Nevšední inzerát

Letní den se schyloval k večeru. Obloha na západě hrála všemi odstíny purpurové až k lila a oranžové, sem tam prosvítaly pruhy jablkově zelené. Nárazově zafoukal větřík, spíš ještě fén, ale i tak příjemný.

Roman Vosáhlo to vše vnímal a napadaly ho takové hezké myšlenky, jakože je den znavený, ptáci s růžovými břichy líně prořízli oblohu a podobné hovadiny.

Nejsem já básník? Trochu se té myšlenky lekl, zároveň se mu však zamlouvala čím dál víc.

Roztáhl se v bílém proutěném křesílku jak nejpohodlněji se dalo. Moc to nešlo. Křesílka byla sice krásná a balkon jim záviděly všechny Jolaniny kamarádky, ovšem, ruku na srdce, tak má vypadat záviděníhodný balkon? Jediná rostlina, palma. Drahá a skoro jako živá. Myslel si, a právem, že záviděly z povinnosti.

Ale pal to čert, zasnil se. V duchu seděl na jiném balkoně, napěchovaném truhlíky a halabala květináči, co už měly nejlepší léta za sebou, překypovaly však červenými muškáty, levandulí a kdejakou zelenou popínavkou, plus vzrostlými dřevinami. Sám neměl obličej buclatý, do růžová vyholený, leč vyšisovaný větrem, vrásčitý a zarostlý. A nepil blbou minerálku, pil rum!

A psal básně. Tak!

„Romanéééé!“ ječák ho vyrval ze snění.

„Vynesl si smetí jak sem tě žádala?“

Najednou pocítil každý rok z pětačtyřiceti co vláčel. Každé kilo sádla, oholený vous, ostříhaný vlas i tu hnusnou bílou sterilitu příbytku, která mu brala energii nejen žít, ale i normálně dýchat.

„Jooo!“ zahučel a měl chuť sevřít to pěstěné hrdlo a svírat, až uslyší křupnutí. Mlátit naondulovanou hlavou do bílých kachliček, až se konečně rozkadeří ty zářivé vlasy, sevřené nekompromisně v dokonalém účesu a rozprsknou úlomky kosti, kapky krve...

Proboha, už mi šibe!

Já v té práci neležím! Pitvořil se v duchu.

„Já v práci neležím, jak si pán možná myslí. Já potím krev a buduju!“

Ječák se mu zařezával do mozku.

Jo, ty buduješ, krávo. Jiné vybudovaly rodinu s dětmi, ty jsi vybudovala bílou laborku s jedinou pokusnou krysou.

Nahlas by to neřekl, nemělo to cenu. Byl jako poražený strom. V duchu ho viděl, takový nanicovatý stromek, co nestál za řeč. Zasadili ho na nevhodném místě a byl spíš pro smích, nebylo ho škoda.

Přitáhl si na klín noťas a zapálil cigáro. Poslední radost, co si ještě nenechal vzít. Na básničky už neměl náladu, najel na inzeráty. To měl rád. Ten pocit, že není sám, kdo ztroskotal.

Projížděl je očima, hledal něco jiného než už znal nazpaměť. Takové ty:  osamělá, hledá do nepohody, zabezpečená, trochu lásky, ještě mám co nabídnout a bla bla bla.

Pak, stůl z ořechového dřeva, starožitná komoda, velmi zachovalá. Najednou ho jeden upoutal. To je ono!

Prodám batole strážného. Jen vážnému zájemci, do dobrých rukou.

Značka: spěchá!

...

„Sáhni, a hlavně nemačkej,“ řekl muž v klobouku, vymóděny jako kříženec Dickensova zloděje a rapového zpěváka. To však bylo úplně bezpředmětné, jakož i podivnost lokálu, v němž si dali scuka.

Roman se chvěl blahem a přitrouble zíral na ten zázrak. Nikdy, ani ve snu by ho nebylo napadlo, že ten chlap vážně prodává batole strážného. Anděla strážného!

Chlap se cpal tuplovaným koňským gulášem, jakoby dobře dva týdny neměl co do úst. Cherubínek seděl na stole, žvatlal hatmatilkou batolat a každou chvilku se pokoušel hmátnout muži do talíře.

„To není pro tebe, trumbero,“ říkal ten chlap laskavě až něžně, „posral by ses jak děcko po chilli con carne.“

Strážníček zavýsknul, zatřepotal téměř nahými zárodky křídel a plácnul chlapa po špinavé tlamě. Ten se zařehonil, udělal budlihudlimudli a vyndal z kapsy bonbon v ohmataném papírku. Nešikovně ho rozbaloval, pak nejednou bonbon modře zazářil a vlítnul mrňousovi přímo do pusinky. Andílek kopal patičkami do ušmudlané desky stolu a zalykavě se smál. To už se kolem stolu začaly srocovat ostatní podivné existence, které tu kšeftovaly se vším možným.

„Abys byl v obraze,“ řečnil chlap mezi sousty, „jídlo mu musíš kupovat extra. Dám ti adresu jednoho krámu. Oni ti tam už řeknou co a jak.“

Podezřelé zjevy se zatím mačkaly kolem a tvářily se unešeně.

„Má to tak někdo štěstí,“ uchechtával se zvlášť odpudivý týpek a poškrábal malého pod bradou. Ten zavýsknul a pobudové se rozněžněle pochechtávali. Budlikovali a mudlikovali jako hejno starých bab.

„No ti si ale lostomilííí,“ šišlal obrovský chlap v malované vestě a hubertusu.

„Hele, kámo, nechceš pro něj koupit jamajskou krysu?“ ptal se zarostlý zrzoun. Hned ji vyndal z kapsy. Krysa vycenila žluté zuby a zapištěla.

„Mordy, vysmahni a strč si tu svou prašivou krysu do prdele!“ okřiknul ho prodejce anděla.

„Můžu mu říkat Františku?“ osmělil se Roman. „Vždycky sem chtěl Františka.“

„Proč ne, myslím, že bude spokojenej.“

Anděl František si říhnul, ublinknul a třepal radostně ručkami.

Nad stoly se vznášel dým z pofiderních cigaret, pach koňských gulášů za posledních padesát let, odér nemytých těl a atmosféra sounáležitosti.

...

Jolana nepěkně vyvalila oči a na chvíli ji došla řeč. Roman těžce funěl, shodil na zem hromadu balíčků a v náručí svíral nějaké malé dítě zahalené do bleděmodré deky.

„V autě sou další krámy, zajdi tam,“ řekl suše.

Vtom se deka sesmekla dítěti ze zad a na svět vykoukla křidýlka, jako od špatně oškubané husy. Roman ho políbil na zlatavě ochmýřenou hlavičku.

„To je náš František.“

Žena se najednou našla.

„AAAAAAAAAAA!“ zařvala. „to nemyslíš...“ dál už nic. Pohybovala ústy naprázdno. Mávala rukama, rudla a bledla na střídačku, nevydala však ani hlásku.

„Vida, vida,“ mumlal Roman, „to sem ani netušil, jaké kousky svedeš.“

...

Den se schyloval ke konci a oranžové slunce zapálilo stromy na hřbetu hory.

Vousatý muž ve značně obnošených džínech a kárované košili se rozvaloval v křesle na verandě. Pokuřoval, usrkával rum a chvilkami soustředěně pročítal text na monitoru. Většinou se však spokojeně rozhlížel a užíval si pocit naprostého blaha. Druhý román spěl ke zdárnému konci.

Dřevěný dům obrůstalo psí víno, petúnie pronikavě voněly, kapradiny u plotu sbouchaného z kmenů břízek se vlnily ve větru.

Hora vypadala že se každou chvíli nadechne a zapěje mocným altem nějakou árii.

Malý kluk s křídly nakouknul Romanovi přes rameno.

„Už zas píšeš kokotiny?“

Roman Vosáhlo převrátil oči k nebi, jako že se chce dovolat pomoci shůry.

„Není nad to pořídit si anděla, viď, Františku.“

„To se ví, pane spisovatel. A vymažou ty kraviny, dyť  se to nedá číst! Třeba toto: Obloha na západě hrála všemi odstíny purpurové až k lila a oranžové, sem tam prosvítaly pruhy jablkově zelené.

No fuj!“

„Myslíš? Ach jo. Zítra, zítra to smažu.“