my
a náš křik a bačkůrky u postýlky
nás
dětí z Bullerbynu
a ze stanice ZOO
a Lasse a Bosse a a Ole
a Janis Joplin
a Lisa a Anna a Britta
a zavírání dveří Mercedes Benz
a prasečí střeva v tomatě gospelu
fazole Mahálie Jackson
a od chlívku básní
dlouhých přesně
jako penis
toho
jenž milujeme
zpíváme písně naděje
krásný jako tváře
Paní
z Helen Zmatlíkové
a milujeme
Ach, Astrid….
Já chci jít domů
lehnout si u maminky
vyhlížet Broučka
vrátí se od Janinky
Ach, Astrid
praskají hřebety knih
vázané v kůži
mých astmatických dětí
pískotem v hrudníku
Já chci jít domů
lehnout si u maminky
ráno se probudit
zavonět chlebem
nazout si bačkůrky
z podpostýlky…
Včera jsem započal
básnění o tichu
v nebeských intervalech nepočetí
tvých přespříliš potentních
hypotečních snů
převálcovaných dny všeobecných
hlubinných rádobynesnů nednů
vytrysklých smítek ze dna tričajů
potřísněných lavinami plazmatických
něžňoučce proslintaných orgasmů
a přídavek až příště nebo už
dnes?
čekáš hermetické uzavření
nebo snad elegické vytváření
v zítřejších akrostichonech dění?
už nikdy
a nikdy nepřijmeš
nabídky k sňatkům právoplatným tak jedině
v jediném předem utraceném vdovství
zvaném manželství
boj se a bol příčíc vývrtky citů
v těch záchodových vířivkách smítek
láska…láska v přecenění…přecenění masami
mimozemšťanů
i zploštělejch pozemšťanů
nevědících o co nejde
o miláččino hovno jde i nejde
tvoje slovo
tvoje stesky
to sdílím a takzvaně slaďoučce sním…
Ach, Astrid
už jdeme domů
my dva
my děti
do stanice ZOO v Bullerbynu...