Básník

Antoncek: Pan Pécuchet blahé paměti převlečen za poustevníka radil vdově Burdenové - Bičovat!

To je moc hezké.    /T

K otázce v prologu: 

...Toho duchaplničení na plyšových kanapích a těch mladých básníků, kteří k vdovám svých učitelů a mistrů pronášejí takovéhle navoněné věty v nejpapírovější češtině: » Věru že nevím, odkud mi zde přijde další životadárný náraz inspirace.« Jaký ušlechtilý jazykolam! Těch zasněně hlubokomyslných paní »s rukama plnýma inteligence«, které filosofují se svými kočkami a vyslovují sentence, hodné památníku s kovanými rohy! Můj Otče, jakou to máš čeládku na zemi! Ale utrpení našemu není ještě konce. Je zde ještě jakýsi »Rytíř ducha«, kde nějakého ubohého venkovského hrbáčka domaltretuje autorka až na velkého filosofa-samotáře, kterého chce president jmenovat profesorem filosofie na universitě, což on ovšem po vznešeném příkladu Březinově odmítne... A můj Bože, zase ty diškursy o umění, při nichž tě přepadá břichabol. Myslím, že literátu, který dělá dnes literaturu o literatuře, básníku, který dělá poesii z rozumování o poesii, měl by se vyříznout jazyk nebo měla by se utít ruka. Raději ho živit na obecní útraty jako tvora bezpomocného, ale i neškodného, než nechat řádit takového škůdce mezi nevinným lidem čtoucím.

(F. X. Šalda, Literatura druhého a třetího nálevu)