Srdce kata

pokus o pohádku

 

Žil jednou jeden kat. Svou práci si nevybral, někdo jím být prostě musel. Tenhle kat se stal skutečným mistrem ostrého meče a měl mnoho peněz. K čemu však mění, když lidé se vám vyhýbají?

Katova žena pohrdání a ústrky nevydržela. Oběsila se na klidném paloučku uprostřed lesa a zanechala po sobě pětiletého hošíka. Kat s ním zůstal sám. Znovu se neoženil, nechtěl další dívku učinit nešťastnou. Raději si našel věrnou družku ve sklence. Smutné oči jeho chlapce vyčítavě prosily, aby nepil; i proto pil stále více. Nejednou přemýšlel, zda nemá svého syna raději zabít, aby ho ušetřil samoty a trápení. Nevadilo by mu skončit za to v pekle. Měl však strach, aby to neudělal zbytečně, a i v nebi každý jeho synka jen s odporem neobcházel. Kupoval mu mnoho pamlsků a hraček. Jenže to je dítěti málo, když s tátou se dá mluvit stále méně a ostatní před ním utíkají a křičí:

 

„Katův syn, katův syn!“

 

Ten katův synek se jmenoval Filip. Jenže nikdo jeho jméno neznal. Žádného nezajímalo. Filip měl ušlechtilé srdce, šikovné ruce i hezkou tvář. Nač ale je dobrota, pracovitost i krása, kterou stejně nikdo neocení. Mohl být i zlým hlupákem a všem by to bylo naprosto stejně jedno, i jemu. On o tom, jaký je, vůbec nevěděl. Znal moc dobře jen skutečnost, že je katův syn.

Ani ve spánku, který k jiným bývá milosrdný, příliš klidu nenacházel. Často se mu vracel jeden velmi zvláštní sen. V něm bloudil chodbami, dokud nedošel do stísněné ponuré cely. Tam pokaždé našel vězně, v něm poznal sám sebe a s křikem se probouzel. Otec mu tehdy vyprávěl o vládci noci, který sesílá takové sny jako znamení. Vysvětlit ten Filipův však nedovedl.

Čas plynul a mladému katovci táhlo na patnáct. Jednoho odpoledne našel otce pospávat na zemi s lahví v ruce. To se stávalo často, leč tentokrát ho Filip vzbudit již nemohl. Sám musel druhého dne zakopat otcovo bezvládné tělo za hřbitovní zdi. Kdyby uměl plakat, přes slzy by neviděl.

 

Království nemohlo zůstat bez popravčího a král proto povolal jednoho z ciziny. Nový kat neměl chlapce rád. Kdo by taky pod střechou chtěl držet dorůstajícího konkurenta. Filip raději pobral peníze, co otec nestačil propít, a vyrazil do světa. Jenže nepatřil nikam a jeho původ se ho držel jako stín.

Filip se nikde dlouho nezdržel. Věděl, že něco hledá, co to má být, ale sám netušil. Jeho cesta trvala již víc než rok a peníze se pomalu rozkutálely. Zrovna nadešel čas dožínek a krčma, do které ho náhoda zavedla, byla plná veselých chasníků. Smáli se a zpívali. Filip se neuměl smát a veselé písně neznal. Sedl si tedy do rohu a objednal si něco k snědku.

 

„Nenašla by se tu pro mě práce, prosím?“ optal se hostinského. Tenhle jindy bodrý chlapík, se mu zahleděl do očí. Polévku, co v míse nesl, rozlil s úlekem na stůl a hřbet mu pokryla husí kůže.

„Kdo vlastně jsi, cizinče?!“

„Je nutné, abyste to věděl? Budu pracovat za tři, věřte mi!“

„Pro tebe práci určitě nemám, ale vím o někom, kdo by ji mít mohl. Za kopcem v lese stojí pevnost černého rytíře. Stále někoho shání do služby, marně, žádný tady k němu nechce.“

Filip se najedl a šel, kam hospodský poradil.

Uprostřed hustých hvozdů se tyčila věž z půli rozbořené pevnosti. Kolem popraskaného zdiva výhružně trčely holé větve sukovitých stromů, nad kterými ležela hutná mračna a rozléhal se křik krkavců. Filip toho nedbal a vší silou zabušil pěstí do ztrouchnivělých vrat. Sotva stačil o krok poodstoupit a vrata se s rachotem rozletěla. Náhlý závan zatuchliny ho téměř omráčil. V přítmí ruiny se před ním zjevila přízračná postava ve zbroji zčernalé časem.

 

„Čeho si u mě žádáš, odvážlivče!“ pronesl černý rytíř a jeho hlas se odrážel v ozvěnách.

„Hledám službu.“

„ Dobrá. Vezmu tě na rok k sobě. Pokud dobře posloužíš, odměním se ti, ale pokud selžeš, zabiju tě!“

Jiní by si takovou nabídku rozmýšleli; Filip okamžitě přikývl.

 

Brzy zjistil, že pod přilbou rytíře už hodně dávno není žádné maso, ale nevadilo mu to. Černý rytíř byl vládcem noci a služba pro něj byla velmi náročná. Filip však plnil, co dostal zadáno, včas a beze zbytku. Rytíř si ho postupně oblíbil. Stále častěji si s ním povídal a choval se k němu vlídně. Občas mu dokonce propůjčil i svého rudookého koně na projížďky krajinou plnou močálů a zcela neprostupných hvozdů.

Filip se ho po nějaké době odvážil zeptat, co znamená jeho podivný sen. Rytíř se na něj dlouze zahleděl a pravil:

„Možná mnohé, možná nic. Jen ty sám řídíš svůj osud.“

Dny rychle utíkaly. Když uběhl rok, chtěl si Filip službu nechat prodloužit. Černý rytíř mu však pověděl, že déle u něj žádný smrtelník zůstat nemůže.

„Tady je tvá odměna!“ řekl a podal mu plášť a krásně kovaný klíč.

„Děkuji vám, pane,“ odpověděl mládenec uctivě. Radost ale neměl. Nezáleželo mu na tom, co dostal. Opravdu si přál, jen aby mohl zůstat. Tady se na něj nikdo nedíval skrz prsty.

„Copak tebe ani nezajímá, k čemu je to dobré?“ podivil se rytíř. „Ten klíč, Filipe, otevře všechny zámky a plášť také není obyčejný, dělá svého majitele neviditelným. Můžeš si s tím naložit, jak jen chceš. Draze to prodej, nebo buď třeba králem zlodějů.“

 

Filip sice dostal vzácné věci, leč žádné štěstí mu nepřinesly. Prodat je nemohl, přišlo by mu to k černému rytíři neuctivé. Stát se zlodějem zase nechtěl, dost už i na tom, že byl katem. K tomu měl stále obavu, aby se ona kouzla nedostala do špatných rukou, kdyby je třeba ztratil, nebo o ně byl dokonce okraden.

Znovu se toulal se světem a došel až do velmi vzdáleného kraje. Procházel po mořském pobřeží, když na obzoru zahlédl na utesech stát krásný zámek s alabastrovými hradbami. Paprsky slunce na nich tančily, jen to jiskřilo. Takovou nádheru jaktěživo nespatřil. Filip tak moc toužil si zámek prohlédnout, že zrychlil krok až do běhu. Jen co se prohnal branami, hned ho lidé vítali, jásali a padali mu k nohám.

„Náš pán se vrátil!!!“ Slyšel ze všech stran.

„Hleďte, náš milovaný kníže Radoslav je tu! Podařilo se mu v převleku uprchnout!“

„Je to zázrak, že z vězení Západního království se dostal. Střeží ho vojáků tisíce.“

„Však jsme se všichni modlili, aby se nám vrátil!“

„Sláva mu! Sláva!“ křičeli lidé jeden přes druhého. Než stačil zadýchaný Filip cokoli říct, už ho nadšený dav odnášel do paláce. Filip z jejich řeči rychle pochopil, že si jej pletou se svým knížetem Radoslavem, kterému se náhodou neuvěřitelně podobá. Sloužící mu v bělostných komnatách hned nachystali koupel, hledali pro něj nejlepší šaty a jiní zas plnili stůl lahodnými pokrmy. Každý se na něj smál. Nemohl jim říct, že on není jejich kníže, nemohl je tolik zklamat.

Však co dělají taková knížata? Jen se baví, jí, spí, cestují a občas o něčem rozhodnou; nic co on by nezvládl, říkal si.

 

Vydržel hrát Radoslava den, pak druhý a možná by to dokázal navěky, aniž by si kdokoli všiml rozdílu. Jenže on nebyl jejich milovaný kníže, ale kat. Skutečný Radoslav dlel stále ve vězení a Filip se marně pokoušel žít sám se sebou v té velké lži. Nedokázal to. Třetího dne již neměl stání. Vzpomněl si na svůj sen. Nyní již věděl, co znamenal. Došlo mu, jak může skutečného knížete zachránit.

Nechal osedlat koně a vydal se na cestu směrem k Západu nedbaje nářku vyděšených poddaných. Dojel do země, kde Radoslava drželi nepřátelé v zajetí. Oblékl si plášť a poprvé použil klíč černého rytíře. Nikým nespatřen prošel bez námahy do nejstřeženějších částí věznic. V rohu špinavé kobky seděl zkroušeně mladý kníže Radoslav a přemítal nad blížícím se koncem svého života. Strachoval se však hlavně o osud své země. Vtom se z ničeho nic před jeho zraky zjevil druhý kníže Radoslav. Ten uvězněný Radoslav leknutím vykřikl. Bál se, že už dočista o rozum přišel.

„To je v pořádku, Radoslave, jsem tady abych si s tebou vyměnit místo,“ promluvil k němu Filip, aby ho uklidnil. „Tady máš plášť neviditelnosti a tady zas klíč, co otevře všechny dveře. U lesa stojí uvázán tvůj kůň. Jeď domů a dobře vládni těm, co tě potřebují a milují.“

„Ale co ty? Zůstaneš tu a popraví tě,“ zdráhal se kníže dary přijmout, „třeba bychom mohli...“

„Všechno by bylo příliš nebezpečné. Plášť skryje jen jednoho. Se mnou si nedělej žádné starosti. Mě žádná škoda nebude. Není živé duše, co by pro mne truchlila. Jsem jen katův syn.“

Kníže přemýšlel, hlava se mu div nerozskočila, ale řešení nenacházel.

„Nejsi víc jen katův syn. Pověz mi své jméno, prosím. Budu si ho pamatovat napořád. Každý den si na tebe vzpomenu. Slibuji.“

„Filip,“ usmál se kat. Byl šťastný. Radoslav od něj přijal plášť i klíč a vydal se tam, kde ho čekali.

---