Po porodu

„Dej si to na sluchátka, nebo ji vzbudíš,“ zasyčela Klára.

„Snad si můžu doma svobodně pouštět filmy,“ odsekl Tomáš.

Od té doby, co se vrátili z porodnice, se zavíral u sebe v pokoji u počítače, přestože si vzal v práci volno.

„Jsem ráda, že malá konečně spinká, chtěla bych tu aspoň trochu poklidit.“

Tomáš si neochotně nasadil sluchátka a zadíval se zpět na obrazovku. Klára za ním zavřela a odešla do kuchyně. Jakmile začala mýt nádobí, ozval se z ložnice brekot. Hned všeho nechala a běžela za Barunkou. Vždycky se strašně vylekala, že už malá brečí dlouho. Nechtěla ji nechat ani chvíli plakat samotnou. Snažila se být pořád u ní, chovat ji, nosit, konejšit. Jen když dítě spalo, měla chvilku pro sebe, aby vyprala, trochu poklidila. V lepším případě stihla i sprchu. Tomáš byl z dcery nadšený, ale pomáhal Kláře, jen když se mu chtělo. V porodnici to bylo jiné. Bydleli tam spolu skoro týden v nadstandardním pokoji obklopeni pomocí ze všech stran. Žili tam spolu semknutí jako na nějakém ostrově. Doma se atmosféra mezi nimi změnila.

„Nemohl bys ji chvíli chovat, potřebovala bych udělat něco v kuchyni.“

„Neslyším tě.“

Klára zvýšila hlas:

„Potřebuju umýt nádobí!“

„Teď nemůžu.“

„Jenom chvíli, chci udělat i něco k večeři.“

„No, to už bylo na čase, mám žaludek na vodě.“

„Říkala jsem ti, že vařit nebudu. Měl sis zajet k Číňanům.“

„To si děláš srandu. Když si celý den doma, tak bys přece něco zvládnout mohla.“

„Vždyť jsem pořád u malý! Jestli chceš něco k jídlu, tak si ji musíš aspoň na chvíli vzít,“ Klára vrazila dítě manželovi do rukou a odešla do kuchyně. Tomáš zjihnul, sundal si sluchátka a okouzleně se zadíval na malý růžový obličej.

Klára domyla nádobí a připravila rychlý salát. Dala do trouby bagetu, došla za Tomášem pro Barunku a na chvíli ji uložila do kolébky. Dcera se na chvíli zabavila pozorováním kostičkovaného potahu. Klára prostřela a nandala večeři. Bylo to první jídlo, co od porodu připravila. Původně hlásila dopředu, že v šestinedělí vařit nebude. Tomáš ale ztratil po návratu z porodnice trpělivost. Jako by mu došly síly. Kláru ten obrat zaskočil, oba se na miminko těšili, a Tomáš byl zjevně rodinný typ. Něco se v něm však zlomilo a začal důrazně projevovat svoji náhlou potřebu svobody. Chtěl se věnovat převážně svým zájmům a Kláru častoval narážkami o tom, jaký je doma nepořádek a jak mu chybí domácí strava. Klára si s úzkostí v hrdle začala uvědomovat, že má doma asi někoho jiného, než čekala. Machistu.

 

„Večeře,“ zavolala Klára a zamířila ke kolébce. Barunku z ní opatrně vytáhla, položila si ji na jednu paži a druhou rukou se pokusila vyndat rozpečené bagety z trouby. Popálila se ale o mřížku a upustila na zem talíř i s bagetami. V tu chvíli se rozčílila a zaječela na Tomáše: „Pojď už ke stolu.“

Tomáš vyšel udiveně z pokoje, a když uviděl Kláru, jak vztekle zametá střepy a drobky rozházené na podlaze a dcera ji přitom vlaje na druhé ruce, vzal si Barunku raději k sobě.

„Co ti je? Proč jsi to udělala?“

Klára se prudce rozvzlykala.

„Proč asi? Protože jsem úplně vyřízená.“

„No, ale nemusíš kvůli tomu rozbíjet talíře.“

„Já už prostě nemůžu. Vůbec mi nepomáháš. Jseš furt zalezlej v pokoji, čteš si nebo čumíš do kompu. Já se nemůžu ani večer v klidu osprchovat.“

„Nevymýšlej si,“ zaprotestoval Tomáš a vrátil novorozeně Kláře do náruče. Ta ho pevně uchopila a přitiskla si ji k hrudi.

„Když jsem se včera koupala, ani jsi za ní nešel, a to řvala na celej barák. Nemůžu se skoro ani vyčůrat bez toho, abych hned neletěla celá nervózní za ní. Ani zuby jsem si dneska nestihla vyčistit.“

„No jo, tak jí dej do kolíbky a pojď se najíst. Už umírám hlady.“

Oba se posadili ke stolu a chvíli mlčky jedli.

„Jiný ženský po císaři třeba několik týdnů leží a manžel vaří, hlídá, chodí ven s kočárkem,“ neudržela se Klára.

„Tak to bych je chtěl vidět. Moje máma zvládala všechno, a to k tomu musela ještě prát a žehlit plínky, ty jenom kojíš a chováš.“

„Do prdele, nesrovnávej mě se svojí mámou!“ třískla Klára příborem o talíř.

„Prosim tě, uklidni se a radši jí běž pohoupat, ať se můžu v klidu najíst.“

„Takhle se mnou mluvit nebudeš,“ řekla Klára zadržujíc slzy a šla Barunku houpat. Zahleděla se na její spící obličej a zašeptala:

„No, tak broučku, tady máš berušku, vidíš, jaký má na sobě hezký tečičky?“

Než se stihla vrátit ke stolu, Tomáš se zvedl, nechal na stole zpola nedojedený salát a otočil se směrem k pokoji.

„Počkej, ty to jako nebudeš dojídat?“

„Nezlob se, ale chci si dokoukat film.“ Klára cítila, jak jí buší ve spáncích.

„Hezky si pojď zase sednout Je to od porodu naše první společná večeře, tak to dojíme spolu!“

„Já si přece můžu dělat, co chci.“

„Jestli se nevrátíš, tak to tady všechno roztřískám!“

„Dej mi už pokoj.“

„Ihned se vrať ke stolu!“ zakřičela z plných plic, až se z toho Barunka v kolébce opět rozplakala.

„Nechovej se jako hysterka. Byl jsem s tebou v porodnici. Teď mám právo na trochu svýho klidu,“ utrousil Tomáš otráveně a zabouchl za sebou dveře od pokoje.

Klára vší silou stiskla příbor a začala počítat do desíti. Cítila, že se začíná třást po celém těle a dřív nebo později ji zachvátí lavina zlosti. Snažila se zhluboka dýchat, nevnímat Barunčin pláč a dožvýkat sousto v puse. Vtom ji ale něco zprudka zvedlo ze židle. Vyběhla ke dveřím od pokoje, sundala si sandál a začala jím nepříčetně bušit do skleněné výplně.

„Otevři, ty hajzle, a pojď se se mnou najíst.“

Z očí se jí řinuly slzy a bez ustání bušila do skla. Výplň nápor nevydržela a sklo se rozsypalo na zem. Tomáš vyběhl z pokoje, rozrazil dveře a omylem jimi do ženy strčil. Klára se sesula na zem a jen náhodou se vyhnula velkému ostrému střepu. Ležela bezvládně na zemi a zajíkavě brečela. Barunka mezitím v kolébce vystupňovala pláč do srdceryvného zoufalého ryku. Tomáš se zarazil. Nevěděl, jestli má běžet uklidnit dceru nebo zvednout manželku ze země. Vtom se mu rozvibroval v kapse mobil. Na displeji se objevil nápis „brácha“. Tomáš mobil zvedl.

„Ahoj...Kdy se to stalo?“ zeptal se s úzkostí v hlase.

Klára zpozorněla a přestala plakat. Pomalu se zvedla ze země a šourala se ke kolébce. Přitom napjatě poslouchala telefonát.

„Už vědí, co to je?“ 

Klára vytáhla dítě z kolébky a něžně ho pohladila po hlavě. Potom mu dala do pusy dudlík a dcera přestala hned plakat. Tomáš mezitím hovor ukončil.

„Máma je na jipce.“

„Co se stalo?“

„Chytla ji křeč v břiše, zhroutila se v práci.“

„A čím to bylo?“

„Zatím nic nevědí, ale může to prý být i nádor.“

„Ježišmarja,“ zalekla se Klára a znovu začala natahovat.

„Musím za ní jet do nemocnice. Zvládnete to tady?“

„Jo, zkusím ji vykoupat.“

 

Když Klára v bytě osaměla, chvíli seděla na gauči s dcerou v náručí. Plakala a nebyla schopna přestat. I když jí už vyschly všechny slzy, nemohla se chvíli zvednout. Cítila neskonalou únavu a vyčerpání. Nakonec položila Barunku na chvíli opět do kolébky, zametla střepy a potom šla napustit vodu do vaničky. Přitopila přímotopem a přenesla Barunku na přebalovací pult. „Všechno je v pořádku, miláčku,“ šeptala k malé a přitom ji opatrně ponořila do vody. Barunce se v teplé vodě líbilo. „Maminka a tatínek tě moc milujou. I spolu se mají moc rádi, ale teď jsou unaveni. Všechno je pro ně nové. Klára dceru vykoupala, namazala levandulovým olejem a převlékla do bílého overalu. Najednou ji opět zavalila vlna mateřské něhy a kupodivu pocítila i záchvěv radosti. Bála se o tchyni, ale zároveň cítila, že ji telefonát dodal novou sílu. Ať se stane cokoli, Tomáše podrží. Jsou přece tým. Týden v porodnici ve společném pokoji s novorozencem ho vysílil. První den se musel starat jen on. Přebalování, uspávání, chování, žádný spánek. Muži na to prostě nejsou stavěni. Jeho táta viděl Tomáše po narození jen přes okénko. Její otec zapíjel Klářino narození v hospodě tak důkladně, že se doma ukázal až za týden. Hlavně ať je tchyně v pořádku. Klára se teď musí sebrat a vydržet. Bude to určitě každý den lepší. Musí si vážit toho, že je Barunka zdravá, člověk nikdy neví, co se může stát. Jsou jen přetažení a nevyspalí. Nádor to určitě nebude.

Když dozpívala třetí ukolébavku, Barunka usnula. Chvíli s úsměvem na tváři pozorovala, jak se jí dudlík v puse pohybuje rytmicky nahoru a dolů. Potom si dala teplou sprchu, natřela se levandulovým olejem a po těle se jí rozlilo příjemné teplo. Barunka v klidu spala. Uvařila čaj, sedla si do křesla a jemně pohoupala kolébku. Po chvíli zaslechla v předsíni rachot. Ve dveřích se objevil Tomáš. Vypadal strhaně.

„Tak co?“

„Ještě nevědí, ale spíš je to od nervů.“ Popošel až ke Kláře, ze zadu se k ní přitiskl a zašeptal jí do ucha: „Promiň.“

„To je dobrý.“

„Chovám se hrozně, vím to, ale jsem unavenej. Musím si taky na všechno zvyknout.“

„Já jsem taky pěknej labil,“ zasmála se Klára, „hlavně musíme držet spolu.“

„Máš pravdu. Zítra zajedu ke sklenáři.“

„Tak jo. Já o víkendu uvařím. Podívej, jak jí to v bílé sluší.“

„Je krásná,“ zašeptal Tomáš.

 

 

---