Zakázaná stezka

    Richard stál na rozcestí a nemohl se rozhodnout kudy dál.
    Byla tma kterou rozrážel světlem čelovky. Zdržel se ve městě a slíbil rodičům že do jedenácti bude doma. Nechtěl porušit slib. Stál před dvěma stezkami. Ta vlevo byla klasická ,,polňačka’’ vinoucí se poklidně mezi poly a loukami kolem kopce černajícího se před ním. Touhle cestou by došel pozdě, byla dlouhá. Ta vpravo - posvítil si na ni čelovkou - byla úzká stezka táhnoucí se přes kopec mezi hustými lesy, skalami a močály, tudy by se domů dostal za hodinu, dvakrát rychleji než polňačkou. Byl tu ale problém. Stezkou měli všichni zakázáno chodit, i on. Prý tam bylo nebezpečno, všelijaké srázy, bažiny a vůbec o těch místech kolovaly strašidelné skazky o oběšencích, sebevrazích a podivných věcech, které se tam dějí a žijí. Nikdo těm pověstem nevěřil, nikdo jim nepřikládal větší hodnověrnost než pohádkám pro děti, ale nikdo nemohl tvrdit že je to lež, protože nikdo se neodvážil… Snad jen pár lidí kdysi dávno, ale ti se prý nevrátily.
    Stál tam na rozcestí a kužel světla pendloval mezi dvěma cestami, nemohl se rozhodnout, bál se domnělého nebezpečí na stezce a bál se pozdního příchodu domů. Byl bezradný, věděl že se musí rozhodnout rychle, ztrácel drahocenný čas.     Světlo čelovky se zastavilo na polní cestě. Vykročil s vědomím že přijde domů nejlíp o půlnoci. Strach z neznámého zvítězil. Vzdaloval se od rozcestí a každým krokem si uvědomoval svoji zbabělost. Zlobil se na sebe, že nešel zkratkou, vždyť to jsou jen pohádky, co se říká. A on si tady vykračuje, jako by se snad bál. Vzedmula se v něm ješitnost. Zastavil se, otočil a rozhodl podruhé. Umínil si, že dorazí včas domů, překoná strach a všem dokáže že všechny ty legendy byly jen z prstu vycucané báchorky.
    Na rozcestí se bez rozmýšlení pustil stezkou. Les brzy zhoustl. Prodírat se lesem mimo stezku by zabralo více času než cesta oklikou. Kráčel po stezce a kvůli navlhlému jehličí sotva slyšel vlastní kroky. Vlastně toho slyšel velmi málo. Jen zrychlený tlukot vlastního srdce a pak už nic. Vládlo ohlušující ticho. Zorničky měl rozšířeny tmou a strachem. Každým krokem čekal nějakou pohromu. Našlapoval opatrně, jakoby pod sebou měl nášlapné miny. Neklidně se rozhlížel kolem, nebylo mu to nic platné, ani ostré světlo čelovky nemohlo prorazit hustou spleť křoví a stromů.
    Stezka stoupala stále strměji, blížil se k vrcholu kopce.
    Ve tváři ucítil chladivý noční vánek. Zašustilo listí. Polekaně se otočil, všude byl klid, to bylo asi opravdu jen listí, pomyslel si. Pokračoval dál, strach zmizel, vždyť ušel skoro kilometr a nic se neděje, ostatně, napadlo ho, co taky čekal? Krvelačné skřítky a zlé lesní víly? Ušklíbl se.
     Už se v duchu viděl, jak svým známým a ve škole vypráví, jak neohroženě prošel celou stezku, to že se ze začátku bál až se mu čelovka klepala, samozřejmě zamlčí.
    Naplnil ho pocit, že se mu nic zlého nemůže stát.
    Vynořil se z lesa a stanul na kamenitém vrcholu kopce, nic tu nerostlo. Odborníci to přisuzovaly podloží a půdě, ve středověku tajemným vlivům a dnes se nad tím nikdo ani nepozastavil.
    Pod nohama mu skřípalo kamení a on vyšel až na samý vrchol. Do tváře ho udeřil prudký vítr.
    Ve dne by se mu určitě naskytl dechberoucí výhled na velkolepou scenérii a nádherné panorama, ale teď v noci neviděl ani měsíc, natož hvězdy. Bylo beznadějně zataženo. Jen dole na úpatí kopce svítila bleděmodrá světla.
    To už je vesnice, uvědomil si.
    Blýsklo se a vzápětí zaduněl hrom.
    Slastně se protáhl a zívl. Už aby byl doma a měl tenhle les za sebou.     Rozpršelo se.
Trhnul sebou, protože mu došlo, že vesnice je nejmíň tři kilometry daleko. Odsud nemůže být vidět a tam kde jsou ty světla, nebo co to vlastně je, podle mapy nemá být nic, jenom bažiny. A právě tamtudy bude muset projít.
    Vracet se nechtěl, vidina včasného příchodu, hrdinského vyprávění a hlavně to, že světla zmizela ho přesvědčilo. Na nějaká světýlka nebral ohled, myslel si že to je nějaká halucinace. Ať je to jakkoliv, tam dole přece nemůže být nic nebezpečného, utěšoval se. Pověsti lhaly.
    Vykročil, po chvíli se opět vnořil do lesa. Prostoupila ho atmosféra strachu a nejistoty, už si nebyl vším tak jistý.
    Déšť sílil. Po tváři mu tekly stružky vody. Nebude trvat dlouho a promokne až na kůži.
    Asi po deseti minutách chůze podvědomě cítil že se blíží k močálům.
    Zneklidněl.
    Rozhlédl se kolem, nic se nedělo, zase ten podivný klid. Vzduch byl prosycen vůní deště a rašeliny.
    Bažina musí být blízko, pomyslel si. Při dalším kroku se mu noha zabořila do bahna, rychle ji vytáhl a pochopil že je vprostřed močálů a jediná cesta přes něj je tato úzká cesta. A ani to není jisté že se nikde vprostřed bažin neztrácí. Les ustoupil, kolem se rozprostřela planina, která se ve světle čelovky tvářila náramně přívětivě. Ve skutečnosti travou a nízkými křovinami porostlá louka skrývala nebezpečí. Bezpečno bylo jen na sotva metr široké stezce, ve světle sotva patrné. Rozhlédl se, žádná světla, oddechl si. Tak to tedy byla jen halucinace.
    Na kraji planiny kde už začínal les cosi upoutalo jeho pozornost. Posvítil tím směrem a spíše vytušil než uviděl obrysy stavení. Zůstal stát jakoby ho někdo uhranul.
    A najednou, zdálo se mu to, nebo opravdu zahlédl v okně stavení pohyb? Ztěžka polkl, pověsti nabývaly určitějších tvarů.
    Raději neotálel a šel rychlým krokem dál. Nemohl běžet. pokud nechtěl riskovat chybný krok a noční koupel v močále.
    Ušel sotva dvacet metrů, když tma prořídla, zbleděmodrala. Otočil se. Ve stavení se rozsvítilo světlo.
    Plný strachu se rozběhl, už mu bylo jedno jestli se v bažině utopí, hlavně pryč od tohohle světla. V šíleném úprku, ani nevěděl jak, vběhl do lesa.
    Už nemohl dál, proto se zastavil, aby se vydýchal. Noční oblohou prosvištěl blesk doprovázený zahromováním. Bouře zuřila přímo nad ním.
    Ohlédl se dozadu, neviděl nic zvláštního. Že by zase halucinace? Chtěl pokračovat v cestě, když si něčeho všimnul.
    Strnul.
    Podél cesty vedla řada náhrobků, k jednomu z nich se sehnul. To jméno na něm mu přišlo povědomé, někde ho už musel vidět, jen si nemohl vybavit kde.
    A na dalším taky, kdy jen tyhle jména slyšel… Zachvěl se, vždyť to jsou lidé o nichž mluvily ty báchorky. Na další jména se raději ani nedíval.
    Déšť slábl.
    Kráčel rychle dál. Po pár metrech hřbitov končil novotou se lesknoucím náhrobkem, na kterém ještě nerašil mech. Richard si na náhrobek posvítil a četl.
     Jméno: Richard Žukovský Úmrtí: za pět minut.
    Cítil jak se začíná potit, se zorničkami rozšířenými se rozhlédl. Nervy měl napnuté k prasknutí. Nikde nic, jenom vzadu svítily čtyři žluté body.
    Oddechl si. Hvězd se není potřeba bát.
    Chtěl pokračovat v cestě. Udělal jeden, možná dva kroky, když si uvědomil, že je zataženo. Žádná hvězda nemohla být vidět. Zděsil se. Už v běhu se ohlédl přes rameno a uviděl, jak dvojice ,,hvězd’’ na chvíli zmizela a poté se znova objevila. Jako kdyby mrkly.
    Blýsklo se a Richard na okamžik spatřil obrysy dvou bytostí, jejichž tvar nedovedl nikam zařadit. Ostatně na tom nezáleželo, byl pološílený děsem a jediné co chtěl, bylo dostat se co nejrychleji  odsud.
     Běžel po stezce dál a raději se ani neohlížel. Nechtěl vědět, co se děje za ním.
Mohl běžet asi deset minut, pro něj to byla věčnost.
    Bouře slábla, jen občas zaduněl hrom.
    Les trochu zřídl a Richard věděl že se blíží k vesnici. Ještě pár desítek metrů a vběhne na louku a za ní už bude domov.
    V dálce viděl vesnici, tady v té tmě jen světla pouličních lamp. Čtyři světla. Dvojice světel na chvíli zmizela a znova se objevila, jakoby mrkla.
    Zastavil se a zachvěl, tak blízko záchrany…
    Vládlo ticho ani list se nopohl. Ve vzduchu viselo napětí a dusno.
    Richard si uvědomil, že nemůže otálet, že pokud zemře, bude to strachem - nen něčím tajemným, takhle určitě zemřely všichni, ujišťoval se.
    Několikrát se nadechl, aby se uklidnil a rozběhl se, hleděl dopředu. ,,Hvězdy’’ se zvětšovaly a začaly připomínat slunce. Cítil chlad, který z bytostí šel. Byl jim blízko. Chvěl se po celém těle. Světla začínala bodat v očích, zavřel je. Cítil zvířeckou hrůzu, která v něm řvala a snažila se převzít vládu nad jeho smysly. Chlad se stával nesnesitelným. Bál se že zemře. Začaly mu docházet síly. Cítil že víc než pár metrů neuběhne. Pak podle vysoké trávy, která ho příjemně šimrala v dlaních, poznal že je na louce. Chlad zmizel.
    Nezastavoval se, ani neohlížel. Už viděl světla vesnice. Tentokrát jich bylo víc než čtyři. Svítily, nemrkaly.
    Běžel loukou, rozeznával obrysy stavení, po chvíli vběhl do vesnice byla ztichlá, jen v některých oknech se svítilo. Asfaltem jelo osamělé auto.
    Blýsklo se  ¨
    Běžel prázdnou ulicí.
    Kdesi v dáli zahřmělo.
     Už viděl stát na rožku svůj dům. Vešel, zavřel za sebou dveře, s úlevou se o ně opřel.
    Konečně měl pocit, že je to všechno za ním, tam venku. Z kuchyně se ozval maminčin vlídný hlas: ,,To už jsi doma?’’ Domovem se nesla vůně ořechové bábovky.
    Hodiny začaly odbíjet jedenáctou.