Pávík

   Byl teplý jarní den a kvetly plané keře. Zvířecí vrch se hemžil mláďaty. Kozlík Matěj s kůzlátky, kočka Líza s koťaty, dokonce i kohout Nebojsa předváděl malá kuřata ve své ohradě. 

Roční Pávík se procházel dlouhými kroky mezi výběhy. Pozoroval to hemžení chvíli jedním okem, pak zas druhým, jako by tomu nemohl uvěřit... Kamarád, chlupatý kocour Kryšpín, se jej snažil rozveselit. Hop a skok...zavěsil se Pávíkovi na dlouhá ocasní pera, aby se chvíli povozil jako na barevném kolotoči. Jindy byl ptačí přítel nakloněn Kryšpínovým žertíkům, dnes kocoura nelítostně klovnul ostrým zobanem.

- Dej pokoj, Kryšpí, nemám náladu, je mi tolik smutno...Kryšpín uražen slezl z pavího chvostu a  zacouval do chatky. Dnes bude muset svoji zcuchanou stříbrnou srst asi čistit sám!

   Pávík naklonil hlavu s korunkou a koukal se do nebe. Tolik tvorů tam lítalo, zpívalo a bylo šťastných se svými družkami a mláďaty! Z dlouhého krku tmavomodré barvy vyrazil výkřik tak hlasitý, že jej ti svobodní nebeští polétavci museli zaslechnout. Bedlivě naslouchal, zda někde z dáli nezazní křik páví samičky, ale nedočkal se. Roztočil se tedy dokolečka a nervózně podupával, křičel a volal, znovu a zase, až se slunce přehouplo k poledni. Všichni obyvatelé farmy se skryli před sluncem do stínu, jen Pávík najednou rozepjal křídla a odletěl  vstříc dobrodružství. Sen o krásné pávici dodal sílu jeho netrénovaným křídlům.

   Přeletěl údolí pod kopcem a dosedl na střechu cizího domu. No to je parádní rozhled, dívat se shůry na zem...a jaké to podivné hemžení před domem?  Lidé vyšli ze svých příbytků a hledí na střechu, kde se on, Pávík, usadil... Ulicí se nesl smích dětí  a po chvíli také známý hlas farmářky, který lákal uprchlíka dolů na zem. V rukou držela misku s jeho oblíbenou pšenicí. Možná by se dal přemluvit k návratu, ale touha, ten neznámý cit, jej přiměla letět na jinou střechu a zas dál...

   Na konci osady, u jednoho z domků se zahradou, byl malý dvorek se slípkami. Pávík uviděl něco podobného, co znal ze Zvířecího vršku. Protože byl výletem unaven, spustil se na dvorek v celé své kráse. Bylo to jeho štěstí. Kdyby vlétnul do blízkého lesa, stal by se snadnou obětí psů nebo lišek. Mladý hoch z domku překazil opeřenci taneční číslo, které právě předváděl cizím vyděšeným slepicím, a skočil za ním. Popadl milého páva za pařáty  a s velkou slávou jej nesl zpět na farmu.

   Otřesený Pávík se nemohl z potupy, kterou zažil, vzpamatovat. Styděl se tolik, že celou cestu domů nevystrčil hlavičku zpod křídla.