Zkouška

~~Když přišel profesor Houžvička do kabinetu zdál se být mimořádně vyčerpaný. Byl zamlklý a jaksi udivený zároveň, jakoby nedokázal vstřebat předchozí události. Tato neobvyklá kombinace emocí vyvolala v jeho kolegovi zvědavost. Profesor Malý hloubal, co se asi mohlo stát, že ho to tak vyvedlo z míry. Za ta léta už by mohl být přeci zvyklý na ledacos. Zvídavého pohledu si profesor Houžvička po krátké chvíli všimnul, mávl rukou a pokýval smutně hlavou.
„Ale, asi stárnu, kamaráde.“
„No, tak to mě zajímá! Jak jsi na to, prosím tě, přišel?“
Houžvička jako kdyby si otázky vůbec nevšimnul, jen si stále v zamyšlení prohrábnul několik zbývajících vlasů. Ne nebyl slizký, jen tak vypadal. Při řeči občas trochu prskal, proto přední řady na jeho přednáškách zely prázdnotou.
„Hele, jak se vlastně díváš na to, když ti na zkoušku přijde opravdu, ale opravdu ´spoře oděná dívka´?“
„No, jak? Záleží na tom, jak moc spoře a taky jak vypadá. Pokud je šikovná, tak se mi na ni a na to dívá dobře, že jo…“
„Já ale mluvím vážně. Dáváš jim lepší známky? Dáváš jim zápočty jen tak?“
„No, nevím, možná někdy to oko přimhouřím. Ale pokud v hlavě opravdu nic nemá, tak nic. Má smůlu. Musí přijít znovu.“
„Uff, já už se lekl, že buď jsem opravdu starý, anebo jsem zblbnul. Nebo že se o mě říká, že dám známku výměnou za pár příjemných chvilek. Jenže to není pravda. Párkrát se mi stalo, že jim byly málem vidět bradavky… no, já blbec, jim vždycky řekl, že mají přijít znova. Až se oblečou lépe.“
Profesor Houžvička se zamyslel a pousmál se. „No, teď mě tak napadá… jedna si to ´oblečou lépe´ zřejmě vysvětlila po svém. Já měl na mysli něco jako decentně, a ona …“
„He, to zní zajímavě,“ uvelebil se kolega Malý s rukama za zátylkem na židli a čekal.
„Hm, tak to jsem tedy zvědavý, co mi na to řekneš.“
Taky se pohodlně posadil. „Představ si, dnes ke mně přišla na zkoušku holka. Což o to, pěkná byla, vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by to byla jedna z těch, které očekávají, že za šukačku dostanou známku. Měla sice mini, ale ne moc krátkou; výstřih, ale ne moc velký. Jednoduše řečeno: Než si sedla vypadala celkem slušně. Ale jak si přede mě posadila…“ odmlčel se. Když našel správná slova, pokračoval: „Normálně roztáhla nohy! Sice jen trošku, ale dost na to, abych viděl, jak pečlivě je vyholená.“
Kolegovi mimoděk poklesla brada. Nespouštěl oči z profesorových rtů.
„Mrknul jsem jí tam a přemýšlel, co s tím. Mám na ni skočit, nemám na ni skočit… Najednou jsem ti byl nějaký nesvůj. No ale pak se ve mně cosi zlomilo a já si řekl, že takhle tedy ne. Povídám: ´Slečno, je možné, že jste měla ráno moc naspěch a zapomněla si vzít kalhotky.´ Tos měl viděl, jak se jí ta kolena sunula k sobě a jak holka rudla. Začalo mě to bavit: ´Bylo by asi lepší, kdybyste přišla, až je najdete a budete je mít na sobě.´“
Houžvička si mnul bradu, jako kdyby přemýšlel, zda se zachoval správně. Podíval se na kolegu: 
„Tak a teď mi řekni, co bys udělal ty.“