Výměna manželek

Před vchodem do bytu mě zarazil pár dětských bot. Malé červené botičky s bílou podrážkou a malými bílými tkaničkami stály na na místě, kam jsem normálně odkládal svoji obuv když jsem přišel z práce.

Neměli jsme dítě. Ivana ho nechtěla. Alespoň zatím, říkávala. Až nahradím našeho ředitele, pak bude dítě, jo? Věřila,že se na jeho pozici vypracuje za jeden, maximálně za dva roky. Byl jsem k jejímu přesvědčení skeptický, ale na druhou stranu by mě vůbec nepřekvapilo kdyby se vyplnilo. Už když do banky nastupovala hned po studiu mi bylo jasné, že se v kariéře dostane hodně daleko. Průbojná a cílevědomá, přesně tak jak jsem ji měl rád.

 

Že by u nás byla návštěva? Ale kdo by je pustil? Ivana byla vždycky v bance do sedmi do večera v nejlepším případě, ale nebylo žádnou výjimkou že tam vydržela i do půlnoci. Volno si vzala za dobu co jsme spolu bydleli snad dvakrát. Jednou když jí umřela matka a podruhé když jsme se brali.

 

Takže Ivana to nebyla. Chvíli jsem uvažoval, že by to mohla být její sestra. Občas se u nás jen tak bez varování objevila. To byla ale také hloupost. Její sestra totiž neměla ani dítě, ani klíče od našeho bytu.

Poslední možností co přicházela v úvahu byla paní Balážová od naproti. nejspíše neuhlídala svého malého Péťu a ten si ve zmatku odložil svoje malé botičky na náš botník místo na jejich. To muselo být ono. Chudák svobodná matka nikdy nevěděla kam dřív skočit a ten její malý popleta si určitě spletl strany.

 

Chvíli jsem uvažoval jestli dřív zvonit na sousedku, že si u nás její syn nejspíš nechal boty a nebo jít rovnou domů. Ale příroda občas rozhoduje za nás a tak jsem celkem bez dalšího bádání začal hledat v kapse klíče, abych se co nejrychleji dostal k naší záchodové míse. Zákon schválnosti se samozřejmě nemohl nechat zahanbit a začal pracovat na plné obrátky.

 

Moje ruka v kapse nahmatala kapesník, žvýkačky, znovu kapesník, a až nakonec mi ukazováček zavadil o kroužek klíčenky. Hurá, pomyslel jsem si. Teď už jen klíč vytáhnout a odemknout dveře. Zákon schválnosti se ale nehodlal jen tak jednoduše vzdát a tak spolu s klíčem vylétly z kapsy na zem i zelené orbitky a celý balíček kapesníků.Sehnul jsem se a naskládal jsem obsah kapsy zpátky tam, kam patřil. Klíč do zámku už naštěstí zapadl bez větších problémů přestože jsem čekal, že bude chvíli bezcílně bloudit okolo. Dveře se se cvaknutím otevřely a přede mnou se rozprostřela naše předsíň.

 

Uprostřed předsíně blikalo malými plastovými majáčky stříbrno-modré policejní autíčko škoda Octavia. Nebylo v místnosti samo. Z kouta na něj hleděl zelený plastový vojáček na podstavci a okolo se jen tak bezcílně válelo několik rozházených kostek lega. “Tatíí”, vyřítil se na mě z pokoje neznámý malý blonďatý chlapeček. Mohlo mu být tak sedm let, možná o něco víc, možná o něco méně. Ve věku dětí jsem se nevyznal. Zato jsem si byl jistý, že žádné nemám. “Tatí, podívej se co jsem si v pokoji postavil z lega, ” gestikuloval chlapeček rozjařeně k našemu pokoji pro hosty. Jakýsi ženský hlas to dítě okřikl. “Tomášku, nech tátu aby si aspoň po práci umyl ruce. A ukliď si ty hračky z předsíně, říkala jsem ti to už stokrát.” Hlas vycházel nejspíš z kuchyně a zněl výchovně a rázně, ale zároveň vlídně.

 

Nechápal jsem. Spletl jsem si snad patro? Vlezl jsem do bytu úplně cizím lidem? Je pravda že jsem po cestě byl ještě myšlenkami v práci. Cestu domů jsem přece měl automatizovanou a nikdy jsem nad ní nepřemýšlel. Často jsem celou cestu četl knihu a ani jsem si neuvědomil přestupy mezi tramvajemi. do špatného bytu jsem ale ještě nikdy nevešel. Jestli jsem si ale vážně spletl patro, bude mi mít výrobce klíčů co vysvětlovat, říkal jsem si. Vždy jsem s tím klíčem ani nemusel zápasit!

 

Začal jsem se nadechovat , abych se mohl nahlas omluvit a co nejrychleji odejít, ale než jsem to stihl, vykoukla na mě majitelka hlasu co předtím okřikoval dítě a pobaveně řekla “Ty tu tak blbě stojíš, ses nějak zasekl, ne? Rychle si umyj ruce, večeře je skoro na stole.” Měla dlouhé hnědé vlasy, milý kulatý obličej a veselý pohled který jí nekazily ani viditelné kruhy z únavy pod očima. Na sobě měla nazelenalé tepláky a volné bílé triko ušpiněné od vaření, které už viditelně prošlo více pracími cykly než na kolik bylo stavěné. Moje Ivana by se mi takhle nikdy neukázala - vždycky dbala na to aby i přede mnou byla aspoň trochu upravená a nalíčená. Když jsme se vedle sebe ráno probouzeli, vždycky hned utíkala do koupelny aby se namalovala. Moje máma jí potají přezdívala Barbína. I mě to přišlo legrační a zbytečné, ale nijak mě to neomezovalo a tak jsem to neřešil. Tahle paní to zjevně taky neřešila.

 

“Ty jsi zase ještě myšlenkama v práci, co? No tak tady stůj a my se s Tomáškem najíme, jo?” zasmála se a zmizela zase za dveřmi. Ještě jsem tlumeně slyšel, jak něco říká svému malému synovi a ten se bleskurychle vyřítil do předsíně, sebral kostky lega, vojáčka a policejní autíčko a s hlasitým houkáním to všechno odnesl do našeho pokoje pro hosty.

 

Záchod stál naštěstí stále tam kde jsem ho očekával a tak jsem po krátkém rozmýšlení pro a proti vzal za kliku a zapadl dovnitř. Tady bylo všechno na svém místě. Stál jsem ve strohé a jednoduché místnosti jejíž jedinou výzdobou byl nástěnný trhací kalendář, ze kterého na mě koukal Karel Gott. Ivana ho sem pověsila asi před půl rokem. Ivana tehdy přišla z práce a pokoutně se usmívala a pak se neudržela, rozesmála se na celé kolo a vytáhla z kabelky pitomý kalendář s českými celebritami. Prý ho dostali v práci od obchodního partnera. Oběma nám přišlo že záchod je přesně to místo, kam se hodí.

 

Před očima zlatého slavíka na stěně jsem rozepnul zip a pak už jsem se jen snažil nechat mísu co možná nejčistší, aby se na mě ta cizí paní nezlobila. Cizí paní který se ke mě chovala jako by mě znala a zvala mě k večeři se svým dítětem. Napadlo mě, že teď by byla ideální chvíle k útěku. Spláchl jsem jak tiše to jen šlo a začal jsem se pomalu vykrádat ven ze záchoda, aby si mě nikdo nevšiml. Člověk by ale neměl podceňovat malé děti. “Tatííííííííí”, ozvalo se, “Pojď jíst, máma říká že ti tu vystydne večeře a my na tebe čekáme a já už mám hlad”. Cizí paní vykoukla do předsíně a dobrotivě se na mě podívala. “Snad se nás nebojíš”, řekla žertovně. Zjevně netušila jak moc se mýlí.

 

Na jednoduchém bílém bílém kuchyňském stole, který nahradil náš designový skleněný, se kouřilo z velkého hrnce a přede všemi stály připravené lehce otlučené talíře a příbory. Malý Tomášek se mezitím svého páru příborů chopil a teď s nimi bubnoval o talíř. Po chvilce mi došlo, že bych ho asi měl okřiknout. Na druhou stranu byly talíře stejně omlácené. A navíc jsem vůbec nevěděl jak se dítě správně okřikuje. Cizí paní na mě ale koukala jako že bych ho okřiknout měl. Kdybych aspoň věděl jak se ta paní jmenuje. Ale jak se jmenuje Tomášek jsem věděl a tak jsem se poprvé v životě pokusil o výchovný hlas. “Tomášku, to se nedělá,” řekl jsem mu otcovsky. přišlo mi ale že to vyznělo nějak špatně. Až do dnešního večera jsem nikdy nebyl otcem, takže jsem z téhle nové role byl trochu nesvůj. Tomášek navíc bubnovat nepřestal, jen bubnoval více a hlasitěji a začal si do toho zpívat. Plesk. Přilétl symbolický pohlavek od matky a cinkání ustalo. “Ty jsi neslyšel tátu?” řekla rázně dítěti a mě u toho očima říkala “Ty měkoto, fakt ho musím vychovávat já?”

 

Po večeři, kterou jsme poté dojedli víceméně beze slov jsem se s výmluvou na nedokončenou práci vykradl z bytu a vyšel ven do osvětlení pouličních lamp. Nažloutlé světlo barvilo obláčky páry, které se mi tvořily před obličejem a já jsem měl čas si začít dnešní večer rovnat v hlavě. To dítě mi říkalo tati a ta paní mě taky znala. Ivana zmizela. Nic z toho mi nedávalo smysl.

 

Osamocený vagonek červenobílé tramvaje zastavil u ostrůvku, na  kterém kromě mě nikdo nečekal. V centru by touhle dobou jeli tramvají turisté a studenti v náladě na cestě z jedné oslavy na druhou. Tady na okraji města se mnou vůz sdílel jen jeden vousatý pán a jeho modrá taška Ikea, která mu nahrazovala domov. Dělali jsme si navzájem tichou společnost až do doby kdy nás ženský hlas namluvený nejspíše v 70.letech minulého století poprosil abychom vystoupili.

 

Zahnul jsem do menší uličky lemované řadovými domky, které připomínaly spíše malé městečko než okraj metropole. Měl jsem tuhle část města rád. Částečně protože tu byl klid, částečně protože jsem vyrostl. Čím více jsem se blížil k malému žlutému domečku, tím více jsem se bál, že tam bude také nějaká cizí paní.U dveří už jsem o tom byl skoro přesvědčen, i když jméno na zvonku bylo správné. Zazvonil jsem na zvonek a po neuvěřitelně dlouhé půl minutě mi spadl jeden z mnoha kamenů ze srdce. Vypadala sice starší než jsem si ji pamatoval (kdy jsi ji naposledy navštívil, nevděčný synu?), ale postava oděná v noční košili co mi přišla otevřít dveře byla bez pochyby moje matka.

 

Zatímco vařila čaj jsem se rozhlížel po pokoji, kde ze kterého pocházely moje první vzpomínky. Tady bylo všechno jako dřív. Posadil jsem se na ozdobnou dřevěnou vyřezávanou židli, kterou jsem kdysi rozvrzal neustálým houpáním k masivnímu stolu, od kterého mám dodnes jizvu na hlavě kterou jsem si udělal o jeho roh když jsme s bratrem závodili napříč místností.

 

Pár věcí se tu od té doby samozřejmě změnilo. Uprostřed stolu přibyla nová váza, starou tlustou televizi, na které běhal obraz občas zespoda nahoru nahradila nová plochá, a na poličkách přibylo několik fotografií. Zaujala mě jedna svatební, na které  jsme já i ta neznámá paní, která mě dnes přivítala doma, vypadali neuvěřitelně šťastně. Matka přede mě postavila horký šálek a ustaraně se zeptala, co se děje.

 

“To mě budíš v noci jen zase kvůli té Ivaně? Myslela jsem že už jsi ji dávno pustil z hlavy,” reagovala když jsem jí vylíčil co mě trápí. “A Nemám ti zavolat doktora? Nevypadáš dobře.” Odmítl jsem a snažil jsem se raději zjistit co nejvíce informací, ale přitom se neprozradit abych matku zbytečně neděsil. S Ivanou jsem chodil na vysoké škole. To sedělo. To, že potom zmizela beze stopy, to už mi nesedělo. Policie to nakonec vzdala. Ročně se pár lidí takhle ztratí. Snažil jsem se to vytěsnit z paměti?

 

Poté co jsem mámě slíbil, že hned další den zajdu za doktorem (lhát matce se nemá) jsem se vydal zpátky domů za cizí paní, která se podle mé matky jmenovala Božena. Teď už jsem si tím byl celkem jistý: jsem blázen a měl bych udělat co jsem slíbil matce a navštívit cvokaře. Bezdomovec s taškou Ikea, který náhodou jel tím samým vozem zpět na své nekonečné noční cestě odnikud nikam mi poradit nedokázal, jen se na mě utrhl že by chtěl mít moje starosti a poprosil mě o peníze na víno. Dal jsem mu dvacet korun.

 

Když jsem přišel domů, Božena už spala. Lehl jsem si vedle ní, ale co nejdál. I tak mi přišlo že by s tím Ivana nesouhlasila. Se zvláštním pocitem viny jsem po chvíli usnul poprvé po sedmi letech vedle jiné ženy. Přísahal bych ale, že jsem v noci slyšel její hlas. Otevřel jsem oči a rozhlédl se, ale jediné co jsem viděl byla ta cizí žena, která se vedle mě rozvalovala rozplácnutá na posteli. A chrápala.

 

Ráno mě vzbudil vystrašený hlas Boženy. “40”, řekla jen a utekla. Co? Čtyřicet čeho? A vůbec, kde to jsem? “Mě je blbě”, sténal tenký hlásek mého údajného syna. “Zavoláš mu doktora?”, křikla na mě Božena. Nahmatal jsem telefon a trhnutím ho vypojil z nabíječky. Bezmyšlenkovitě jsem šel do seznamu a vytočil číslo dětského lékaře. V telefonu byl uložený jako Tomášek - Doktor. Dětský lékař mě poznal po hlase a pozval nás, abychom co nejdříve dorazili k němu do ordinace. Po cestě jsem si znovu prohlédl svůj telefonní seznam. Tomáškův fotbalový trenér. Třídní učitelka. Táta jeho nejlepšího kamaráda. Jmenoval se Igor a byl jediný koho jsem měl uloženého pod písmenem I.

 

Po nekonečném čekání v místnosti plné pokašlávajících dětí se ukázalo, že jsme se strachovali zbytečně. Kluk dostal od doktora antibiotika, týden až dva doma (a přestože mu bylo špatně tak mi neunikl krátký záblesk radosti v jeho tváři když slyšel tuhle část) a měl by být brzo v pořádku. Prý úplně běžná angína, žádný problém. Jeho matka s ním zůstala doma a já jsem šel do práce. Být to Ivana, musel bych s ním zůstat doma já. Ivana by svoji práci nevynechala za nic na světě. Ale byla vůbec skutečná?

 

Fotoalbum v telefonu mi prozradilo že jsme v létě byli s klukem a paní Boženou u moře. Šťastná rodinka na oblázkových plážích. Zřejmě Chorvatsko. Tam bychom s Ivanou nejspíše nejeli - vždycky snila spíše o mnohem vzdálenějších (a dražších) destinacích. Do těch jsme ale samozřejmě také nejezdili - Vždycky žertovala že dovolená je pro komunisty. Na žádné z fotografií nebyla.

 

Když jsem se večer vrátil, dítě sebou házelo na posteli, ale spalo. Nahlédl jsem do našeho pokoje. Božena spala také, znavena celodenním hlídáním nemocného dítěte. Začal jsem se o ni dokonce strachovat, aby to nedostala také. Raději jsem ji nerušil a šel jsem se upravit do koupelny. Pustil jsem vodu, počkal až začne téct teplá a hodil jsem si ji do tváře. Když jsem otevřel oči, spatřil jsem v zrcadle svoji Ivanu. Upravovala si makeup a zdálo se, že mě nevidí. Bylo to zvláštní, ale Ivana v zrcadle stála na stejném místě jako já. Chtěl jsem na ni zavolat, ale slyšela by mě? Naposledy pohlédla do zrcadla, domalovala poslední detail obočí a poté odešla k levé zdi koupelny, otevřela dveře a odešla. Rozhlédl jsem se po místnosti. Jaktože mi to nedošlo? Naše koupelna měla vždycky dveře na místě, kudy právě odešla Ivana. koupelna, ve které jsem zrovna stál se ale otevírala za mými zády.

 

Napadl mě šílený nápad. Následoval jsem Ivanu a sáhl jsem na místo, kde byla v našem bytě klika od dveří mezi koupelnou a předsíní. Hloupý nápad, říkal jsem si a čekal jsem že moje ruka prolétne vzduchem. I kvůli tomu jsem se praštil o chladný kov kliky. Tiše jsem zaklel, oklepal jsem ruku, uchopil jsem nehmotnou kliku, otočil a otevřel dveře.

 

To, co bylo za dveřmi bylo ještě zvláštnější než nehmotná klika. Byla tam tma, ve které byly zřetelně viděl prosvítat cihly, a do toho všeho slabě procházel pohled do naší předsíně. Když jsem se ohlédl za sebe, viděl jsem naši koupelnu, jak se vznáší jakoby ve vzduchu, jako by na ničem nestála, jako bych byl v počítačové hře a ta měla chybu. Udělal jsem další dva kroky. Koupelna se nyní protahovala do absurdní délky, jako zvláštní nekonečný tunel. A v dálce přede mnou se objevovala zploštělá místnost. Naše předsíň. Tak jak jsem si ji pamatoval bez rozházených hraček. Zdálo se, že na tomto místě neplatí normální pojetí prostoru. S každým krokem se místnost přiblížila jen o pár milimetrů a zároveň se o několik milimetrů zvětšila.

 

Musel jsem ujít aspoň kilometr než jsem stanul nohama opět na pevné zemi. Stalo se to skutečně? “Ivano!” zavolal jsem a z ložnice se ozval známý hlas.  Byl jsem doma. Ivana se na mě trochu zlobila, že jsem se k ní poslední dva dny choval jako že ji neznám. Po chvíli mi ale odpustila, a  to přesto že z mého příběhu nevěřila ani slovu. Neslyšela ani to, jak jakoby z velké dálky můj vlastní hlas utěšuje Tomáška, který se právě probudil.

---