Indigo

Z polospánku v pohodlném křesle ho probudily hlasité údery na dveře. Cuknul sebou a na dřevěnou podlahu se z jeho klína skutálela prázdná lahev. Bezinkový šnaps, hlásala hrdě prostá etiketa.

Promnul si oči, před kterýma se mu objevovaly a mizely inkoustově tmavé kruhy.

Neznámý u dveří znovu zabušil. Andersovi se každá rána znásobila v bolavé hlavě a z toho hluku se mu udělalo dost nevolno.

"Už jdu, vydržte." Hlas jako po pořádném tahu. Vlastně to BYL hlas po pořádném tahu.

Namáhavě se zvedl z křesla a kopnutím uklidil láhev od alkoholu někam pod lehátko na druhé straně ošetřovny. Nohy ho naštěstí pořád poslouchaly. Svižně se dobelhal ke dveřím, další hluk by už asi jeho bolavá hlava nevydržela.

"Dneska příjmám až odpo..."

Větu nestihl doříct. Do místnosti se vpotácel zahalený muž a málem léčitele vahou svého těla povalil.

"Co se to sakra?"

Těsně za skoro bezvládným mužem vstoupila mladá žena a prudce zabouchla dveře. Anders, podpírající raněného bolestně sykl.

"Potřebujeme ranhojiče", hlesla zadýchaně.

Anders se zatím rozhodl na nic neptat a s námahou táhnul muže ode dveří. Ruce měl od krve, která jeho novému pacientovi tekla z proraženého břicha.

"A já zase lepší zámek," zabručel v odpověď.

Žena kývla a chytila raněného za nohy. Společnými silami ho položili na prosté lehátko. Muž namáhavě dýchal a beze slova na ně vykuleně zíral. "Šok ze ztráty krve." poznamenal Anders. Spíš jen pro sebe, protože druhá z příchozích mezitím rychle zavírala okenice.

Lékař jejímu podivnému počínání nevěnoval sebemenší pozornost a rázně strhnul muži rozervanou košili. Rána byla docela hluboká, ale pokud neztratil moc krve...

"Vidíš tu polici s tinkturami?" houkl Anders na ženu.

"Potřebuješ daenofelis?"

"Někde by tam měl být."

O vteřinu později mu její ruka podala lahvičku s matnou tekutinou. Jak se k němu žena naklonila, tak ucítil závan jakési drahé vůně. Rychle protřepal obsah flakónku a odzátkoval ho. Jednou rukou přizvedl raněnému hlavu, druhou mu vlil tekutinu do krku. Muž na něj několik okamžiků zasněně mžoural a pak mu spadla víčka. Jeho obličej Andersovi někoho dost připomínal.

Unavený lékař si otřel zpocené čelo. Takhle si ranní vstávání rozhodně nepředstavoval. Rychlým pohledem změřil ženu, která mu stála za zády.

Kousala se do rtu. Byla podobně jako jeho pacient oblečená v nevýrazném hnědém plášti s kapucí. Ta jí však sklouzla na ramena a dala vyniknout záplavě plavých, stříbrných vlasů. Až teď si uvědomil, že je vlastně docela...

"Eh, potřebuješ něco podat?"

Probral se ze svého zasnění a zavrtěl hlavou. Došlo mu, že má na sobě po nočním tahu stále navlečený šedivý lékařský kabát. Vylovil z jeho všité kapsy černé rukavice a taštičku s chirurgickými nástroji a s úlevou ho ze sebe shodil. Není divu, že mu bylo vedro.

"Spíš pak budu potřebovat pár věcí vysvětlit." zavrčel.

Odněkud hbitě vytáhl jehlu a nit.
Žena něco zamručela tak, aby jí neslyšel. Bez dalších slov si sedla na sousedící lehátko a se zájmem sledovala operaci.

Anderse mezitím téměř zázračně opustila kocovina. Když operoval, tak šlo vždycky o vteřiny a všechny zbytečnosti šly stranou. Takhle se to naučil v armádě, kde mu raněné nosili na stůl i během zuřících bitev.

"Pěkné tetování", ozvalo se vedle něj trochu nemístně.

Uchechtl se. Na jeho odhalené paži se mezi vyhrnutým rukávem košile a koncem krví nasáklých rukavic skutečně vinuly kroucené linky z modrého inkoustu.

"Hříchy mládí," odpověděl stroze.

Vytáhl z mužových útrob jehlu a rychlým pohybem utrhl visící nit. Ten chlap měl zatracenou kliku, že ho do těch jater jenom škrábli, rána byla dost úzká, jako od kopí. Přesně jako od kopí palácové hlídky, pomyslel si Anders. Najednou mu došlo, komu se to hrabe v břiše.

"Vycházka s Curtisem nevyšla podle plánu?"

V podstatě by měl být poctěn, že může sešívat dohromady samotného torrevalského krále zlodějů. I když by asi taky nic nepokazil, kdyby tohohle chlápka z plakátů s odměnami nechal trošku vykrvit.

"Člověk by očekával kompetenci odpovídající jeho titulu", zamumlala.

"Na stole je průhledná lahev s desinfekcí."

Zvedla se a za sebou slyšel šramotění, jak se přehrabovala hromadou věcí na desce.

"Myslíš tu lacinou vodku?"

 V jejím hlase navzdory situaci postřehl vtip.

"Poslouchej, kdyby-", zase ten závan drahé voňavky a v jeho klíně ležela láhev s lihem.

"Díky."

"Mimochodem, jmenuju se Ave. "

Tázavě se na ní podíval, svíraje v ruce hadřík namočený v alkoholu.

"Až tak? Už jsme kamarádi?"

Označení "ta holka co mi přitáhla nejhledanějšího sráče v Torrevalu v posledním tažení" by mu pro ni zatím klidně stačilo. Dokončil steh na Curtisově břiše.

"Anders", zavrčel.

"Omlouvám se za to vtrhnutí, doktore. Ten pitomec by jinak vypustil duši."

"Škoda by ho rozhodně nebyla."

"To ne, ale pár dní by mě asi trochu trápilo svědomí."

"Aspoň neztrácíš nadhled."

Zářivě se na něj usmála. I v těch několika paprsích slunce, proplétajících se mezi zavřenými okenicemi, to byla jedna z nejkrásnějších dívek, co kdy mladý ranhojič viděl. Vlastně to tak hrozný začátek dne nebyl.

Myšlenku mu přetrhl zvuk dveří, které se zničehonic prudce rozlétly a skoro vypadly z pantů. Do malé ošetřovny nakráčeli dva vojáci městské stráže. Nastavili proti Andersovi a jeho dvěma společníkům kopí.
 

„Musíte vždycky tak mlátit těma dveřma?“ povzdechl bolestně chirurg uprostřed rozdělaného stehu.

"Tady jsou!" zařval jeden ze strážníků..

Na prahu se objevila další skupina gardistů s připravenými zbraněmi. Anders se pomalu zvedl ze své stoličky a sundal si špinavé rukavice. Dívka vedle něj si z nějakého důvodu přehodila přes hlavu kapuci. Pohled jí utkvěl na druhém východu z místnosti, vedoucím do postranní uličky.

"Jsem uprostřed operace. Jestli něco chcete, počkejte venku než skončím."

Skupinka na něj nechápavě civěla. Na chvíli nastalo hrobové ticho, a pak mezi vojáky vystoupil někdo, kdo podle zdobené uniformy vypadal na jejich kapitána. Pěkně vypaseného kapitána, pomyslel si Anders jízlivě při pohledu na břicho přetékající z prošívané kazajky.

"Tvůj pacient je zloděj a buřič, ranhojiči. On i ta žába půjdou s náma. Uhni a nic se ti nestane.“

Anders zachytil dívčin prosebný pohled. Co bych neudělal pro dámu v nesnázích, pomyslel si.

"Slyšel jste někdy o lékařské přísaze, kapitáne?"

"O čem?"

"To je takový kus papíru, který předčítá každý doktor při promoci. Kromě spousty zbytečností je tam i část, kde slibuje, že se postará o každého raněného."

"Co sem sereš nějakou pří-"

"A pokud umíš číst, o čemž teda silně pochybuju, tak je na dveřích napsáno, že jsem doktor. A jako průměrnej doktor nemám moc rád, když mi zbytečně umírají lidi v domě. Stíháš to?"

"Dostali jsme jasnej rozkaz. Živej nebo mrtvej, jdi z cesty, jinak bude o šibenici víc, ty lihem nacucaná špíno."

Cítil jak mu do tváří stoupá krev a zatnul ruce v pěst. Zdálo se, že jeho modré tetování slabě září.

"Pořád jsi to nepochopil?"
 

„Řekl sis o to. Vemte je všechny!“
 

„Zkuste to.“

Vojáci zaváhali. V jeho hlase bylo něco, co by od doktora z předměstí nečekali. Jejich kapitán si posměšně odfrkl a zařval rozkaz k útoku.

Zaskočení vojáci se však daleko nedostali. Společně s nábytkem je smetla tlaková vlna, kterou chirurg vyslal z natažených rukou. Skromná ošetřovna se změnila v nepřehlednou změť rozlámaných polic, rozbitého skla a vířících papírů. Síla nárazu šestici vojáků odhodila na dřevěnou stěnu a doslova jim polámala kosti v těle, a tak mohli jen sledovat, jak zahalená žena a Anders s indigově planoucím tetováním na předloktích mizí zadním východem.

"Kašli na něj. Dostane co si zaslouží,“ hlesla, když se pozastavil nad lůžkem s napůl zašitým zlodějem. Anders pokrčil rameny a vyběhl za ní ven.

Páchnoucí zadní ulička ústila na malém dvorku mezi měšťanskými domky. Dívka hbitě proběhla průchodem mezi dřevěnými zdmi. Anders byl sice docela trénovaný, ale jen tak tak jejímu tempu stačil. Za běhu si přes lokty přetáhl rukávy košile.

"Doleva," syknul na ni.

Vyběhli z tmavých prostor mezi domy na hlavní ulici. Nikdo si tam hluku, který jeho kouzlo muselo způsobit, očividně nevšiml. Výhoda ruchu velkoměsta, pomyslel si.
Bez větších obtíží splynuli z davem a už o dost volnějším krokem vyrazili směrem na Orvigovo náměstí.

"Gratuluju, úžasné představení, opona padla, diváci tleskají,"  zašeptala tak, aby ji nikdo z davu kolem nich neslyšel.

"Docela jste podělali moji lékařskou praxi, víš to?"

"V císařství je spousta měst, kde se může hodit šikovný lékař."

Chtěl něco namítnout, ale ona ho přerušila.

"... a ještě víc měst, kde se může hodit šikovný thraig."

Překvapeně se na ní podíval. Tvář měla skrytou pod kapucí, ale měl pocit, že pod ní zahlédl úsměv.

"No nedívej se tak. Prozradilo tě už to tetování. Ten telekinetický vortex už byla jenom třešnička na dortu."

Před nimi na kraji ulice stál na vysoké bedně bard, drnkal na loutnu a zpíval nějakou lidovou odrhovačku. Aby mohli projit, tak se museli protlačit hloučkem jeho obdivovatelek. Bardova uječená fistule Andersovi opět nepříjemně připomněla odeznívající kocovinu 

"Nějak se vyznáš."

"Řekněme, že mě podobné věci zajímají."

"Co jsi zač? Odpadlice? Siréna?"

Najednou stáli uprostřed náměstí. Dav tady ještě zhoustl a po strážích nebylo zatím ani stopy.
Ave se zastavila a trochu si stáhla kapuci z obličeje. Měla až nadpřirozené, sytě modré oči

"Odsud už to zvládnu."

"Neodpověděla jsi mi."

"Nemáš snad rád ženy s tajemstvím?"

Celé tohle ráno bylo dost neuvěřitelné a tak trochu pochyboval, jestli to náhodou celé není jeho alkoholem prosycený sen. Stál uprostřed náměstí s krásnou dívkou, která mu z nějakého důvodu domů dotáhla zraněného krále zlodějů. S dívkou, kterou znal sotva hodinu a už s ní prchal před torrevalskou stráží. Každopádně teď nemám kam jít, pomyslel si a vrátil se do reality.

"Spěchám, ale-"

Odmlčela se, jako by volila slova.

"Ale dnes večer musím na jednu... formální akci. A docela by se mi hodila společnost," dodala.

Ušklíbl se.

"A z čeho usuzuješ, že na tebe mám  po téhle eskapádě ještě náladu?"

"Tipla jsem si. A máš?"

"Záleží na situaci."

Ave se znovu usmála.

"Některé nabídky se neodmítají. V osm u Severní brány?"

Během hodiny mu tahle holka rozmetala jeho spořádaný život a ještě ho zve bůhvíkam. Ale koneckonců, všechno lepší než sedět v hospodě a plakat nad rozlitým mlékem. V jeho případě tedy spíš nad zničeným domem.

"To popravdě nemůžu vyloučit, ale na poklidných večírcích je tohle riziko minimální, ne?"

"Divila by ses. Jednou se mi o půlnoci dostal na stůl šlechtic, který... No, figurovala v tom sázka a osm stříbrných vidliček."

Bolestivě se zakřenila a znovu si přes obličej přetáhla kápi.

"Můžu s tebou tedy počítat? Pokud jde o tu zničenou ošetřovnu," mávla rukou "tak se s tebou vyrovnám. Je to tak trochu moje vina."

"Tak trochu?"

"Připomeň mi, kdo to tam rozmetal."

"Kdybych-"

Gestem ho umlčela.

"Severní brána, osm hodin."

Během několika vteřin se ztratila v davu. Anders měl pořádně zamotanou hlavu, a byl si jistý, že za to už bezinková vodka nemohla.