Milenci

Z rohu kajuty šla mírná píseň. O procházce parkem, sangrii a kině a krásných věcech, prostě o perfektním dni. Havlíček si přejel prstem přes naběhlou žílu a vbodl do ní inzulínovou jehlu. Roztok heroinu ve vteřině zaplavil mozek a uspal ho do hlubokého opiového snu.

***

Když navečer Judita Havlíčka střídala na směně, byl už při relativně jasném vědomí. Jako pokaždé si předali nezbytné informace nutné k řízení provozu zdymadla, jako pokaždé si Havlíček neodpustil několik vilných vět a gest. Když droga opouštěla krevní řečiště jeho těla, dostával vlčí hlad po životě. Doma na něj sice čekaly hned tři životy, manželky a dětí, ale těm už přitakávat nechtěl. Snil o cizí ženě v cizím pokoji a Judita byla nablízku.

Dny na zdymadle šly jako voda. V noci do řeky padala světla z nábřeží, a když povolil závoj smogu, i měsíc. Juditiny sny pak nebyly o moc jiné než ty Havlíčkovy. I ony byly předsněny mnoha písněmi, byla v nich láska, blízkost dvou lidí (proč právě tato binární logika?) a šťastné i nešťastné konce. Továrna na trápení i naději. Když řídila provoz na vpusti Judita, býval už Havlíček doma se svou ženou a dětmi. Někdy si představovala, co dělají: jedí polévku, pohlavkují děti a pak, v naprosté tmě ložnice, se objímají? A vypadá to jako poslední kolo unavených zápasníků? Člověk je, na rozdíl od zvířete, tvor podivuhodně indiskrétní.

Vlčí hlad po životě často svíral i Juditu. Sice ji nepřitahoval, ale Havlíček byl nablízku. Když si jednoho dne předávali službu, Judita odpověděla na jeho flirt. Domluvili si schůzku v kavárně. Havlíček tu službu usínal do ještě omamnějšího opiového snu.

Sešli se jedno říjnové odpoledne na nábřeží. Stromy ronily zlaté slzy, slunce rychle padalo znachovělým obzorem a oni mluvili o práci na zdymadle. V kavárně pak pili víno, kouřili viržinka a laskali se při tom s proužky modrého dýmu, a když alkoholu přibývalo, opouštěli staré téma. Řeč se pak dotýkala rodiny, o které hovořili z opačných pozic: Havlíčkovi rodina už přes deset let přebývala, Juditě už skoro deset let chyběla. Bylo jim pár let k čtyřicítce, první generace pozdních párů a nepárů. Ty řeči šly jako podzimní mlhy městem, zakrývaly vše, co bylo myšleno. Jako by jim jazyk překážel, už nebyl ani přibližný; leccos bylo vyloženo jinak, ostatní úplně opačně. A tak se chvílemi zas vraceli ke zdymadlu, nadřízeným, organizaci, jen tak se nemíjeli v řeči. Když se lámala hodina lásky, nabídla Judita Havlíčkovi, aby jel k ní.

Další dny potřebovali mluvit stále méně, k tomu všemu předchozímu se nikdy nevraceli, zato množili schůzky u Judity v bytě. Havlíček pak odcházel k pozdní večerní polévce, zpohlavkovat děti a ve tmě se obejmout s manželkou.

Po několika týdnech Judita otěhotněla. Havlíčkovi to neřekla, v odeznívajícím rauši při předávání směny ani nebyl s to rozpoznat tu malou odlišnost v pohledu Judity. Ještě několik dnů uteklo společně s řekou a domluvili se na dalším setkání. Večer na nábřeží.

Podzim ještě neuhasl, stromy už ale byly holé na kosti větví. Sešli úzkými schody až k řece. Večer byl měsíčný a chladný, nahoře u cesty ještě dobíhali své sny o dokonalém těle poslední běžci, ale dole už nebyl nikdo. Jen bílí ptáci pospávali, ponoření do ticha a mrazivé vody.

Došli k řadě kotevních patek, masivních železných trnů k vázání lodních lan. Judita se zadívala Havlíčkovi do očí stejným pohledem jako to ráno, kdy už věděla o své naději. Ani tentokrát trubec nic nepoznal. Judita sklopila oči k jedné z patek pod nimi a řekla: „Polož si na ni hlavu.“ Havlíček se nerozpakoval, poklekl a tváří na stranu položil hlavu na chladné železo. „Zavři oči“. Zavřel oči. Judita poodstoupila do stínu, na scénu teklo ostré měsíční světlo. Pomalu se vrátila, stoupla si nad milce a řekla: „Něco si přej, padá hvězda.“ V tu chvíli pustila z rukou obrovský kámen. Do měsíčného ticha nad řekou se ozvalo prasknutí lebeční kosti a zvuk kamenu padlého o kámen dlažby. Bílí ptáci na hladině sebou cukli ze snu. Přízemní mrazíky rychle srážely růžovou hmotu a krev a ve vzdálené galaxii skutečně v tu chvíli padala hvězda. Havlíček si už nic přát nestihl.

***

Judita otevřela dveře kajuty. Čekala, že si zas řeknou pár vět ke směně a večer to bude zas na oplátku naopak, přesto všechno stejně. Z křesla visel muž. Zprvu ho nepoznala. Byl mrtvolně bledý a v koutcích úst mu usychala pěna. Zornice měl stažené k vymizení. Z ohybu ruky mu visela injekční stříkačka naplněná krví, jak se vrátila krevním oběhem. Ještě než se v malém množství vrátila, stihla ve vteřině dopravit do Havlíčkova mozku zprávu o smrtelné dávce heroinu.