Hudba z Klamovky

Docela všední dopoledne. V Košířích autonehoda. Dodávka s promáčknutou kabinou. Až na volant a kosti promáčknutou. Z tramvaje nás vyvádí hlas, procesí se táhne kolem místa neštěstí.

Z vysílačky to zaškvrčí: Směřuje k vám četa xylofonistů. Za chvíli jsou tam.

A skutečně, za chvíli už všude kolem vylétají modrá světla majáků jako jiskry naděje. Z aut vyskakují muži v kombinézách. Na ramena zavěšují drobné přístroje, do rukou berou paličky. V jediné chvíli spustí koncert: zvuk mnoha xylofonů letí spolu s modrými světly po okolí.

Muž v kabině hýbá hlavou a jak jí hýbá, roztírá po zmačkaném skle krev. Četař opuští řadu, jde až k zraněnému řidiči a docela blízko jeho uším tluče do xylofonu. Není zřejmé, kdo sboru udává tón, jako to už u kolektivní akce profesionálů bývá: vše děje jakoby samo sebou.

Někteří z přihlížejících opouštějí místo, jiní lapeni rajskou hudbou zůstávají.

Tramvaje se štosují už daleko od Řep a z opačné strany jim je konec až na Újezdě. Ve vysílačce to opět zapraská, teď otázkou: Potřebujete posily? Zatím ne, hlasí z červenobílého náklaďáku muž v uniformě.  

Do blýskání majáků blýskají blesky fotoaparátů a skupina výrostků si šla do večerky na rohu koupit plechovky s pivem.

Zvuky xylofonů létaly k nebi jak na špagátcích. Když pak někdo zvedl hlavu, zvolal: Hleďte, je tam! Nejen dav čumilů, ale i příslušníci čety a taky řidič s vysílačkou, všichni jsme pohlédli nahoru. A skutečně, byl tam: gambijský prezident ve svátečním obleku tahal za provázky tónů a smál se.

Dílo bylo dokonáno. Hudebníci za mohutného potlesku složili své nástroje, muž z kabiny byl vytažen za údy rovnou pod černý igelit a procesí čumilů se vydalo k Andělu.