Oslava bezvýznamnosti

Země hořela horkem podobným tomu, v jakém se rodí planety. Byl červencový den, byla neděle. I lidé se rodili. A umírali.

Na kraji města vířilo koupaliště pohybem těl. Děti připomínaly zubaté pralesní ryby, svou radost dokázaly ohryzat až na kost. Jen nahota probouzela z tropické únavy. Kdo rezignoval, ten usnul.

I Kyril a Vuk se přišli osvěžit. Vodou, tělesnem a vodkou. Láhev spočetli na gramy, podle svého zvyku, a docela snadno si s ní poradili. Ještě pivo z plastu, nemálo piva z plastu. Když to vše vypili, město vcházelo do stmívání. Rodiny balily deky do velkých tašek a odcházely ke svým prostorným autům. Milenci zůstávali unaveni sluncem a láskou ještě na trávníku. Kyril a Vuk odcházeli osvěženi k autobusu.

Ve staré městské čtvrti si ještě koupili u stánku cigarety a další pivo v plastu. Vietnamec počítal tržbu na koruny, podle zvyku, a nedůvěřivě si měřil dva mladé muže s přízvukem. Nohou se dotkl mačety pod pokladnou, a než odešli, zůstával svému ostří nablízku.

Ti dva se rozloučili, Vuk měl druhý den napilno, musel spát. Kyril byl ale na přeshraniční návštěvě, vstávat nemusel, a tak se toulal ulicemi. Nemohlo to trvat dlouho a netrvalo: narazil na tuláky popíjející víno. Ta trojka připomínala postavy ze starých vlámských obrazů, zarostlí, špinaví, deformovaní a plní chuti žít. Byli jako stíny: vrženi na zem, pili mlčky.

A tak už pili čtyři. Moc si nerozuměli, ale to ani kdyby cizinec mluvil jejich řečí, neboť i jejich vlastní řeč se stala neprostupnou. Půlnoc se rozezněla cvrčky a rozvoněla trávou a květy stromů. Mumlání a opar laciného vína se zdály být lidským faktorem na scéně, ale nebyly než zvětšeninou světaběhu: ráno se čmeláci budou podobně opíjet kvasem shnilého ovoce a pak vyspávat ve zvoncích květin. Hodiny běžely, ještě bylo co pít. Nedaleko spali jiní dva tuláci, jen tak na trávníku, naholo. Jeden spal tvrdě, pod výměrem pervitinového deficitu. Druhý, starší se budil, potřebou a hlukem vycházejícím z plechové boudy tramvajové zastávky. Byl to jen prostý hluk ve svém pojmu: změť hlasů beze slov; hlučení splavu, důlního stroje nebo něčeho podobného.

Něco se pak muselo stát. Ti dva z trávníku se probudili. Slyšeli rány, jaké nikdy neslyšeli, jako když praskají kosti a trhají se vnitřní orgány. Kyril zuřivě mlátil dřevěnou tyčí do ležících těl pod sebou. Dvacet, třicet ran a mnohem více jich rozdal. Dvěma z nich rozdrtil hlavy a přesto svými ústy ty hlavy ještě chrčely. Ve tmě přístřešku nebylo moc vidět, jako by ta situace měla být zakryta, tak jako se v televizi zakrývají zvlášť otřesné scény. Pod tou tmou ale zuřila lidská jatka. Byla to oslava bezvýznamnosti, bylo to jako sex: orgastické vybití. 

Probuzení spáči z trávníku utíkali o život. Nic nevěděli a neviděli, byly to jen rány a strašlivé chrčení umírajících hlasů, bylo to jen tušení stínů, co je hnalo pryč z té krvavé platónské jeskyně. A skutečně život uchránili.

Země stále hořela horkem podobným tomu, v jakém se rodí planety. Byla červencová noc. Lidé se rodili, zabíjeli a umírali.