Zatoulaný

Zatoulaný

Lucinka nabrala do ruky hrst kaštanů a hodila je do malého hrnce. Hrála si s kaštánkama od rána do večera. S maminkou z nich dělaly i zvířátka, ale to jí dlouho nebavilo. Nejradši dělala, že jsou to penízky a přendávala je z kočárku do kabelky, do šuplíčků, kde má maminka prádlo, nebo je naházela do modrého rendlíku, co dostala od Ježíška, a vařila z nich oběd jako maminka. Dneska chtěla maminku překvapit polívkou. Maminka ale byla s tatínkem zavřena v kuchyni a od rána si jí moc nevšímala. Lucinka se nakonec odhodlala a přišla za nimi do kuchyně.

„Mamíí, polívka už bude. Jakou chceš? Žlutou nebo zelenou?“

Maminka něco říkala tatínkovi a neslyšela ji. „Mamíí,“ zakřičela Lucinka z plných plic.

„Chceš žlutou, nebo zelenou?“

„Nekřič, Lucinko,“ my si s tatínkem povídáme, „ třeba zelenou.“

„Mamíí, tatíí, nepovídejte a ochutnejte,“ zakřičela skřehotavým hláskem a vtrhla do kuchyně s rendlíkem plný kaštánků.

„Nandejte si, je moc dobrá.“

Když se podívala ke stolu, zůstala stát jako přimražena. Tatínek se tvářil jako čert, modré oči mu ztmavly jako černá zem a sršely mu z nich ohnivé lesky, objímaly maminku od hlavy až k patě a vypadalo to, že jí každou chvilku sežehnou. Maminka byla bledá jako svíce a dívala se na Lucinku, jako by ji ani neviděla.

Lucinka zbledla jako stěna a zpoza brýlí se jí začaly tiše koulet slzy. Než dopadly na podlahu, ztvrdly v malé ledové kuličky, z kterých vyzařoval chlad a Lucinku studily po celém těle.

„Co fňukáš,“ zeptal se tatínek a oči mu zase zmodraly, „my si jenom s maminkou povídáme.“

„Přinesla jsem vám polívku.“

„Ukaž, já ochutnám,“ řekla studeným hlasem maminka a pustila se do kaštánkové dobroty.

„Je moc dobrá,“ dodala a zdálo se, že hlas jí zteplal. Lucince se ulevilo, bála se, že budou žít v ledovém království a kaštánky jí zmrznou. Teplá polévka maminku zachránila, pomyslela si. Otočila se k tatínkovi, ten už ale mezitím z kuchyně odešel. Lucinka se polekala, co když tatínkovi zmrzne srdce, musí se taky rozehřát. Bez kaštánkové polívky ho nepustím.

„Tatíí, musíš si dát taky,“ zavolala rozčileně a rozeběhla se s rendlíkem do předsíně, u dveří ale zakopla o práh a kaštánky se rozsypaly po koberci. Maminka dala Lucince letmou pusu na čelo, klekla si na zem a začala sbírat rozkutálené hnědé bochánky.

„Pojď, posbíráme je spolu,“ zašeptala. Chtěla mamince pomoct, ale nemohla se pohnout, bezvládně stála u dveří a civěla na maminku, jak sbírá kaštánek po kaštánku a hází je zpátky do rendlíku. Lucinka poslouchala, jak ťukají o plechové dno, ale stále se nehýbala.

„Už nikdy neroztaje,“ zašeptala po chvíli.

„Kdo?“

„Tatínek. Bude mít ze srdíčka rampouch.“

 „Ale jdi, ty brebto,“ zasmála se maminka, Lucince však neuniklo, že se jí zadrhl hlas. Pohlédla jí do tváře a všimla si, že má něco mrazivého v očích. Jinovatka, napadlo ji a vzpomněla si na šedobílý povlak, co mívají ráno na oknech v pokoji. Lucinka najednou pochopila. Utřela vlastní slzy do rukávu od roláku, přistoupila k mamince a trochu nesměle k ní natáhla ruku. Chtěla ji obejmout a pohladit jí prošedlé vlasy, když vtom zaslechla, jak zarachotil klíč v zámku a ve dveřích se najednou zjevil tatínek. Oči měl už klidnější, modré jako obloha po dešti. Stál tam celý udýchaný a v ruce držel malého kaštánka.

„Představ si, že se ti jeden zakutálel po schodech až na dvůr. Venku by mu byla zima.“

 Lucinka si kaštánek vzala a koulela si s ním v dlani. Chtěla tatínkovi poděkovat, ten jí ale letmo pohladil po vlasech a hned se vytratil jako pára nad hrncem. „Tak na co čekáš, hoď ho do rendlíku,“ pobídla ji maminka. Smála se, ale v očích se jí pořád leskla jinovatka.

 

---