Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAudioknihy
Autor
Zordon
Slovo kniha samo o sobě už dnes nestačí. Bývá zapotřebí přívlastkem upřesňovat jaká kniha. Zda papírová, elektronická nebo dokonce audio kniha. Zdá se mi, že zejména s těmi audio knihami se poslední dobou roztrhl internet. Nabídky, recenze, ukázky a diskuse o tom, kde všude se dají knížky poslouchat. Až jsem se začal obávat, zda mi něco neuniká, když si zatím knihy čtu sám. Začal jsem uvažovat, že bych si nějakou audio knihu koupil, i když si moc neumím představit, kde bych ji poslouchal. Do práce jezdím přes starý Masarykův okruh. Ve Farinově zatáčce je většinou motor autobusu tak hlučný, že bych audio knihu sotva slyšel. Říkal jsem, že bych ji snad poslouchat v autě, ale tam většinou vozím děti, takže bych musel volit repertoár podle nich.
A pak mi došlo, že vlastně jednu audio knihu mám. Právě pro děti na dlouhé cesty nám Jiří Ornest namluvil Šťastného prince a jiné pohádky Oscara Wilda. Já jim osobně říkám evangelium podle Oscara, protože podle mě do nich Wilde sepsal v působivých obrazech některé základní pravdy křesťanství. Sobecký obr je pro mě víc než jen obyčejnou pohádkou, je to poetické podobenství o lásce. Přiznám se, že i teď, když jsem dospělý chlap, dokáže mi tento příběh skoro vehnat slzy do očí.
Když se to tak vezme, tak jsem, co se týká audioknih poměrně ostřílený posluchač. Jako malý jsem často poslouchal z gramofonových desek pohádky Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové. Později pak na mě z gramofonu hlasem Borise Rösnera promlouval náčelník Apačů Vinnetou.
Ovšem ve své paměti mám i jiné hlasy, které stojí vysoko nad Jiřím Ornestem i Borisem Rösnerem. Jasný zvonivý hlas mé maminky čtoucí Káju Maříka nebo třeba Karkulína a potom hlubší mírně zastřený hlas, kterým z nám z pod vousů tatínek četl dobrodružné příběhy Otokara Batličky, Arthura Ransoma či Jacka Londona.
I toho Sobeckého obra jsem nejprve slyšel od maminky a tehdy jsem si ho zamiloval. Jsou prostě „audikonihy“, jejichž stopa nezmizí a drážka se nepoškrábe. Proto se teď i já večer co večer snažím svým neumělým přednesem načítat do dětských hlav nové příběhy.
18 názorů
Darkblackonyx
02. 11. 2015Napsal jsi to nádherně! Na chvíli jsi mne vrátil pomalu padesát let zpět, kdy jsem naslouchal pohádkám mých rodičů. Děkuji! Ode mne jasný tip!
Tohle je tak hezky napsaný. Moc se mi to líbilo.
Při čtení se mi vybavily podobné chvilky, kdy mi babička vyprávěla pohádky, nebo mi je četla moje máma
Adriana Bártová
23. 10. 2015pod to se můžu podepsat, také jsem se snažila načítat a nazpívat do uší svého dítěte, jestli něco uvízlo, ukáže čas, ale dělala jsem to ráda a s láskou nejen k dítěti, T* navíc zpracování textu je velmi čtivé a nenásilné
aleši, tak na babičku mám v tomto ohledu taky jednu vzpomínku, četla nám Děvčátko se sirkami od H.CH Andersena, byla to však citlivá duše a tak se jí ke konci této smutné pohádky zlomil hlas a dočítat musel tatínek.
Alisso, možná můj vztah k předčítání je o to vřelejší, že já byl vždycky pomalý čtenář (vlastně až do třetí třídy jsem knížky nečetl vůbec).
Pěkně napsané, ač pocity vůbec nesdílím... Jsem odmala velmi rychlý čtenář a na jakémkoliv poslechu předčítané knihy mě znervózňovala rychlost, lépe řečeno pomalost. Zvlášť když se už už chystalo nějaké zásadní odhalení. Protože kdybych si to četla sama, už bych to věděla!
Jednou jedinkrát jsem k něčemu chtěla zvukovou kulisu a narazila jsem při té příležitosti na rozhlasového Draculu. A i když pokrácený, přiznávám, že byl pěkný.
(Ale jinak málokteré dětské chvíle byly tak příjemné, jako když jsem před spaním louskala Tajemství Velkého Vonta a na půl ucha poslouchala, jak dědeček mému sourozenci předčítá Záhadu hlavolamu.)
Kočkodane i já mám radost převelkou,že je tu to namlouvání,které vůbec nezaváníbrzkou veselkou.
Řekl jsi to moc hezky.
Je mi líto dětí, kterým rodiče nečtou, jen zapnou televizi nebo přehrávač. A vlastně je mi líto i těch rodičů.
Vyslovuji souhlas a pochvalu. Dětem se mají číst pohádky. Vytváří to nenahraditelnou vazbu, jak k rodičům tak k literatuře, učí to dítě přemýšlet vlastní hlavičkou a soucítit, rozpoznávat dobro a zlo a mnoho dalších užitečných věcí. Audioknihy, přednesené dobrými herci, jsou skutečným zážitkem, sama jsem dychtivou posluchačkou audioknih :-).**********.
aleš-novák
21. 10. 2015dobrý postřeh. Do jistého věku jsou pro děti všechny knihy audio...
ale taky se mi vybavil rituál nedělního odpoledne u babičky, kdy se po obědě všichni (malí i velcí...) pohodlně usadili a poslouchali pohádku z rádia...