Pozdě!

   Probudila se a zjistila, že se cítí výrazně lépe. Ještě se ve spacáku trochu protáhla, a pak se vysoukala ven. V pokojíku bylo dost chladno, proto rychle vstala a natáhla si ponožky a svetr. Při oblékání pohlédla na stolek a musela se usmát - Michalova pečlivost nezná mezí! Na kusu papíru byla přesně rozepsaná tabulka, kdy má brát prášek, i s kolonkou na odškrtávání. Podívala se na budík a zjistila, že do příští dávky zbývá necelá čtvrthodina, takže vyloupla tabletu, zapila zbytkem čaje z hrnku a zaškrtla další políčko. Přecijen je to dobrý nápad. Otřásla se, čaj byl skoro ledový, až jí zatrnuly zuby. Asi už tady nějakou dobu nikdo nepřiložil. Rozhodla se to udělat, ale v kamnech bylo po ohni. To už nikdo nepřiložil opravdu dlouho! No nic, půjde se teď umýt a pak se uvidí. Cítila, jak se jí mokré pyžamo nepříjemně lepí na záda a studí, skutečně se vypotila důkladně. Musí si pak vzít spacák nahoru ke krbu, aby jí proschnul, tady v té morně by se to jen tak nepodařilo.

   Vzala si ručník, tepláky a tričko a vyšla na chodbu. Nahoře nad schody prosvítalo světlo ze společenské místnosti a bylo slyšet hlasy a zpěv. Trochu ji zamrzelo, že na ni zapomněli a nechali jí vyhasnout kamna. Bylo dost divné, že by za ní ani Standa nezašel. No nic. Rozsvítila si, přešla okolo vchodových dveří, u kterých kvílení vichru a pramínky sněhu pronikající pod prahem prozrazovaly další vánici, a prošla chodbou až do malé koupelny úplně vzadu. Do této místnosti vcházela vždycky s hrdostí, protože to byl její výmysl a z velké části i její dílo, ale dneska jí byla taková zima, že myslela jenom na to, aby už shodila mokré pyžamo a vyhřála se v teplé vodě. Oheň v brutaru byl také vyhaslý, ale voda uvnitř byla dosud teplá. Tak akorát na koupání. Pustila se tedy do práce – z připravených třísek a dřeva (alespoň to že tady dneska funguje) založila nový oheň, napustila vanu, brutar nachystala pro další použití a konečně hupsla do vody. Celá se ponořila a chvíli si jen tak hověla, a když už jí začínalo být příliš vedro, řádně se umyla, rychle se osušila a oblékla suché oblečení. Začala se cítit příjemně vláčná a už se těšila, jak si s ostatními posedí nahoře u krbu, dozví se, co se všechno dělo a vůbec. Taky byla zvědavá, jestli tady Michal ještě je, nebo už se vrátil dolů. A hlavně co ten Standa. Prostě už se viděla v té krásně vytopené místnosti, takže vytáhla špunt, odtékající vodou rychle omyla proužek pěny z boků vany, popadla mokré věci a vyrazila chodbou zpátky. Ještě se stavila v pokojíku a se spacákem kolem krku vyběhla těch pár schodů a prošla dveřmi do společenské místnosti. Hrála tam hudba, ale jinak nic. Zběžně nakoukla okýnkem do kuchyně a po pár krocích se zastavila na rohu, odkud bylo vidět do celého prostoru. Zmateně stála a jen zírala. Kuchyň i místnost byly prázdné. To, co předtím považovala za hlasy a zpěv, bylo divadelní představení na cédéčku, které hrálo ve smyčce pořád dokola. V chatě nikdo nebyl.

   V kuchyni i na stolech byly všude věci, tak jak tam normálně ležívají, nebylo nijak uklizeno, jako při odchodu, možná spíš naopak. Vypadalo to, že všichni odešli narychlo, nečekaně, ve zmatku. Ani ona tohle nečekala a teď nevěděla, co si o tom má myslet. Nepřítomně vypnula přehrávač a přistoupila ke krbu. Praskání řežavých uhlíků a skučení větru venku byly jediné zvuky narušující nepřirozené ticho v téhle většinou dost plné chatě, bylo to tak v nepořádku, až jí z toho naskočila husí kůže. Natáhla ruce k teplu. Obrovská polena ještě nevyhořela, ale ta vydrží klidně celou noc. Co jen se tady stalo? Kdy všichni odešli a hlavně proč? Odpovědi neznala, ale vzápětí ji napadlo, kde je lehce zjistí. Je to přece tak jednoduché! Podívá se do služebního deníku a všechno se dozví - taky na to mohla přijít hned.

   Energicky přistavila ke krbu dvě židle, rozložila přes ně zpocený spacák, pyžamo i ručník a trochu prohrábla polena, aby oživila plamínky. Pak se vrátila za roh a vedle kuchyňského okýnka prošla nenápadnými dveřmi s nápisem Stanice Horské služby do malé místnosti s jedním pracovním stolem a spoustou skříněk a věšáků přeplněných nejrůznějšími záchranářskými potřebami. S jistotou se propletla ke stolu a vzala z něj velký černý sešit, který se jí v ruce sám otevřel na poslední popsané stránce, protože v něm byla vložená propiska. Srdce jí bušilo jako o závod. Rychle přeběhla očima poslední řádky zápisu a ruka se sešitem jí klesla zpátky na stůl. Zatočila se jí hlava a musela se posadit na odstrčenou židli, jinak by asi upadla. Nebylo tam nic, žádné vysvětlení, žádná událost, zápis o nějaké akci, na kterou se všichni vydali, prostě nic. Posledním údajem byla kolonka o stavu počasí, ze které bylo patrné, že očekávaná sněhová bouře udeřila na hřebeny čtyři hodiny po půlnoci a odřízla Kamennou chatu od spojení se světem. A dál už nic! Bloudící oči se jí zastavily na tabulce s rozpisem služeb. Panebože, ani se nevyměnila noční služba. To znamená, že odešli před sedmou. Ne, uvědomila si, že na jejím rozpisu prášků byl poslední odškrtnutý v šest. Takže odchod se upřesnil na hodinu mezi šestou a sedmou ráno, ale co z toho? Jak to, že odešli úplně všichni, ani služba u vysílačky tu nezůstala a nikdo nic nezapsal? Takovou situaci si nedovedla představit. Nikdo tu nezůstal dokonce i přes to, že ona ležela v ložnici a blouznila v horečce. Musela tady být spousta lidí, naposledy, co si vzpomínala, to byli dva v kuchyni, pěkný hlouček turistů a osm záchranářů, minimálně nikdo z nich by ji tu samotnou nenechal. Když si tohle uvědomila, probralo ji to ze šoku. Ozval se profesionální výcvik a zastyděla se za tak dlouhou nerozhodnost. Přesunula se k vysílačce, ale po chvíli marné snahy navázat spojení to vzdala a její myšlenky se začaly rozbíhat konstruktivním směrem.

   Dala se do ní hrozná zima, ale aspoň se jí přestala točit hlava. Sebrala sešit, z police vytáhla přenosnou vysílačku a vrátila se do vytopené společenské místnosti, kde si vše položila u krbu na zem. Potom přešla do kuchyně, v plechovém hrnku si ohřála čaj z velkého hrnce pod oknem a s kouřícím nápojem v rukou se usadila v dosahu sálajícího tepla, zapnula vysílačku a znovu otevřela služební deník. Poslední dva dny byly v jejích vzpomínkách zahaleny mlhou horečky a spánku a tento sešit jí poskytne informace o veškerých důležitějších událostech i s přesným časovým určením. Pečlivě si tedy tyto záznamy pročetla a vědomosti o dění v chatě si podle nich snadno doplnila.

   Ve středu ráno jí horečka prudce stoupla, nic nepomáhalo, takže se večer dohodli s Michalem, že se na ni přijde podívat. V noci na čtvrtek v chatě přespalo kromě záchranářů a dvou pomocníků v kuchyni dvanáct turistů a horolezců. Počasí se zhoršovalo. Ráno se vyměnily party (zjistila, že kromě tří z těch nových nikoho osobně nezná) a odcházející záchranáři pod Standovým velením odvedli zdatnější část návštěvníků dolů. Standa se pak nahoru vrátil s Michalem. Ten konstatoval zápal plic, nasadil antibiotika a nařídil její dopravu do města hned, jak to počasí dovolí. Potřeboval se ale ještě ten den vrátit zpátky, takže před čtvrtou odpoledne zase sestoupil, v doprovodu Kamila, který už dole také zůstal. Přicházela sněhová vichřice a Kamenná chata byla pro veřejnost uzavřena. Teplota venku rychle klesala. Po půl šesté zachytili vysílačkou hlášení, že ve stěně nad Modrým hřebenem někdo viděl blikat světlo a identifikoval volání o pomoc. Z Kamenné chaty, která byla nejblíž, byla vyslána dvoučlenná hlídka (Standa a Honza), aby provedla zajištění situace a současně vyrazila další skupina záchranářů ze vzdálenější základny na Mikiho chatě. Vítr sílil a teplota klesala. Před desátou Standa ohlásil, že dorazili na Modrý hřeben, ve stěně světlo nevidí a zahajují výstup středem. V jedenáct hodin byl vyhlášen úplný zákaz výstupu na hřebeny. V půl dvanácté ohlásila skupina z Mikiho chaty, že potkali čtyři horolezce, kteří volali o pomoc z Modrého hřebene, ale nakonec se jim podařilo v pořádku sestoupit a vracejí se směrem k Mikiho chatě. Záchranná akce byla odvolána. Standa s Honzou potvrdili, že jsou v pořádku, schopni samostatného návratu a zahajují sestup. Zhruba v jednu hodinu dosáhli Modrého hřebenu a ohlásili, že nahoře šíleně mrzne. Teplota u Kamenné chaty byla v té době -22°C. Stále byli v pořádku a kvůli zmáhající se vichřici se rozhodli pro návrat k chatě sice delší, ale méně exponovanou cestou přes Ptačí pleso a Kamenné schody. Předpokládali příchod v šest hodin. Spojení s nimi už bylo mizerné. Po dalších dvou hodinách ohlásili, že sestupují výrazně pomaleji, a jejich návrat se zdrží minimálně o tři hodiny. Pomoc odmítli. Před čtvrtou udeřila bouře plnou očekávanou silou a spojení s klukama nahoře i s centrálou dole bylo úplně přerušeno.

   Když dočetla, zůstala nehnutě sedět se zrakem slepě upřeným do ohně a srovnávala si to všechno v hlavě. Takže Standa je ještě nahoře, v té vichřici. Bože, už takovou dobu! V tu chvíli myslela pouze na něj a srdce se jí opět rozbušilo, tentokrát obavou.

   Najednou se z vysílačky ozvalo známé zapraskání nesrozumitelné komunikace. Okamžitě ji popadla, ohlásila se a po několika marných pokusech se spojení trochu zlepšilo a ona konečně pochopila, s kým mluví.

   „Stando! Kde jste?“

   „Na Kamenných schodech, museli jsme se zahrabat. Jsme v pořádku, neboj se. Jak ti je?“

   „Dobře. Kde všichni jsou?“

   „Jak to myslíš, nerozumím ti?“

   „Všichni odešli. Jsem tu sama.“

   „Ale kde jsi?“

   „No v chatě!“

   Standova vysílačka na malinkou chviličku oněměla, ale pak se rozkřičela jeho vyděšeným hlasem na hranici paniky.

   „Vypadni odtamtud! Ne po chodníku, musíš do strany, z karu pryč, na skály. Já tě tam najdu, hlavně okamžitě vypadni. Nad chatou je obrovskej převis!“

   Takže to byla evakuace. Neznámí kluci na ni v chaosu zapomněli, neuvěřitelné! To jí letělo hlavou, zatímco už běžela chodbou a cestou strhávala z věšáku první bundu, co jí padla do ruky.

   Ale nahoře nad chatou zrovna v ten moment váha nahromaděného sněhu překonala tření ve spodních vrstvách a úbočím hory se začala řítit ohromná lavina. Země se chvěla a vzduch vibroval duněním a blížícím se neštěstím. Cítila to a věděla, že utéct už nemá šanci, a tak se jen přikrčila za nejsilnější trámy, které podpíraly konstrukci chaty. Ta buď vydrží, nebo ne. V následujícím okamžiku dovnitř vtrhla bílá záplava a neskutečnou silou chatu rozprášila po okolí.

   O zlomek vteřiny dřív Standa na Kamenných schodech uslyšel její poslední slovo, pak mu vysílačka vypadla z ruky a skalami se nesl táhlý výkřik.

   „Neeee!“

*****

   A za pár dní přibyl na hřbitůvku obětem hor nový skromný pomníček, s modrou kytičkou a tím jedním zoufalým slovem.

   „Pozdě!“