Pol position

Šalina se plní cestujícími jako jezdci na startu.
Každý si hledá to nejlepší místo.
Jiří stojí vedle dvou vozíčkářů.
Smějí se a vyprávějí si o čemsi a komsi.
Cizí hovory jej nezajímají nejen proto, že je to neslušné jim naslouchat, ale i z důvodu, že se do nich stejně nemíní nezapojít.
Jedním uchem tam, druhým ven proto odchází poznání, že ti dva mají namířeno na Masarykův okruh, na dnešní závody.
Jiří skloní hlavu a dívá se do země, ne z okna, za kterým tepe život jak o závod.
Ví, že někteří řidiči se před cinkající tramvají rychle řadí do svého jízdního pruhu, aby nedošlo ke kolizi, šalina má přednost i před chodci a přesto někteří s ní závodí, to když se před ní na zastávce po rozjezdu a zvonění rozeskakují na poslední chvíli do stran.
Všude jsou to závody s něčím a v něčem.
Jo tak vozíčkáři si vyráží na závody?
Oni míří na Masarykův okruh a on zamíří domů z Masarykova onkologického ústavu.
Přivírá oči, ne že by nikoho nechtěl vidět, to ne, ba naopak by, zvláště dnes, by zase moc rád někoho viděl a slyšel.

Povídá se, že prý to mají vozíčkáři snadné, že se všude dostanou hned do první řady, že nemusí projít žádnou kvalifikací, rvát se o pol position jako ostatní.
Jenže Oni v životě bojují o své umístění jinak.
Jiří má najednou živou představu.

Jeden takový vozíčkář se, bůhví jak, dostal z té první řady na trať okruhu.
Nechtěl na ní být sražen skutečným závodním jezdcem, nechtěl skončit pod koly jeho závodního speciálu.
On si jen moc přál mít skutečnou nehodu jako závodník, jako by sám řídil ten speciál.
Aby umřel jaksepatří, třebas tragicky, ale jen ne jako obyčejný vozíčkář.
Určitě mu v žilách neklokotala závodnická krev, kdo ví, zda mu vůbec voněl vzduch plný spáleného benzinu a oleje, spíš mu hlavou dlouho kolovala myšlenka, že nechce zemřít jako obyčejný vozíčkář, ale jako závodník na slavném okruhu, zdávalo se mu že nejezdí na obyčejném vozíku ale v závodním sportovním speciálu. Když se smutně zadíval na své pláště rozměru 16x2.125, tak zavřel oči, ucítil v nose tu vůni oktanů a pláště hned narostly o několik palců.
Rozkmital ruce, roztočil kola vozíčku a sklonil hlavu jako by seděl v kokpitu závodního auta a už svištěl dolů do prvních serpentin k úžasu přihlížejících diváků ma tribunách, kteří jeho vystoupení považovali za nečekané zpestření dnešního závodnického dne.
V první zatáčce se předvedl jako skvělý jezdec, bravurně ji vybral, diváci vstávali a tleskali. Netušili, že nesledují čísi závodnické umění, ale obyčejný běžný gravitační zákon.
Po projetí této zatáčky následoval vjezd do druhé, delší, do které již najížděl v silném náklonu, mnozí tušili ošklivou havárii invalidního vozíku, a po pár vteřinách neskončil tento předjezdec bohužel v kačírku, ale v bariéře, i když z ojetých guových plášťů, tak velmi tvrdě.
Na traťi se objevil  safety car a za ním uháněl žlutý vůz záchranky, nezavlály za něj varovné prapory.
Tohle nikdo nečekal, že by se na tak těžkou trať vydal invalida na vozíku!
Na helioportu se rozvlnila tráva pod rozběhnutými listy rotoru modrobílého vrtulníku, který byl okamžitě připraven pro start s postiženým jezdcem a k odletu do nemocnice.
Tento jezdec na vavřínový věnec a pohár nedosáhl, ani na smrt, i když jí byl v té bariéře už tak blízko.
Jeho jediným vítězstvím tak bylo, že pro závažné poranění mozku byl jeho zdravotní stav překvalifikován z II. stupně na III. stupeň plné invalidity, ale on o tom právě pro své zranění ani nevěděl.
V životě jsou bohužel i nechtěná vítězství a zapomenutí vítězové.

Šalina plynule brzdí. Zastávka Antonínská.
Jiří vystupuje a pomalým krokem jde směrem k lužáneckému parku.
Řidička zacinká, možná i pro něj, cink cink cink, to aby byl opatrný, zavře všechny dveře a šalina odjíždí do Řečkovic. Je venku, bude doma, je to pro něj malé vítězství, jen neví na jak dlouho.
Ten absurdní sen, tu hroznou vozíčkářskou představu z hlavy rychle vypudil.

Opodál vstupu do parku stál smutný muž, i když byl v čistém, tak již na první pohled v značně ošuntělém a x krát praném oblečení.
Byl "neurčitého" věku, ale v jeho pohaslých očích se přesto nedal přehlédnout fakt, že i on prožil uvěřitelný příběh závodníka se životem a jako svědectví o něm byla plná igelitka časopisu.
V ruce držel výtisk Nového prostoru a mlčky jej nabízel kolemjdoucím, kteří jej lhostejně míjeli, nejčastěji s pohledy upřenými k zemi, nebi, nebo na hodinky či na displeje mobilů.
Postával tam jak ten sám voják v poli a jeho jedinou zbraní kterou by nikomu neublížil byl ten neškodný časopis Nový prostor a kdyby se mu mlčky podařilo pár čísel prodat, mohl by dnes mít ze dvě stovky na jídlo, cigára a zaplacení lůžka.
Ještě pár kroků a Jiří byl u něj.
Podal mu hrst drobných, nepočítal kolik to je, byla to hrst kovových mincí, které v kapse nezavazely, spíš tížily snad jako svědomí, a neměl proto žádného důvodu, snad jen proto, že tam bude tento střízlivý Boží bojovník, příslušník Armády Spásy, stát těch osm hodin za každého počasí, jednou sytý, podruhé možná hladový.
Odcházel bez Nového prostoru, přesto jaksi i když ne poražen, tak s bílým kapesníkem v ruce do svého životního prostoru s pomyšlením, že jsme přece každý strůjci svého štěstí, tedy i vítězství a porážek.
Zkusmo natáhl před sebe ruku a otevřel dlaň a představil si jaké to asi je mlčky si říkat kolemjdoucím, řekněme, o milodar. Prohrál.
Nedovedl si to představit.
A jak může vědět, že se něco v jeho životě nezvrtne a budu muset i on jednou vstoupit raději do řad Armády Spásy a postávat někde s igelitovou taškou plnou naděje na lepší život, naplněnou Novým prostorem, než se upíjet k pomalé smrti kdesi pod mosty laciným krabicovým vínem Chateau de...
Kdyby ten smutný muž ale uměl lépe s životem bojovat, závodit, byl by dnes generálem a ne pěšák Armády Spásy.
Mohl však začít psát, psát jako spisovatel, kdyby to uměl mohl by dnes stát vysmátý za stolkem knihkupectví a rozdával by lidem autogramy do své knihy o "určitém" životě.
Bohužel ne každý je na cestě k vysokým hodnostem, a když některý je, ne každý se jich dočká a dožije, i když se říká, že každý voják nosí v torně onu pověstnou maršálskou hůl. Jen ji nesmí někde ztratit, promarnit svoji šanci a musí být na té správné straně, na správném místě.
Jiří pokračuje v chůzi parkem, na zádech má batůžek věcmi, které si lidé obvykle nosí do nemocnice, jen na maršálskou hůl nepomýšlí.
Tu neměl a nemá.
Mít ji, jak rád by ji dal za to, kdyby... 

V parku je socha dívky.
Chodí okolo ní každý den, mluví na ni, ani ona neodpovídá.
A ani Karina mu už nezvedá telefon. Jak moc rád by slyšel její řeč, slyšel její smích.
Tak v duchu alespoň mluví se sochou v parku, když ji míjí.
Ani ona netuší, že umí mluvit s vodou, mraky, stromy, zvěří i ptáky.
Jen s lidmi mu to nějak nejde.
A se sochami kolem taky ne.
Mlčí a dívá se kamsi do dálky, možná že ho poslouchá, ale neodpovídá.
Připadá si jako blázen a co když nepřipadá, co když začíná bláznit, copak je normální, že rozumí vodám, mrakům, stromům, zvěři a ptákům a přestává rozumnět lidem a oni jemu? Pak cítí, že život, to není závodní okruh, ale že se zase pohybuje v začarovaném kruhu, ve kterém jede závod sám za sebe a neví na kolik kol je vypsán ani kolik mu na něj zbývá času.
Má Pol position?