Rozpad SDČ v Orlickém Záhoří (3.místo v Povídce měsíce října 2015)

Ačkoli má Orlické Záhoří jen 243 stálých obyvatel, žijeme tu čilým spolkovým ruchem. Dokonce jsme si z rozpadlé stodoly u hraniční řeky Divoké Orlice postavili úplně novou obecní knihovnu. Finance jsme dostali z projektu Evropské unie „Evropa pro občanky a občany“. Partnerem projektu byli naši polští spoluobčané z protilehlé osady Dluge Bagno. Projekt nám zpracoval starosta. Neudělal to ale nezištně. Vymínil si, že mu z projektu zaplatíme nový kancelářský stůl do šatny v hasičárně. Tam sídlí obecní úřad. Ale i my v Záhoří víme, že život je kompromis.

Protože jsem spisovatel, jmenovala mě obecní rada čestným, tj. neplaceným knihovníkem. Sehnat knihy nebylo těžké. Každý měl těch nepotřebných krámů doma po hromadách. Něco jsem dostali i ze škol a jiných knihoven. Jednou jsem si dokonce půjčil obecní multikáru a dojel si do knižního secondhandu v Hradci králové a dovezl jsem 350 kilogramů tištěné kultury.

Horší část úkolu byla jak dovést do knihovny čtenáře. Jen u několika málo spoluobčanů jsem pochyboval, že by uměli číst. Jedna věc ale je přečíst si na monitoru výsledky Premiere League a druhá zahloubat se do jemných odstínů vyjadřování moderního spisovatele.

Zahájil jsem ofenzívu a na nástěnku vedle loga KSČM umístil výrazný plakát, vyzývající k členství ve Sboru dobrovolných čtenářů. Slíbil jsem pěší výlety s občerstvením, atraktivní besedy s mladými spisovatelkami a zvýhodněný tarif na mobil. Pro začátek jsem naplánoval dvě schůzky měsíčně. Měly být vždy v první a třetí úterý v měsíci nebo kterýkoli následující deštivý den kromě pátku. Máme vyzkoušeno, že internetový signál O₂ je v pátek velmi nespolehlivý a my ho potřebujeme, abychom mohli na tablety stahovat z cloudu příslušné texty. Slunečné počasí také kvalitě datové přenosu neprospívá. Navíc během deště udržím čtenáře snáze v budově.

Na první schůzce jsme schválili stanovy už v duchu nového občanského zákoníku a na druhou jsem nalákal čtenáře rozdáváním prošlých koláčků z Babišových pekáren. Dostal jsem je zadarmo, jenom jsem musel do vstupní haly knihovny umístit leták na podporu elektronické evidence tržeb. V Záhoří to nikoho nepobouří. Tam nikdy nikdo elektronickou evidenci kontrolovat nebude. Zvláště ne v zimě. Cesta z okresního Rychnova nad Kněžnou bývá i dva měsíce úplně neprůjezdná. Když jsem tak s otevřenou knihou v ruce pohlížel do ošlehaných zarudlých tváří ostatních horalů, bylo mi jasné, že žádný finančák si netroufne něco po Záhořanech požadovat. Cestou domů přes les by také mohl potkat někoho nás se sekerou v ruce.

Na třetí schůzku už jsem si ale musel vymyslet nějaký literární obsah. Tu mě potkala šťastná náhoda. Na schůzce s rakouským velvyslancem ohledně plánované jaderné elektrárny v Dobrušce jsem se dozvěděl, že Českou republikou projíždí na turné slavná rakouská spisovatelka Vea Kaiser. To by byl jeden bod. Do Prahy k nám na chalupu jezdil korektor nakladatelství Beletris a ten slíbil, že pohovoří o jedné knize. Měl to být román spisovatele Qarga Piaggia o nizozemském homosexuálním jachtaři Gottovi van der Gerechte. Na můj podezřívavý dotaz, proč píše Ital o Holanďanovi, mě korektor utřel, že přece každý ví, že Qargo pochází z provincie Alto Adige a musel uprchnout před tamními nacionalisty. Zmlkl jsem a byl rád, že mám druhý bod programu.

Vea Kaiser je krásná mladá žena, 26 let. Začala svou přednášku tím, že v němčině lze mnohé vyjádřit velice pěkně, třeba filozofii nebo matematiku, ale jednu věc ne:

„Je to sex. Věřte mi, vím, o čem mluvím. Strávila jsem měsíc na stipendiu v Pražském literárním domě."    

Viděl jsem jak Musilovi, Hořavovi, Kacvinskému a Láďovi Prauzovi v první řadě klesla brada. Buď zvědavostí, nebo proto, že Vea se objevila v krátké sukni a při některých pohybech se jasně prokázalo, že pod plandavým trikem se neobtěžovala s podprsenkou. Blbé ovšem bylo, že Vea mluvila německy.  Samozřejmě, že Orlické Záhoří je v Sudetech. Ale od té doby, co umřela stará Ehspannerová, byl jsem tam jediným skutečným Sudeťákem. Vea je ovšem nejen krásná, ale i chytrá.  Když se několikrát něco zeptala a Hořava se pořád blbě usmíval, přešla do angličtiny. Poté zkusila italštinu, chorvatštinu a starořečtinu. Marně.

Musil se přihlásil, ale jeho otázku jsem raději vůbec nepřeložil a vstoupil jsem do besedy hrdým prohlášením, že jsme vlastně s Veou kolegové. Napsal jsem totiž a vlastníma rukama 43 x okopíroval humorné dějiny naší obce. Teď jsem jeden podepsaný výtisk Vee daroval.

Vea ještě chvíli něco vyprávěla, už bez naděje, že bychom jí rozuměli, ale to už se z pléna přihlásil o slovo pražský korektor, že vhodně doplní krasavici na pódiu svým výkladem o Qargu Piaggiovi. Tu ovšem vzaly věci nečekaný obrat. Láďa Prauzů vstal a zařval:

„Ty pražskej blbečku, okamžitě vypadni! Hned mi bylo divný, kdyžs začal mluvit o nějakym spisovateloj Qargo Piaggio. A teď už vím proč: Dneska jsem vez do Kvásin vstřikovací čerpadla a přede mnou jela taková malá dodávka od firmy Piaggio a jmenovala se Qargo.  Ty sis to celý vymyslel. Z nás si srandu dělat nebudeš! Seber se a vypadni tamtudy, kde nechal tesař díru!“

Korektor už se zvedal a Vea se před něho postavila, aby ochránila čest našeho hlavního města. Musil, Hořava a nakonec i Kacvinský se ale výhrůžně vztyčili a já zoufale uvažoval, jestli rychlá záchranná služba dojede ve stanoveném limitu.

Vtom se ale objevila moje manželka. Nevěřila, že by se výše jmenovaní muži mohli zajímat o knihy a přišla se přesvědčit, co děláme. Úsečně pohlédla na Veu a řekla do pléna:

„Víte, že můj muž je proti Michalákové a nechce, aby jí Norsko děti vrátilo?“  Pravda, přeli jsem se o tom předchozího dne, ale nemusela to zrovna teď vytahovat.

To už bylo moc i na Hořavu, po celé vsi známého nacionalistu. Zvedl ruku, aby mě udeřil, a nepomohlo ani, když jsem ho upozornil:

„Patriku, neblbni. S Norskem nemůžeme bojovat. Nemáme žádný loďstvo!“

Dál už se mi průběh vymkl z rukou. Jenom mi došlo, proč to žena udělala. Obyčejná žárlivost na mou kolegyni-spisovatelku.

Další schůzku Klubu dobrovolných čtenářů už jsem nesvolával. Po Svatém Martinu jsem byl odvolán i z funkce knihovníka. Nepomohlo mi ani, když jsem pohrozil, že vyzradím starostovo zneužití dotací.