Havrani

Listopad 2000

Zkontroluju ve zpětnym zrcátku, že už opravdu všichni vylezli ven. I ten chlap v myslivecký vestě, co smrděl hnojem, jak kdyby ho vezl po kapsách. Zvednu se, v kolenech mi zapraští, a projdu uličkou dozadu, kdyby si někdo něco zapomněl. Po cestě zpátky vymetu kusy zaschlýho bláta, přičemž samozřejmě to ještě nezaschlý rozmažu. Měl bych to vytřít, ale na to teď fakt nemam ani pomyšlení, ani nic jinýho, únava mi tlačí zevnitř na oční bulvy.

Hodim na sebe bundu, vylezu ven a zamču.

Moje stará sedmistovka už od blatníků slušně reziví. Je to snad nejstarší škatule v celym ČSAD. Motor dneska nějak divně kuckal, skoro jsem měl strach, že mi vzadu vylítaj ventily, a vypadalo to, že se do Libchav nevyškrábem. Ale vem to čert, potřebuju kafe. Je devět a já už mam za sebou čtyři hodiny šichty.

Strčím si do huby cigaretu a asi napošesté se mi ji podaří zapálit. Zapalovači zjevně odzvonilo a já s ním nasraně praštím do křa. Je něco nad nulou, sníh taje a do toho mrholí, takže na zemi je už pěkná sračka. Než dojdu do hospody, mám boty promáčený skrz. Ještě dvě hodiny zpátky mrzlo, padal jemný sníh a pole byly skoro romanticky poprášený. Tam, kde měli zoráno, seděli na hroudách havrani a z dálky to vypadalo, jak kdyby tu sněžnou polevu někdo prostřílel. Kamoši, co o svý traktory ještě nepřišli, maj teď pohodu a já vstávám každej den ve čtyři a vozim rozespalý, nasraný lidi do práce.

V devět ráno maj u náměstí otevřenej jen nonstop. Maty, pár zoufalců a negrů, a jeden štamgast, co vyspává s hubou přischlou na ubruse. Dal bych si to kafe radši kdekoli jinde, ale tady mají aspoň teplo, byť zatuchlý, nehybný a trochu dusný. Chodim sem pravidelně, ale že by z toho měla holka u baru nějakou radost, to se rozhodně říct nedá. Má pod očima kruhy, jako by celou noc šlapala, a nejspíš by tu nejradši neviděla nikoho.

„Turka.“

Pokrčí rameny a zmizí za rohem. Jdu si sednou do kouta, kabát si přehazuju přes židli s prastarým rozpraskaným čalouněním z té nejlacinější náhražky kůže. Sedím a pomalu vypínám...

Trhnu sebou. Kafe mi přistane na stole tak prudce, že je skoro zázrak, že na zaplivanej ubrus ucákne jen pár kapek. Dívám se za tou holkou a její klátivou chůzí. Vypadá, že sere na život i na jakoukoli estetiku.

To kafe je tak hnusný, že bych ho do sebe nejradši naráz kopnul, abych od něj měl pokoj. Potřebuju kofein. Stejně ho ale usrkávám nejpomaleji, jak umím. Protože až to dopiju, tak alou na mráz. Další kafe už si nedám, a ani nic jiného, protože už docela dlouho obracím každou zatracenou korunu. Exukuce nad náma visí jako Damoklův meč a ne a ne se z toho vybabrat.

Malá ručička se pomalu plazí k desáté. Hodinu mám za sebou a ještě mi zbývají další čtyři. Dělená směna tomu říkají. Čtyři hodiny ráno, čtyři vodpoledne a mezi tim pět hodin volna. Zasraně neplacenýho volna. Zaplatěj mně za osm hodin a tvrdnu tu třináct. Jednou jsem si zkoušel ztěžovat, právě jednou. Šéf se mě bezelstně zeptal, jestli náhodou nesplácím půjčku a jestli nejsem pozadu s termínama a práce že se bohužel dneska těžko shání... Od té doby držim hubu.

Kurva, já takhle nikdy nemluvil. To sem se naučil až teď. A můžou za to nervy. A taky kouřit jsem se naučil až teď. Sáhnu do kabátu a vytáhnu sežmoulanou krabičku. Už jsou v ní jen dvě a jedna zlomená, musim koupit karton. Jenže, jenže kurva...

Prozevlit takhle každej den pět hodin je fakt na hovno. Člověk nemůže dělat skoro vůbec nic. Leda tak do tý hospody. Dřív jsem si zkoušel vozit s sebou knížku, ale po čase už mě čtení sralo tak, že se to nedalo vydržet. Potřeboval bych bejt doma a furt na to musim myslet. Co Monika, jak to zvládá... Mívá dobrý dny, kdy o ni ani nemám strach. Ale vobčas mívá taky fakt špatný dny, no...

Aspoň zaběhat, kdybych si mohl, nebo se hejbat. Fotbal už jsem nehrál tři roky a to sem v tom byl tenkrát dobrej. Nikdy by mě nenapadlo, jak snadný je přibrat třicet kilo. Ani člověk nemusí nějak moc žrát, stačí sedět celý dny na prdeli. Zadejcham se i když lezu jen do prvního patra. A záda mam v hajzlu. Jenže teď se s tim nedá nic dělat. Musim to ještě vydržet. Dva tři roky, než splatim dluhy a pak se dam do kupy a začnu zas trochu fungovat... Dva tři roky. Docela šílená představa, že tohle mam vydržet ještě dva tři roky. Ale vzdát se vážně nehodlam. Fakt ne...

Servírka, že prej jestli si ještě něco dam. Zavrtím hlavou a její otrávenej pohled říká, ať teda vypadnu, že už jsem to kafe žužlal dost dlouho. Docela rád bych jí předhodil, že ten ožrala u vedlejšího stolu si taky dlouho nic nedal, ale zřejmě se zasloužil včera nějakym bohatym účtem a tak ho tolerujou. Já se nezasloužil ničím.

Od baru na mě vrhne zase ten pohled. A já si musim přiznat, že je to prostě ponižující. Bejt chudej je nahovno, ale ještě víc nahovno je, když ti to vostatní dávaj sežrat. Seberu se, vemu si kabát, cinknu dvackou o bar a vyfuním po schodech nahoru. Je na hovno bejt chudej a zadluženej, je na hovno bejt hnusnej, tlustej a plešatej. Ale já furt věřim, že se se z toho dostanu, že se zvednu...

Aspoň může zavolat Monice, že jo...

Trochu mi myšlenka na ni zkřiví čelist. Protože vona se z toho možná už nikdy nedostane.

Budka je nedaleko, nasypu do škvíry hrst drobných a vytočím číslo.

Odnesla si tehdá z tý zimy těžký deprese. Sype nějaký prášky, ale pomáhají jí jen někdy, prostě... Přiznali jí poloviční invalidní důchod, ale do žádný práce fakt nemůže. Sotva funguje doma a tak jednou za týden se zmůže, aby uvařila. Celý dny proleží v posteli... Ty vole, jaká to tehdy byla ženská, nádherná štíhlá a plná života... a během pár měsíců se z ní stala troska. Pořád ji miluju, ale někdy bych od ní nejradši utek.

Telefon zvoní dlouho. Jestli vůbec dokáže vstát z postele... Když je jí blbě, tak se často ani nedovolám a to pak mam celej den takovej strach... Konečně to zvedla. „Prosím.“ Má ten slaboučký a úzkostný hlas. Zase jí není nějak dvakrát, aspoň že z postele vstát dokázala. Dneska to zase nějak zvládnem.

„To jsem já miláčku,“ můj vlastní rozněžněný tón mě vždycky překvapí. To její prosím mě přepne do ochranitelského tatíčkovského režimu, jak kdybych svou holčičku hladil po vláskách, když si odřela koleno.

„To jsem ráda, že voláš...“ A já vím, že je opravdu ráda, aspoň chvíli dokáže nemyslet na ty zlý věci, který...

Opakuje se to den za dnem. Ranní šichta, kafe, telefonní budka, přečkat zbytek přestávky v prochladlym autobuse pod dekou, odpolední šichta, konečně domů. Utěšit Moniku, když je jí zle, pomejt nádobí, vyprat, nakoupit jí na další den. Spát. Vlastně i naše dopolední telefonáty se opakují a já se dlouho bránil přiznat si, jak moc mě ten její smutný zlomený hlas otravuje, že mě to sluchátko jednoduše vysává, takže jsem nakonec rád, když s ním můžu praštit. Nejradši bych praštil s celým tímhle životem, ale ještě chvíli to musím vydržet. Ještě chvíli. O víkendech je trochu změna, ale jezdím většinou i soboty neděle. Na příplatky může člověk zapomenout, ale hodiny se počítají a potřebujeme každou korunu...

Je to zvláštní. Když to Monika zvedne, tak jsem z jejích lítostivých řečí téměř okamžitě ztahaný a znechucený, jenže, když to nevezme, tak mi strach málem zlomí vaz. Nevím, co je lepší. A vlastně od toho telefonování a už ani od života nic dobrýho nečekam. Prostě přežít, prostě přežít.

„Opatruj se lásko, před šestou budu doma...“ Moc jsem toho neřekl, jen několik prázdných formulí tím opatrovatelským hlasem, ale zřejmě jí to stačí, zní přece jen o malinko líp, když se loučí. Pověsím sluchátko a povzdechnu si. Pod rukou mi zarachotí automat a vrátí mi drobný, co jsem neprovolal.

Vydám se pomalým krokem k autobusu. Boty, které v hospodě aspoň trochu oschly, už jsou zase durch. Zalezu si na zadní sedačky pod deku a budu klepat kosu. Topení si člověk pustit nesmí, na vytopení tý škatule by se spálilo pěknej pár litrů nafty. Prostě je tahle práce fakt nahovno a dělal bych radši cokoli jiného, jenže není co, práce není a já beztak nic jinýho neumim.

Teda neumim... S pšenicí jsem to uměl. Táta – dej mu pámbů nebe – říkal, že to mam v krvi. Už děda kulačil a měl parádní grunt, co mu záviděli všichni sousedi. Komunisti mu ho sebrali a navrch mu přidali pět let těžkýho žaláře. Vrátil se a do půl roku ho zadávily souchotě. Babička zůstala na čtyři děti sama a sotva se protloukala. Ale po revoluci nám pole vrátili a táta se toho chopil s plnou vervou, taky to měl v krvi a byl pracovitej jak málokdo. Když odešel v padesáti na srdce, vzal jsem to po něm, brácha šel radši do Prahy dělat IT, ze zemědělčení měl strach. Říkal, že se máme toho gruntu raději zbavit, protože nám to brzy zase seberou. Ty stejný komunisti jako tehdá, akorát si teď říkaj jinak a mávaj před sebou kapitalismem jako zástavou. Možná byl fakt nějakej prorok, ale já ho nechtěl poslouchat. Kdo taky chce poslouchat svýho staršího bratra, že jo. Bylo mi něco přes dvacet, na každym rameni jsem odnes pytel cementu a nebál jsem se ničeho. A byl jsem v tom dobrej. Stačilo mi promnout hlínu mezi prstama a přivonět, abych věděl, čemu se na ní bude dařit. Dar od boha, říkala babička. Na boha jsem sice už moc nevěřil, ale za pět let jsem si vlastníma silama dokázal vybudovat ideální svět. Abych pak ze dne na den o všechno přišel.

Byl to podzim 1997. Vsadil jsem ten rok na pšenici a vážně se vydařila. Bál jsem se trochu, že cena půjde dolů, ale stát garantoval tak vysokou výkupní cenu, že bych bez problémů mohl splatit celou tu tučnou půjčku předčasně. Na jaře jsem zainvestoval, koupil jsem si krásnou rudou čtrnáct dvě stě pětačtyřicítku od Zetora. Hroznej žralok. Voproti šestnáctce má motor trochu přiškrcený čerpadlo, ale stejně je krásně žíznivej. Taky ale dává skoro stopadesát koní a ten zvuk... Poslední vrcholná řada před nástupem turba. Mít takovou sílu pod prdelí, to je lepčí jak sedět na trůně. Drobný chvění, jak motor a zabrumlá. A když ho potom přivedeš do otáček, tak úplně cejtíš, jak pod tebou rotuje kardan, jak kdyby se ty koně vzpínali a tloukli kopytama. Pak mu pustíš spojku a okamžitá reakce. Jak kdyby byl živej. Trhne sebou a vyrazí. Všechny zuby do sebe zapadaj a všechno funguje prostě dokonale. Člověk se připadá jak pán...

Byl to ideální čas. Všechno se dařilo. Monika byla tehdy ve třetim měsící a já chtěl svýmu synkovi (doufal jsem teda, že to bude synek) po sobě něco zanechat.

Jak mi pole postupně zrála, cítil jsem se královsky. Bylo to moje, všechno to bylo moje. Nadřel jsem se jak hovado a teď jsem sklízel plody svojí práce.

Do žní zbýval týden a hlásili ideální slunečné počasí. Ještě domluvit pronájem kombajnu a obejít skladovací prostory, abych naplánoval termíny a sklizeň s předstihem prodal. Když to člověk domluvil dobře, přijeli si s náklaďákem rovnou na pole.

Trochu mě zamrazilo, když jsem se dověděl, že se za poslední rok poněkud změnily podmínky. Zatímco loni si ještě člověk mohl vybírat, letos vlastnil všechny sklady v okolí Agropol. Což mu samozřejmě dávalo docela bezprecedentní vyjednávací možnosti. Jak jsem nikdy neměl státní zásahy do trhu s obilím rád, tak tehdy se mi skutečně ulevilo, když jsem si uvědomil, že nám stát za potravinářskou pšenici garantoval minimální cenu a tu neohne ani něčí monopolní postavení na trhu.

Zajel jsem tam hned další den. U vrátnice jsem řekl co a jak, chlap zatelefonoval a pustili mě rovnou do kanceláře ředitele. Nějakej Vokřál.

Už od pohledu se mi ten chlap nelíbil. Měl v ksichtě něco, čím dával najevo nadřazenost. Nechoval si sice arogantně, ale přesto si udržoval jakýsi opovržlivý odstup a ruku měl studenou, měkkou a povolnou. Žádný mozole, žádná prací ztvrdlá kůže. Ředitel no... kapitalista.

Nakonec jsem mu řek, kdy budu sklízet a kolik pšenice odhaduju a docela hrdě jsem dodal, že je to prvotřídní potravinářská.

Studeně se usmál a v očích měl prázdno. Chvíli bylo ticho.

„Pane Kašperský,“ začal pak skoro netečně, „je líto, ale vaši pšenici jsem viděl a bohužel ji budu moci koupit jen jako pšenici krmnou.“

Nahrnula se mi krev do hlavy. Tenhle úředníček, kterej by nerozeznal žito od ječmene, mě chce poučovat o kvalitě. Chvíli jsem tiše seděl, abych náhodou nevybuchl a teprve pak jsem mu slušně opáčil, že moje pšenice je skutečně potravinářská a skutečně prvotřídní a že by ke mně měl poslat specialistu, abych se přesvědčil.

Skoro jako by zesmutněl. „Vy jste mi nerozuměl, pane Kašperský, je ve vašem vlastním zájmu, aby vaše pšenice byla krmná...“

Zíral jsem na něho a chtěl jsem něco jsem zablekotal, ale on se nedal přerušit, „je ve vašem vlastním zájmu, aby vaše pšenice byla krmná. Protože já od vás potravinářskou pšenicí nekoupím.“

Už toho bylo dost. Nasral mě tak, že jsem se zvedl a beze slova odpochodoval. Teprve, když už jsem seděl v autě a vztek trochu opadl, začaly mi docházet souvislosti. Například to, že nemám na výběr a že mi nakonec nezbyde než tu pšenici Vokřálovi prodat, protože sám ji neuskladním a nikdo jinej v okolí sýpky prostě nemá.

A jak přesně se věci mají mi pak vysvětlil po telefonu Karel, co jsem s ním tehdá řešil právní otázky. Taková drobná, snadno přehlédnutelná díra v zákoně. Na jaře vyšla novela, která garantovala minimální cenu pšenice, aby majitelé skladovacích prostorů nemohli zemědělce vydírat, že jo. Ta novela taky důkladně rozlišila garantovanou cenu potravinářské a krmné pšenice. Jen jaksi opomněla dodat, kdo a jak rozhoduje, která pšenice je potravinářská a která krmná a nechala to na domluvě a libovůli obchodníků. Což bylo o to delikátnější, že cena krmné pšenice bylo oproti té potravinářské pouze čtvrtinová. Takže...

Když mi to došlo, praštil jsem sluchátkem a zůstal jsem tupě civět do zdi.

Monika (už se jí na štíhlé postavě začínalo rýsovat těhotenské bříško) za mnou přišla a zeptala se, co je, a proč jsem tak ustaraný. Ani jsem se na ni nepodíval a jen jsem vykoktal, že jsme v prdeli. A my jsme v prdeli opravdu byli.

Pan Vokřál rozhodl, že moji pšenici prohlásí za krmnou a že nám za sklizeň prostě a jednoduše zaplatí jen čtvrtinu poctivé ceny. A já, kterej neměl kde uskladnit, ani komu jinýmu prodat, jsem nakonec mohl udělat jen jediný rozhodnutí. Jestli se mi vůbec vyplatí pšenici za takovejch podmínek posíct, nebo jestli ji mám raději zaorat.

Dopoledne jsem byl král a měl jsem všechno. A teď jsem byl v prdeli.

Nakonec jsem raději sklidil. Bylo mi jasné, jak moc se na mně Agropol obohatí, jenže to už jsem musel počítat každou korunu a pro tu chvíli jsem neměl sílu s Burešem bojovat...

V bance mi i tak zůstala sedmiciferná hypotéka, a jak je člověk jen trochu pozadu s placení, jdou po něm jak hladoví psi. V listopadu jsem měl na krku exekuci, což taky znamenalo dlužnickou dražbu a než jsem se pořádně rozkoukal, prodali celé moje polnosti i s novym traktorem za třetinovou cenou. Všechno podle zákona, ale všechno pro člověka likvidační.

Nakonec to všechno koupil Burešův Agropol. Snad pouhou shodou okolností, snad ironií osudu, anebo možná v rámci nějakého dalekosáhlého ďábelského plánu na ovládnutí zemědělskýho trhu... Vážně jsem zvažoval, že svůj krásnej Zetor poleju benzínem a zapálím, aby se mu nedostal do spárů.

Dluh byl sice z větší části zplacený, ale stále ho ještě zbylo docela dost.

Exekutoři. Bušení na dveře. Splátkový kalendář. Stěhování do garzonky. Šlo to všechno tak trochu mimo mě, jako bych byl napůl vypnutej, prostě jsem to dokázal nějak přežít, nějak zvládnout, nějak se s tím nepotkat. O to hůř to ale odnesla Monika. Před vánoci z veškerýho stresu potratila. To ji dorazilo, sesypala se a skončila na tři měsíce na psychiatrii. Vrátili mi od tam jinýho člověka.

Už jsou to tři roky. Věci se malinko posouvají k lepšímu. Z dluhu se mi daří postupně odkrajovat. Pomalu, ale přece. A taky mám pocit, že i Monika se pomalu zlepšuje. Neštěstí nechodí po horách a člověk je nakonec schopnej se vyhrabat i z fakt velkejch sraček. Kdyby se mi ale ten Bureš dostal někdy do ruky... Nebyl jsem sám, koho stejnym způsobem okradl a zničil. Veškerá pšenice, kterou během toho podzimu koupil, byla krmná. A veškerou pšenici, kterou další rok prodal dál, byla už potravinářská. Prostě ji přes zimu vyčistil...

Ta díra v zákoně už je dávno zalepená, ale někde jsem zaslechl, že ono roční okýnko přineslo Burešovi nějaké dvě miliardy. Kolik soukromých zemědělců se kvůli tomu oběsilo, jsem se nedozvěděl.

Odpoledne přestalo pršet a vyjasnilo se. Chtě nechtě se mi trochu zlepšila nálada, zvlášť, když jsem z Třebový vezl Ondru a celou cestu jsem spolu prožvanili. Taky to nemá jednoduchý chlapec. Jeho nejstarší si udělala děcko s nějakym potetovanym týpkem, co dva roky seděl. Život, no...

 

Tak nakonec padla. Odstavím škatuli, ještě ten kilometr pěšky a budu doma. Mávnu na vrátného a jdu. Sešeřilo se a začalo zase padat. Chlad mi zalízá pod bundu, ale jen zrychlím krok. Už brzo doma, už brzo doma.

Schody. Vyfuním je a přede dveřma se aspoň trochu vydýchám. Zámek, klíče, otevírám.

„Lásko, tak už jsem doma.“

Nic.

Možná už spí, všude je zhasnuto. Ani se mi nechce rozsvěcet. Taky bych spal. Jen zalízt do postele. Ani sprchu už bych nepotřeboval. Únava po celé dni. Dneska už ani neumeju nádobí, ani nenakoupím.

Promnu si oči a nakonec rozsvítím.

„Lásko, už jsem doma,“ řeknu hlasitěji a zuju si promáčené boty, na kterých se sráží solná krusta. Něco nesedí. Bundu pověsím na věšák a přejdu do kuchyně.

Jak kdyby byl přeházený nábytek. Něco je jinak. Něco...

A pak si toho všimnu. Bílá kruhová samolepka. A další a další a...

Čas se zpomaluje. Vlastně ani nepotřebuju číst, to co tam píšou. Žaludek to ví a vběhne mi málem až do krku. Někde se stala chyba, to musí být omyl. To...

Jenže já vím, že to není omyl. Oni se v těchhle věcech nemýlí.

Monika. Prošlehne mi to hlavou jako úder biče. Monika. Monika. Kde... Jak... Musím se pohnout, ale nohy mi přirostly do podlahy.

„Moni!“ vyrazím zoufale a vrhnu se do ložnice. Není tu. Jen ty kulaté nálepky s nápisem. Jen ten cizí odcizující pach.

Koupelna.

Teď už vím, že je to koupelna. Čas se zpomalil a vleče se jako med. Uklidním se. Všechno to začíná procházet kolem mě. Podobně, jako když tehdy koupil Bureš mýho Zetora. Snad je to obrana mozku, aby se člověk nesesypal z přemíry emocí. Dotýkám se všeho jen jako v rukavicích a jako přes sklo. Jsem vlastně nezaujatý, netečný a necitlivý.

Dojdu ke dveřím a pomalu je otevřu. Všechno mi bylo jasné už dávno předem. Znal jsem předem každý detail toho, co uvidím. Jako bych už to někdy viděl. Možná deja vu, možná jen zbujelá představivost. Možná...

Leží ve vaně. Je bledá jako křída. Úplně mrtvolně bledá. Skelný pohled prázdných, rybích očí. Přes okraj pomalu přetéká zarůžovělá voda a šplíchá v pravidelných intervalech na podlahu. Takový trochu děsivý a trochu psychadelický obraz.

Nevím, jak dlouho mi bude trvat, než mi to všechno dojde. Než mi dojdou souvislosti toho obrazu. Pointa.

Než mi dojde, že už to prostě neunesla a že si podřezala žíly. A nevím, jestli mi to vůbec někdy dojde...

V tu chvíli dokážu vnímat jedinou věc. Dívám se na její nepřirozené bílé čelo a mám pocit, že i na něm by měla být ta bílá samolepka. I ona už mi přestala patřit.

---