Identita

Je to jen taková miniatura, co vznikla jako reakce na jiné dílo.

 

Bylo mi asi pět, když jsem si to poprvé uvědomil. Stalo se tak na návštěvě u tety Heleny. Doma jsme totiž mívali jen sedací pytle, a proto jsem svou skutečnou identitu odhalil právě až díky pohledu na její obývák.

 

Rodiče mě bohužel nebrali ani trochu vážně, když jsem jim to tehdy oznámil. Surově se mi vysmáli. Prý si mysleli, že jen tak blbnu. Musel jsem jim to potom opakovat každičký den po celá léta. Stále jsem však od rodiny slýchal jen podobně hloupé názory:

"Trochu přehání, časem z toho určitě vyroste."

"Možná se za tím skrývá něco jiného. Třeba se snaží jen upoutat naši pozornost."

"Určitě by stačilo dostat pořádně na zadek!" ohlásil jednou na Vánoce můj senilní prastrýc Albert a jal se dokonce shánět rákosku.

Všichni se ale pletli.

 

"Proč si nechceš vzít ty červené kalhoty k tomu bílému tričku s lodí?" ptala se mě nechápavě máma a já jsem musel trpělivě vysvětlovat, že není možné, aby čalouněný nábytek měl na každé části jinak barevný potah z naprosto odlišného materiálu. Tedy možné to je, ale takové sedačky jsou vyloženě směšné a necítí se dobře.

Rodiče nikdy nedokázali pochopit, proč vyžaduji speciální čištění a nemám rád prostory, do kterých se nehodím. Nikdy nedokázali respektovat, že ač jsem vypadal jako průměrné lidské mládě, tam hluboko uvnitř jsem odjakživa nesmírně krásný a pohodlný gauč.

 

Všichni si ze mě buď utahovali, nebo, což bylo ještě horší, se mi snažili takzvaně pomoci a vnucovali mi myšlenku, že nemohu být žádný nábytek, když mám lidské tělo a dokonce nejspíš i mozek, který prý sedačky obyčejně nemívají... až na chytré pohovky se zabudovaným počítačem.

 

Vytrpěl jsem mnoho. Věřte, že každý den byl pro mě obrovské utrpení. On totiž ani pohyb, ke kterému jsem byl neustál nucen, a spousta jiných záležitostí, jako třeba ty nechutnosti s trávicí soustavou, nejsou pro sedačky zrovna přirozené. Celé dny jsem míval špatnou náladu. Někdy jsem dokonce uvažoval o tom, že se postavím na půdě a nechám na sebe prášit. Ale teď, když mě konečně zavřeli do místnosti, s jejímž polstrováním si skvěle rozumím, jsem opravdu šťastný. Jako správný gauč tu stojím pěkně uprostřed místnosti a občas se na mě příjde někdo z personálu natáhnout. Když plním svůj účel, jsem v sedmém nebi, a ani mi nevadí, že na mně věčně zanechávájí fleky. 

---