App

"There is a ship" zpívá Mary Travers (1936-2009).

Když se někdo neustále zabývá statistickými údaji, je to závislost. Může být stejně nebezpečná jako droga.

K smrti rád shrnuji statistická data. Ve škole jsem počítal už od září, kolik sekund zbývá do konce školního roku. Jako sedmnáctiletého studenta mě zajímalo, kterým písmenem začínají moje básně nejčastěji, a když jsem si pořídil první auto, zapisoval jsem si, kolik kilometrů ujedu měsíčně, a pak jsem zkoumal, ve kterých dnech v týdnu a ve kterých týdnech v roce najedu nejvíce kilometrů.

Včera jsem seděl v kavárně před vstupem do multikina v nákupním středisku v Letňanech. Od té doby, co jsme se rozvedli s Marií, můžu si večer dělat, co chci. Třeba sedět v kavárně až do půlnoci.

Na svém Sony Z3 jsem zrovna projížděl aplikaci Lifelog. Zaznamenává, kolik jsem ušel kroků, případně uběhl metrů. Díky tomu vím přesně, že z Lovosické sem do OC Letňany je to 1850 kroků přes dálniční nadchod, po okraji pole a kolem aquaparku Laguna.

Aplikace zaznamenává na mapě i pohyb člověka, tepy srdce, délku spánku, dobu strávenou v dopravních prostředcích, na netu, zkrátka je pro statistického závisláka ideální.

Když jsem se nabažil Lifelogu, otevřel jsem si online matriky z archívu v Zámrsku. To je panečku dnes pátrání po rodinné historii lehoučké. Nikam se nemusí jezdit, čekat, až vám matriku půjčí a potom pracně hledat na stovkách stránek. Matriky máte pěkně na displeji. Aplikace vám ještě pomůže s vyhledáváním příslušných jmen a dat.

Přiznám se, že jsem od jednoho kamaráda stáhnul i program, který se dokáže prolomit do paměti telefonů okolních lidí. Nezneužívám toho ale příliš. Jenom někdy zkoumám minulost lidí, kteří mě zrovna zaujmou. Můžu dát například pokyn, aby se mi ukázalo, jestli někdo z těch stovek kolemjdoucích v obchodním centru se někdy v minulosti dostal do mé blízkosti. A také jak blízko. Abyste vyloučili, že se vám ukáže několik tisíc lidí, musíte hledání filtrovat. Například jen na lidi, kteří vám někdy byli blíže než deset centimetrů od těla, anebo to sblížení trvalo déle než půl hodiny. Takovým způsobem jsem už několikrát odhalil ve velkém davu staré známé.

Ob dva stoly seděly dvě holky a usrkávaly latte. Jedna byla hezká blondýnka s přitažlivýma rukama a koleny upůsobně, ale přece jen poněkud zranitelně u sebe. Červenobílý svetřík, tmavomodrá sukně, punčochy, kotníkové boty. Druhá měla mastné vlasy. Když pro něco odešla k pultu, zřetelně napadala na jednu nohu, na sobě ošoupané džíny a propocenou halenku. Nemohlo jí být ještě ani dvacet, ale už byla trochu při těle. Z legrace jsem se na ně chtěl napojit. Stačilo omezit vyhledávání na vzdálenost čtyři metry a vypadly jen ty dvě.

Neuvěřitelné bylo, že jsem se podle záznamu někdy v minulosti dostal do blízkosti té s mastnými vlasy. Filtr ukazoval několik set událostí. Posunoval jsem prstem záznam za záznamem. V každém dni se mi ukazovala mapa pohybu té dívky i časy, které kde strávila. Pokračoval jsem týdny a měsíce zpátky, ale nikde jsem se neviděl. Vrátil jsem se do výsledků vyhledávání a šel na to z druhé strany. Podle toho, kde se vyskytovaly shodné pobyty moje a její.

Poslední záznam byl z Krausovy ulice před 19 roky. Kdo se to pohyboval kolem? Otevřel jsem si seznam všech přihlášených k pobytu v Krausově 845. Něco jsem začínal tušit. Překotně jsem posouval záznamy. První patro, druhé patro. Byl to věžák. Až v šestém patře jsem ji našel. Veronika! Kde je jí asi konec? Vybavil jsem si tentokrát už přesně tehdejší situaci. Otevřené dveře do bytu. V nich ona:

„Co tady chceš? Vždyť jsme se rozešli!“

Ilegálně se přes smartphone dala zjistit i DNA té kulhavé dívky. A moje. Ještě, že je v Letňanech tak rychlá síť.

Je to moje dcera!

Jako v rauši jsem vstal a přistoupil k jejich stolu. Dívali se na mě jako na otravného bezdomovce. Musel jsem vypadat jako blázen. Něco jsem říkal, vůbec nevím co. Ona, sice puberťácky, ale přesto odpovídala. Ani to jsem nevnímal. Nepamatuji si, jak jsme rozhovor zakončili.

Kráčel jsem ztěžklým krokem kolem marketu Tesco, Burgerkingu, sýrárny Gran Moravia a kolem toho pultíku, kde starší paní prodává nějaké koláče, bezděky jsem vytáhl z kapsy sluchátka, strčil si je do uší a od té doby mám před očima Veroniku a poslouchám pořád dokola:

 

„There is a ship and she sails the sea (vidím, jak loď plachtí na otevřené moře) 

she´s loaded deep as deep can be (zatížená nákladem, jak je to bylo možné)

but not as deep as the love I´m in (ale přece jen ne tak, jako mě tíží má láska)   

I knew not if I sink or swim (nepoznám, jestli se potápím, nebo ještě plavu)

I leaned my back against an oak (opřela jsem se o dub)

thinking it was a trusty tree (doufajíc, že je to pevný strom)

but first it bent and then it broke (ale on se nejprve ohnul a potom zlomil)

just as my love proved false to me (právě tak, jako mě zklamala moje láska)

and fades away like morning dew (a zmizela jako ranní opar)

the water is wide, I cannot get over (vodní plocha je široká, nedokážu ji přejít)

neither have I the wings to fly (ani nemám křídla, abych ji přeletěla)

give me a boat that can carry two (dej mi člun, který unese dva)

and both shell row my love and I“ (veslovat budeme oba: Má láska a já)

 

---