Lesní

Slunce zapadalo. Obzor zrůžověl, pomalu tmavnul do fialova a jen nad zemí žhnul zlatě a rudě, jako řeřavé uhlíky.Vyrazila pozdě, a proto teď musela spěchat. Co jí ale zdrželo? Vždyť celý den nedělala nic jiného, než že přecházela z jednoho kouta do druhého, zvedala misky a knihy a zase je pokládala. Dnes nic není, jak by mělo být.
    Lem sukně se zamotal do šlahounů maliníku. Ty se nejdřív téměř láskyplně přivinuly k nahým lýtkům, ale pak nemilosrdně zabraly, zaryly se do kůže a rozthly jemnou látu až na stehno v gestu odmítajícím ji jen tak propustit. Byla to jen náhoda nebo už přichází chvíle jeho vlivu?
    Vystoupala až na vrchol kopce, teď už jen lehký nafialovělý nádech na západní straně naznačoval, že noc teprve začala. Zastavila se a zhluboka dýchala.
    Studené prsty větru (nebo to byl jeho dotek?) ji polaskaly na prsou, zdvíhajících se pod tenkou látkou šatů. Jenom tak lehce, mazlivě... Teprv to začíná.Věděla, že má čas, že ho má, kolik jen bude chtít, přesto však spěchala. Skasala hebkou látku z ramen, odkryla drobná, chladem vzpřímená ňadra. Teprve pak, jako by si až teď vzpomněla, začala chvějícími se prsty rozšněrovávat  kožený pás začínající pod prsy a končící až na bocích.
    Vítr ji znovu políbil, tentokrát drsněji, mrazivěji, do dívčí kůže se zakousl s vervou, nutící ji k tichému vzlyku.
    Šňůrky konečně povolily, pás spadl zapomenut do trávy, šaty zbavené opory sklouzly na boky. Okamžitě z nich vystoupila, jako by ji jejich dotek na těle nesnesitelně pálil. Vítr však v tu chvíli ustal. Chce ji snad trápit? Kde je?
    Jemný poryv jí v hravém záchvěvu shrnul vlasy z ramen na záda. Tělo se jí celé napjalo vlnou očekávání. Jeho dotyky byly jemné, laskavé. Postupoval nesystematicky, tu hladil šíji, pak hroty vztyčených bradavek, ucítila jeho dotek na citlivé zadní straně stehen, na páteři... Pochopila, že dnes se jí nehodlá ukázat, zavřela oči a odevzdala se plně jeho hře.
    Něžnou, laskavou silou ji složil do trávy. A pak byl najednou všude. Cítila, jak ji laská na prsou, v klíně, cítila tlak na rtech a najednou byl v ní, prudce a nečekaně využil nevědomého rozevření jejích stehen. Poddala se mu, koneckonců, kvůli tomu přišla. V toužebné křeči pozvedla ruce, neviděla ho a přesto ho k sobě chtěla přitisknout... Na vteřinu jako by se dotkla jeho zad, cítila chladné napjaté svaly...
    A pak tlak v jejím nitru, do té doby hřejivý a naplňující, zesílil, dosáhl hranice snesitelné bolesti a na okamžik překročil hranici bolesti nesnesitelné. Zoufale tence vykřikla, zakňourala a do očí jí vhrkly slzy. Spustila ruce, ale už bylo pozdě, porušila jedno z neznámých pravidel.
    Drsná hrubá síla ji zvedla a převrátila na kolena. Tlak uvnitř sílil a slábl, tepal, pulzoval. Cítila tah zvedající a zaklánějící jí za vlasy hlavu dozadu, do nahých prsou se zakusovaly ostré jehlice mrazu.
    Kňučela a sténala, nebyla si už ani jistá, jestli vztekem, bezmocí, nenávistí nebo chtíčem, naléhavou potřebou, studem. Věděla, co má tohle všechno za cíl. Trápit ji, učit, potrestat za to, že porušila pravidlo, o kterém ani nevěděla. Drtil, hrubě odhaloval a bral vše, co mu přišlo na mysl. Vyrazila proti němu, neodolatelná touha a bolest z napětí se slila v jedno.
    Náhle ničím nepodpírána padla na zem. Když dozněly nezvladatelné křeče a pot začal chladnout, už u ní dávno nebyl. Zvednout se zvládla až za svítání. V mdlém studeném světle se nasoukala do zmuchlaných šatů, ledabyle stáhla pas. Kráčela pomalu, vyčerpaně, tváře, krk a výstřih šatů mokrý od slz, které nedokázala zastavit.