Miláček

Inscenace hry Guy de Maupassanta Miláček v podání Městského divadla Kladno ukázala, že i regionální scéna se může pokusit o špičkový umělecký projekt a dokázat pravdivost okřídleného rčení, že „i s malým Kašpárkem se dá hrát velké divadlo.“ Zvláště když uvážíme, že k nastudování hry skutečně došlo v prostoru určeném pro loutkové divadlo. Škoda, že se to tak úplně nepovedlo.

Okázale kreativní využití skromné scény (Iva Němcová) a bizarních rekvizit samotnému ději mnoho neprospělo. Rozhazování obleků po jevišti připomínalo inventuru v secondhandu, trhání olbřímích archů papíru a mazlení se se světlomety působilo jaksi rozpačitě. Co mělo v ději vyjádřit provětrávání hromady obludných plyšových srdcí, nechci ani hádat. Nezřídka se zdálo, že režisérovi (Daniel Špinar) se fantazie poněkud vymkla z hlavy.

Představení bylo vystavěno jako leporelo žánrových karikatur, které držely pohromadě jen díky přítomnosti postavy vypravěče, maskovaného za fotografa (Ondřej Novák). Bez jeho komentářů by se divák neznalý předlohy cítil bezradně a zmateně.

Mezi působivým úvodním a kompozičně vydařeným závěrečným obrazem zažívalo publikum mnohé protikladné pocity. Expoziční pohled na zcela nahého chlapa uprostřed jeviště vzbudil nadějné očekávání záhy vystřídané rozčarováním z jakési komentované koláže živých obrazů, jež následovala. Po několika desítkách minut nudy v divákovi počala vzrůstat utěšená naděje, že si dá o přestávce ve foyer konečně sklenku vína. Při korzování s pohárem červeného se dostavilo opět zklamání, že všichni ti, kterým jsme se chtěli pochlubit novým sakem, už zbaběle prchli domů, dívat se radši na tři sta osmdesátý díl Ordinace v růžové zahradě a vrchu nabrala zvědavost, zda druhá půlka představení bude stejně slabá, jako ta první. A byla.

Miláček Georges Duroy (Miloslav König) měl v sobě zpočátku plachost a neotesanost venkovana, kteréžto vlastnosti mu přes veškerou snahu o psychologický vývoj postavy vydržely až do finále. Charismatického svůdníka ani vypočítavého pragmatika mu byl schopen uvěřit málokdo. Snad kdyby nebylo toho jeho extravagantního poskakování a pitvoření…

Charles Forestier (Tomáš Petřík) měl být patrně uměleckým ztvárněním nepřímé úměry k hlavní postavě. Kdysi úspěšný, nyní na smrt nemocný, s ochotnicky přehnaným patosem deklamuje o zhoubě, marnosti a smrti. K velké úlevě obecenstva naštěstí včas umírá a odchází ze scény.

Téměř všechny přítomné dámy byly výjimkou z pravidla, že není ošklivých žen. Prostitutka v kostýmu Playboy girl vážila něco přes metrák a v síťovaných punčochách vilně potřásala celulitickými stehny, emancipovaná a inteligentní žena-vamp Madeleine vypadla spíše jako stranická funkcionářka, představitelka vášnivě roztoužené paní Walterové už byla hezkých pár let v klimakteriu a dokonce i naivní a ztřeštěné zlatomládežnici Suzanne potem rozteklý Dermacol jen velmi neochotně překrýval prohlubující se vrásky.

Když už Miláček vystřídal všechny pózy od okouzlující roztomilosti, křečovité nervozity, vnitřní nezralosti a hysterie až k podlézavosti a vypočítavosti, našel pravou lásku a stoupal vzhůru po stupních vítězů, dění na jevišti naštěstí ukončil ten, který se neuskrovňoval ani nevyčníval, nechyběl ani nepřekážel, prakticky neslezl z jeviště, a přesto nehrál – fotograf komentátor Guy. Namířil na diváky blesk fotoaparátu a se slovy: „Zbývá ještě něco? Ano, smrt. Pořád ta smrt jako závěr,“ udělal - cvak! Díky tomu mohli diváci až do dvanácté řady právem tvrdit, že tak oslnivý závěr ještě nikdy neviděli.

Městské divadlo Kladno - Guy de Maupassant, Daniel Špinar: Miláček. Režie Daniel Špinar, překlad Dana Melanová, dramaturgie Ilona Smejkalová, výprava Iva Němcová, hudba Stanislav Abrahám. Hrají Miloslav König, Alena Štréblová, Lenka Zahradnická, Zuzana Mixová, Marie Štípková, Šárka Opršálová a další.