Nedělní milenci

Nedělní milenci

Distančním milencům už se krátí čas, neděle ubíhá odpolednem. Ještě pojedí pudink zalitý sladkými řečmi, naposledy ohledají svá těla a vydají se ke stanici. Poetika nádraží bude zas naplněna.

Nevíme o nich mnoho, skoro nic. Snad jen že jejich láska má svěžest horských bystřin a jindy je smutná jak vytí zvířete; tedy je přesně taková, jakou si ji kdysi vymysleli básníci.

Říjen donutil některé stromy opadat až na kosti větví a stráněmi za městem šumí kostilomný vítr. Dopoledne se vydali kolem řeky až k okraji civilizace, neboť údělem milenců je připomínat si vyhnanství, prvotní trest všech lidí. Suchou trávou vystoupali na kopec, z kterého sledovali těch nemnoho domů pod nimi. Tak tam se ukrývá budoucnost, za zdmi ježatými brizolitem, okny střeženými krajkovými záclonami a pod komíny spokojeně spalujícími zbytky zvířat. Neměli co by k takové budoucnosti dodali, a tak jen mlčeli.

Jak se den krátil, padala na ně úzkost. Metafyzická úzkost, co padá jako stín vrhaný předměty na obrazech de Chirica, a to nic, jemuž jsme vydáni, ještě ponoří do tmy. Přemýšleli, proč právě neděle má takový účin, proč právě v tomto dni, a ponejvíce na jeho konci, přichází sklíčenost. Ale otázky jen plodily další otázky: je to proto, že biblickým určením je neděle naplněním a koncem? je to otisk v paměti dítěte, které očekává opětovný příchod nemilované školy? je to pouhá prázdnota nečinnosti? Kruh ptaní se uzavíral, nicota poslední otázky kousala do ocasu nicotu situace. Sahali na sebe, aby ji rozehnali.

Tak tedy pudink. Nedělní odpoledne na svém vrcholu. Horký, nebo studený, univerzální prostředek smíření: svačina je smiřovala s koncem setkání; malý autistický rituál. Ještě naposledy se k sobě přitiskli jako první lidé za nepřízně počasí.

Ulice už mlčela, čekala soumrak, který na podzim padá tak znenadání. Zachvěla se krajková záclona, malý zvyk přesvědčit se o počasí. Oblékli se a vyrazili.

Jako snad ke všem nádražím, i k tomuto vedla cesta až na kraj města. Šli kolem domů, jež se postupně ztrácely až na obvodové zdi, bylo to jako sestup do podsvětí. Na konci ulice už zbývaly z domů jen pahýly. U říčky na mostku ještě posbírali pár trpasličích kaštanů a nastrkali si je do kapes. Napřesrok je pak objeví, zdřevěnělé, uschlé, jako příběh loňského podzimu.

U nádraží kouřilo pár lidí, studenti vracející se na koleje a internáty; proroci mládí odcházející do pouště bezdomoví. V hale se jich opět zmocnila tíseň, neděle tady nabývala ještě ostřejších obrysů: metafyzické nic tady bytovalo; tady, mezi oprýskanými zdmi holými až na kosmický chlad, v oparu piva a moči, co se táhl od restaurace a záchodků; tady, mezi útržky planých řečí odjíždějících studentů; tady, uprostřed pravidelného kvílení hydraulických brzd.

A pak přijel jeho vlak. Vystoupal po železných schůdcích spolu s dalšími lidmi, na rozdíl od nich obtěžkán jen myšlenkami a pocity. Zamávali si skrze ušpiněné okno, vlak se rozjel.

Prošla ulicí od továrny připomínající stará jatka, kolem zbořenin domků zpátky k náměstí. Zahnula do polí a došla až k plotem a dráty obehnané řadě budov. Zazvonila, těžké dveře zabzučely. Tělnatá žena v uniformě ji vyzvala k odevzdání všech kovových věcí a pak na ni sahala. Musela se otočit ke zdi, než pro ni přišla jiná žena v uniformě, aby ji odvedla. Zpátky na celu.

Vlak zatím mizel krajinou. V každé stanici někdo přistoupil a pak nahlížel do řady kupé, než se v některém rozhodl na krátkou chvíli zabydlet. Bytosti odnikud; někteří světélkovali příběhy jako podivná zvířata z oceánského dna.

Světlá nad Sázavou už byla ponořená ve tmě. Komíny opět dávily kouř z pozřených zvířat, krajkové záclonky vydávaly zvěst o štěstí a brizolitem omítek šplhali pavouci.