Mandarinky

Mandarinky. Dvě kosmopolitánky v tramvaji, celé zabalené do hebkého tovaru. Předávají si mandarinku. Berou ji něžně jako synáčkův lulík. Chvíli ji válejí v prstech, je to hra vyzývavách laků, a pak si ji strčí do úst. Mandarinky.

Drama Look. Má těžké řasy, make-up, co doporučují maskéři filmových hvězd. A mezi nimi má únavu cest. Před pár dny opustila vzdálenou domovinu pro krátký výlet Prahou.

Holčička ksichtíček. Nastupuje s maminkou na Ortenově náměstí do tramvaje. Tvář má jako malý netopýrek, jen celou bílou, až na mlíčko bílou. Maminka ji drží za křidýlko. A večer ji docela jistě i líbá. Až vyroste, už ji bude líbat jen noc.

DOX. Zápisní, o kterém mi před hodinou prodavačka tvrdila, že ho vidí (snad ho slyšela), náhle není. S hodinovým výletem nazdařbůh mě smiřují jen nahá záda prodavačky a předpokoj zadnice návdavkem, to když si dřepne, aby zápisník hledala ve skříni.

Smutná. Růžový utíkáček na Strossymayerově náměstí. Ta dívka se hrbí zimou a prsa pod tím utíkáčkem má tak ještě menší než malá. Dva kopečky něhy. Tuším, že jsou smutné. Probudit k životu by je svedl markýz Donatien, jenže tomu bych ji nevystavil. Tramvaj odpolouvá a příběh té posmutnělé dívky zůstane ztajen.

Obludné centrum. Je jen málo co obludnějšího než obchodní centrum před Vánoci. Palladium. Lidé se tady promenují v domácím oděvu, aby se cítili maximálně pohodlně. Někteří mají dokonce tepláky, mužům pod nimi bimbají údy, ženám pod nimi hrají kalhotky krajkami. Každému jak libo! A tak se tady marní čas: automobil nechat v garážích za tučný peníz, vystoupat eskalátory do požadované etáže a civět do výkladů. Posadit se na masážní křeslo, předtím ovšem koupit ovocitou šťávu, nebo lépe sladkou kávu XXL v plastiku. Položit si ji na tučný břich a tupě zírat do monitoru kapesního počítače. Jít se nažrat šrotu do nadnárosního bufetu. Obhlédnout nové typy ajfounů a když nic, koupit alespoň hrst čokoládových bonbonů. Tak se žije v Palladiu. Mizím.

Sypoucí se secese. Pod Obecním domem vyhrává čudák na harmoniku. Když zatáhne, je to jako by padalo kamení, jako by se bortil secesní palác za jeho zády. Takže – mizím.

Stromky. Pod kostelem sv. Jindřicha a Kunhuty už prodávají stromky. Vzpomenu si na ty Vánoce před lety. Místo stromečku jsme měli smetíčko z jedliček, pár zbylých větviček. Už je nikdo nechtěl. Nevadí.

Blue, až na konečné glue. V tramvaji tulák. Je zaujat svým nehtem. Kouše si ho tak, že už má z prstu biftek, nasyrovo, blue. A taky má bundu, co je cítit dehtem. A v kapse sáček, co do něj an konečné vytlačí lepidlo, glue.

Kluci na kebab. Za deset minut dvě. Obědvám v tureckém kebabu na Národní. Vejdou dva lulíni s velkými sportovními taškami. Jsou upnutí do kabátků, ramenáči, a z hlasů jim hřmí sebevědomí. A ze střihů vlasů zase homolook. Ještě nedávno mutovali a teď jim patří svět. Kdyby je ti Turci, ve své tradici, nabodli na železnou jehlici, bylo by mi to líto méně, než když se tam otáčí telata.