Rod

Každý došlap na parkety zvířil vrchní vrstvu prachu. Jeho částečky se teď vznáší kolem a společně s posledními paprsky slunce vytváří v prostoru haly fantaskní obrazce. Schodiště přede mnou zve do prvního patra, ale já to tady znám a dobře vím, že z něj nezůstalo nic než přelud. Podlahy i stropy se propadly, zbylo jen pár trámů. Vydal by se tam jen hazardér.

Dotýkám se jedné ze lvích hlav zdobících konce zabradlí. Je pro mě nemožné minout je bez pohlazení. Kdosi z nich nedávno podobným způsobem setřel všechen prach. Asi urbexer, napadá mě. Kdo jiný by se tady potuloval. Ukrást tu není co, a bezdomovec se raději uchýlí do pohodlí parovodu poblíž civilizace. Tady by si na krabičák nevyžebral, pokud by neušel hezkých pár kilometrů. Letní sídlo si zde našlo jen pár vlaštovek.

Musel to tedy být urbexer, nebo zvědavé děti, co si sem tajně udělaly výlet. Při téhle myšlence mě zamrazilo z představy, co všechno jim na tomhle místě hrozí. Raději snad ani nevědět.

 Sedl jsem na třetí schod, abych si na chvilku odpočinul, a mramor příliš nezahřál. Zima se mi zakousla až do morku kostí.

Mají pravdu všichni kdo říkají, že by to majitel měl dát trochu do pořádku a řádně zabezpečit, nebo aspoň strhnout, než se tu někomu něco stane. Jenže vlastník nemá prostředky ani na demolici, kterou by mu památkáři stejně nepovolili. Možná by to celé vyřešil prodejem, jenže podobné zříceniny, do nichž je potřeba investovat desítky, možná i stovky milionů, nikdo nechce.

 Z úvah mě náhle vytrhly varhany. Nikdo jiný jejich zvuk už desítky let neslyšel. Zmizely za války. Možná posloužily za pár kulek a šrapnelů navíc, nebo je chtěl kdosi kamsi přemístit... Jistě se ví jen to, že se nenašly. Stejně jako benátské zrcadlo, které viselo zrovna támhle. Asi je trochu zvláštní, že to vím, když se nezachovaly ani dobové fotografie, ale jsem si tím zrcadlem jistý. Zbytky světla, co se ještě prodírají zašlými okny, se o něj dokonce odráží.

 Zdržel jsem se. Je čas vyrazit. Mám trochu strach. Kdo by ho neměl. Místo, kam mířím a vše kolem, je natolik podivné, že kdybych se o tom nedopatřením někde zmínil, skončil bych nejspíš s hromádkou prášků pěkně pod zámkem.

Procházím boční chodbou levého křídla, jež vedla do kuchyně a pak dál k bočnímu vchodu do maštale. Z té dávno nic nestojí a kuchyni by bystřejší návštěvník poznal snad jen podle očazené zdí. Dostat se na nádvoří je však díky zborcené stěně poměrně rychlé. Pod nohy se mi pletou vzrostlá stébla trav a výhonky náletových dřevin. Přeskakuji torzo kašny. Většina lidí o něj určitě zakopne, tak umně se dokázalo skrýt zraku.

 Varhany zní jasněji. Slyším i tóny, co sluch předtím nemohl zachytit. Blížím se ke vstupu do kaple. Dveře chybí, vlastně se zřítilo celé průčelí. Na tom, že jedna stěna schází, však nesejde. Akustika je perfektní. Hudba zní jen pro mě. Aby mě povzbudili na cestě. Abych již nepochyboval. Skladbu znám velmi dobře. Musel jsem dokonce na moment zastavit, protože mi vehnala slzy do očí. Znám každou notu, název si však nevybavuji.

Když se zhluboka nadechnu, cítím květiny a kadidlo navzdory tomu, že je tu vzduch prosycen jen zatuchlinou a plísní. Musím se ale rychle vzchopit a hlavně přestat slzet. Není čas.

 Tma padla buď pořádně rychle, nebo mi cesta přeci jen trvala dost dlouho. Nevidím na krok. Vytáhl jsem svíčku, ale zapálit knot se mi ne a ne podařit. Mít s sebou baterku by bylo praktičtější, jenže jsem měl zváštní pocit, že by to tam dole nemuselo být vhodné.

Konečně světlo svíce zalilo prostor dostatečně na to, abych poznal, že se prkna podlahy propadla a to, co bývalo lavicemi, se díky díře uprostřed místnosti setkalo v uliččce. Dostat se do krypty však nakonec nevyžadovalo tak nadlidské úsilí, jak se na první pohled zdálo. Zvuk varhan se začal opět pomalu vzdalovat. Nemám čas se rozhlížet. Svíčka nehoří věčně a já mám před sebou nejspíš ještě dlouhou cestu. Cítím kolem přítomnost předků. Jejich ostatky tu již neleží. Byly vyzvednuty a pohřbeny kdesi na hřbitově, ale přesto tady něco z nich stále zůstává. Tím nemyslím nechutnosti jako tekutiny proteklé skrz rakev. Myslím tím spíš něco, pro co přesná slova neexistují.

 Jiný by byl na konci krypty narazil jen na vlhkou stěnu. Pod dotykem mé dlaně se však v matném světle svíce sesula poslušně k nohám. Odkryla vstup do tajné chodby, kterých je tu prý mnoho. Před tím, než zde byl v polovině osmnáctého století vystavěn zámek, stál tu hrad, předním tvrz, a před tvrzí jen Bůh ví co, ale už tehdy tady cosi stálo. Dál než pamět sahá, patřilo to mému rodu.

 Nadešel čas jít. Vzpomínám; už je to dávno, byl jsem tehdy ještě kluk, když jsem začal uvažovat nad tím, že já, stejně jako stařičké sídlo, nepatříme do této doby. Až zmizí poslední mého rodu, dostane se zámek znovu pod správu státu a ten se postará, aby jeho historie skončila.

 Vydávám se na pouť úzkou chodbou. Horky vosk mi stéká po rukou. Mám pocit, že jsem od něj umazaný snad celý. Svíce zhasíná. Už jsem se smířil s tím, že budu muset dál putovat tmou. Mám strach, ale zároveň věřím, že co dělám, musí mít smysl. Cítím, jak se chodba stále zužuje. Nohy už mě nebolí, ztratil jsem v nich cit. Jdu nejspíš celé hodiny. Asi mířím někam do podzemí, protože mám za to, že se teplota znatelně zvýšila a kyslíku ubývá. Zmocňuje se mě panika. Dál se dostat nemohu. Zdi, ty zatracené zdi, jsou příliš blízko u sebe. Nejspíš se mezi ně už nevejdu. Můj tep zrychluje. Stěny začínají divně klouzat, mám pocit, že se samy pohybují a kamsi mě tlačí. Asi jsem zešílel. Začínám křičet. Nejdřív jen tiše, pak z plných plic. Náhle před sebou vidím světlo. Možná ono pověstné světlo na konci tunelu. Nemůžu přestat křičet...

"Jaké krásné děťátko, má paní. Rozo, hned běž říct panu hraběti...."