Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHanzi
Autor
Gora
Ten den na menším rodinném statku se od předchozích v ničem zásadním neodlišoval. Nastával čas zimních radovánek. Dnes večer bude chodit Mikuláš. V odpoledních hodinách začalo, snad dětem a čertům pro radost, sněžit. Hospodyně Irma umyla nádobí. Vydala se jen tak v pantoflích do strmého kopce k nedaleké chatičce, která sloužila jako zázemí provozu farmy. Vyšla z rodinného domku . Trochu mrzlo, proto ráno zatopila v kamínkách kvůli kočkám, které zde přebývaly. Přiložila. Poškádlila zvířecí mrňousky. Koťata si hrála se slámou, kterou kdosi přinesl na botách. Doplnila jim misku s jídlem a poté ještě jednou naložila polínka do kamen.„Buďte tu, pěkně v teplíčku, Sněhurko,“ podrbala pod bradou oblíbenou micku. Smýkala se ze zimního svahu po letní obuvi směrem k domovu. Pár koček ji přece jen následovalo, aby se vzápětí vrátily se do tepla. Usmála se. Disciplína v chůzi ledovou peřinou se napříč generacemi nemění: první kočka utvoří ve sněhu prohlubně a ostatní pak pohodlně kráčejí stejnou stopou. Pohled na ojíněné stromy a louky si Irma vychutnávala. Nad údolím kam shlížela, visel opar sněžné mlhy. Koryto řeky Vltavy nebylo téměř vidět. Ustrojení do zimního krajině sluší. Snad počasí vydrží i na Štědrý den, kdy tradičně obchází všechna ustájená zvířata a podaruje jablky. Plný krmelec dostává také srnčí zvěř, pro niž vyhradila část pozemku. Irma je někdy zahlédne při hodování. Plachá nádhera. Pohled clonou předlouhých řas. Obdarování.
Úlevným vydechnutím zakončila pantoflíčkový slalom z kopce s přistáním u domovních dveří. Před rohoží uviděla v čerstvém sněhu pár rozbředlých ťápot provázených ještě stopou jako od psa… To nevypadá na otisk rotwajlera Arga, ten hlídá za domem! Irma vešla dovnitř a zaklapla za sebou. Na zemi spatřila lahvičku od Alpy a bláto. Dvířka trouby, ze které vonělo upečené kuře, byla pootevřena. V kuchyni na pohovce se válel cizí kabát. Zneklidněná farmářka po špičkách prošla místností a nahlédla do sousedního pokoje. Na posteli se povaloval nějaký muž a spal. V zahřátém loži spočíval i malý psík. Udělala pár kroků směrem k nim a prohlédla si cizí tvář. Hansi Weber, figurka známá v celém městě!
Irmě prolétlo pamětí vše, co kdy o nezvaném návštěvníkovi slyšela: jeho otec bojoval ve druhé světové za německý wehrmacht a padesátá léta proseděl ve vězení. Matka tak zůstala na výchovu dvou synů převážně sama. Zatímco z prvorozeného Rudolfa vyrostl slušný muž, mladší Jan, odjakživa řečený Hanzi, se nevyvedl. Ve škole trpěl šikanou ze strany českých spolužáků. Tyto děti byly první na řadě jako oběti šikany. Provinily se jedním: pocházely z německých rodin. Zlo plodí zlo. Matka na Hanziho nestačila. V jeho dospělosti kriminál střídal kriminál. A teď tenhle mohutný, špinavý člověk leží v jejich posteli…„Hanzi, vstáváme… Tady nemůžete zůstat, “ promlouvala Irma k rozespalému chlapíkovi. Přinesla z kuchyně jeho ušmudlaný vaťák a kousek uzeniny.„Pejsku, na, tady máš.“ Pes seskočil z postele pro dobrotu. Hanzi otevřel oči. Prázdný pohled dodal zvrásněnému obličeji zmatený výraz. Irma se jej nebála. Tulák vzbuzoval soucit. Pomalu si sedal.„Kde to sem? Míšo, pocem, neřáde!“ Přivolal psa. Irma se při jeho slovech rozpomněla na nejvýraznější detail Hanziho osobnosti. Hlas. Pokud si myslíte, že víte, co je to chraplák, mýlíte se. Takový křapák jste ještě neslyšeli. Vyřvaný, kuřácký, hospodsky „vychlastaný“ témbr se nezíská den ze dne.
Samozřejmě jej zaznamenal i statný Argo. Pes slyší sedmnáctkrát lépe než člověk. Dal se do štěkání. Otevřu balkonové dveře do zahrady a mám po problému s nevítanými návštěvníky, napadlo na zlomek vteřiny Irmu. Od tohoto rozhodnutí ji odradil celkem předvídatelný scénář: rotwajler nejprve zaútočí na cizího pejska a jediným stiskem zubů čokla zabije. Netušila, zda by se podařilo zdivočelého Arga zvládnout natolik, aby to samé neprovedl i s Hanzim. Ten se mezitím svým charakteristickým způsobem ala lidový vypravěč rozpovídal. „Paninko,“ chrchlal, „ po tomhle kopci já s bráchou lítal, když vy ste eště byla na houbách.“ Snažil se vstát z gauče. Špatně dýchal, v pleti žlutošedý stín. Nikdy jej neviděla zblízka. Rozpláclý nos dominoval uhrovitě moučnému obličeji. Zcuchané hnízdo řídkých vlasů rámovalo vrásčitou tvář. Věk odhadovala tak na šedesát let. „Pojďte, Hanzi, tady máte váš kabát,“ přehodila mu vatovaný hopsafrak přes ramena, avšak přitažlivost zemská vrhla vrávorající postavu zpět. „Dyk já eště pamatuju obě sestry Skřivanů z tohodle baráku. V létě sedaly tady na zápraží. Sakramentsky pěkně zpívaly. Lidi v ulici pod kopcem se zastavovali a koukali nahoru, odkad to de… Kde sou ty časy. Kurva. Já bych chlastal, až bych brečel!“ Irma se těšila, až konečně vstane. Čím déle pobýval v teple místnosti, tím zřetelněji cítila odér bezdomovce. Pes s hrubou srstí nažloutlé barvy taky nezáří čistotou a po jeho hřbetě jistě pochodují zástupy blech! V duchu se již viděla, jak sprejuje dům čímsi proti hmyzu a pere ložní povlečení. „Já vám a Míšovi sbalím na cestu to kuře… stejně jste už ochutnával.“ Muž se pomaličku šoural z místnosti do kuchyně. Shýbnul se pro lahvičku Alpy. Vycucnul z ní poslední lok a opět hodil na podlahu. „Míšo! Poď, krucinál! Potřebuju se pořádně nadrátovat! Tak dík, paninko, za ten blivajz.“
Hanzi strčil do kapsy balíček s pečeným masem. Vyšli na zápraží. Irma notný kus před nimi, v ruce držela svazek klíčů. Doufala, že ji budou následovat. Dosud netušila, kudy se muž a psík dostali k nim na oplocený pozemek, ale hlavně, že odcházejí… Došla k zamčené brance. Otočila se po Hanzim. Překvapivě zůstal stát na malém kopečku, odkud se cesta svažuje k východu. Mrazivý vzduch jej roztřásl a apatický vzhled byl pryč. Otočil se na kramfleku bídných bot a rozklopýtal k bráně, u které stála Irma. Chraplákem vyřvával: „Čubko mizerná, mne, Hanziho, vyhazuješ? Co si to dovoluješ? Předvedu ti, jakej je Hanzi chlap!“ Irma teď už jasně pochopila, co má muž v úmyslu. Viděla mu to na očích a slyšela v jeho hlase. Najednou držel v ruce nůž. Asi jej vylovil z kapsy toho utíkáčku. Přinutila se otočit zády k němu a zkusit odemknout ledovými prsty bránu. Pokud to neotevře, je bez šance. Ocitne se v pasti. Nevěděla, jak se jí podařilo použít na první dobrou správný klíč z celého svazku. Tento okamžik paměť, ochromena hrůzou, navždy vypustila. Hanziho páchnoucí dech jako by ji pronásledoval. Bez ohlédnutí běžela cestičkou k silnici v údolí. „Vykuchám ti vnitřnosti a hodím do Vltavy sežrat rybááám,“ řval psychopat za ní a nepříčetně se chechtal…Po křiku plném oplzlých vulgarit nastalo ticho. Otřesená Irma se zastavila až v blízké uličce. Zavolala policii. Netroufla si vrátit sama zpět na kopec. Měla strach, že Hanziho najde opět doma. Trvalo dvacet minut, než přijeli. S policisty v zádech se vydala k místu, kde se vše přihodilo. Hanzi ležel před odemčenou brankou na zádech. Asi uklouznul na čerstvém sněhu. Spal. Míša mu poskakoval po břiše jako na trampolíně. „Oddělám tě, čubko, s tím počítej, poplaveš v řece,“ řval Hanzi, když jej hlídka probrala. V autě napadal ze zadní sedačky řidiče, museli mu nasadit mu pouta.
Při sepisování události řekl policista Irmě, že alkoholik a agresivní feťák Hanzi je asi čtrnáct dní venku z vězení. Teď naposledy tam pobýval za znásilnění sedmdesátileté ženy. Jeho stařičká matka, sama oběť surového napadání, jej poprvé v životě nepustila po návratu z kriminálu domů.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Uplynulo pět let. Padá první sníh. Čas lidských setkávání je zase tady. Po náměstí chodí Mikuláš. Irma se vrací z procházky městem. Ulice vede přes jeden z krumlovských mostů. Chumel několika lidí naznačuje, že se tam něco děje. Vprostřed zábradlíčka se pokyvuje mužská postava. Ten smích, ten hlas… a husí kůže a zdřevěnělý krok Irmy. Hanzi! Od onoho Mikuláše jej neviděla. Případ byl odložen, nikomu se přece nic nestalo. Na farmu zabloudil pouhým omylem v opilosti. Prošla kolem lidí, které tam, na ulici, hlučný Hanzi bavil. Měl amputované jedno lýtko, berle opřené nadosah. Klobouk na chodníku. Irma netušila, co ji přinutilo na opilce pohlédnout. V obličeji známý žlutošedý stín. Poznal ji. Rychle pryč! Vítr vanoucí do zad ještě hodnou chvíli roznáší obhroublý hlas a chechot. Irma dobíhá na svůj statek a zamyká. Hanziho svět zůstal venku.
Jednonohý muž na mostě osiřel. Přelézal zábradlí. Držel v ruce krabici vína, která mu téměř vyklouzla. Naklonil se pro ni. Tělo spadlo do Vltavy. Poslední zhrubělý výkřik přehlušen dělobuchy.
Ozvěna v ulicích rachotila čertovskými řetězy. Chodil Mikuláš. Ryby v řece dostaly nadílku.
48 názorů
Zajímavé by bylo vědět, jak by se zachoval, kdyby měl před sebou někoho silnějšího než ženu v pantoflích. A dál by mě zajímalo, jak by se zachoval, kdyby Irma řekla, že když urazil její kuře a říká blivajz, tak mu nic nedá. Jestli by myslel na to, že mu vadí, že ho vyprovodila. Každopádně to byl gauner.
Hodně mě to zaujalo, protože jsem znala osobu německé národnosti, která tady zůstala, která byla ne sice taková, ale nepříjemná.
Děkuji ti, bylo to strašné, jen jsem pak zaslechla jeho příšerný hlas, strašně jsem se bála...
velmi silny pribeh, dalsi dokaz toho, ze sa clovek nemusi stat "zlym" sam od seba, ze mu casto k tomu dopomozu iní...sikana od spoluziakov napriklad...nie kazdy je dostatocne silny, aby odolaval a napriek vsetkemu sa stal slusnym clovekom...
muselo to byt pre teba strasne, ked chcel na teba zautocit, prezila som nieco podobne so sekerou...
mozno je to vekom, ale aj ked mi je jasne, ze sa vsetkym Hanziho smrtou ulavilo, nemam pocit, ze to bol stastny koniec...
napisane skvele, precitala som jednym dychom
Asi už je to doopraveno, tak mne tam technické nesrovnalosti neruší.
Jinak samozřejmě OK, málokdy čtu ryzí povídku. Neční to málo, ale momentálně nemohu hodnotit. Budu číst dál.
Díky za přečtení, to vyjádření nacházel se kabát mám již přepsané, další věci se pokusím zdokonalit. Děkuju!
Začít vyprávění konstatováním, že šlo o úplně obyčejný den, považuju z hlediska vzbuzení zájmu čtenáře za nešťastné. Také styl vyjadřování mi místy připadá poněkud nezáživný, připomíná novinovou zprávu (hlavně užíváním „publicistických“ klišé jako „nastával čas zimních radovánek“) nebo nějaký protokol (odtažitě „odborné“ výrazy typu „v odpoledních hodinách“, „na pohovce se nacházel“, „po návratu z výkonu trestu“, „měl amputovanou jednu končetinu“).
Ještě bych doporučila nějak upravit věty „...trpěl šikanou ze strany českých spolužáků. Tyto děti byly první na řadě v bitkách.“ – návazností vět vzniká dojem, že mluvíš o těch spolužácích.
Na druhou stranu se mi velice líbí, že jsi se neomezila jen na vylíčení vcelku napínavého děje, ale doplnila ho o spoustu postřehů a myšlenek hlavní hrdinky, které čtenáři dovolí svým způsobem pochopit i „zápornou“ postavu.
Dobře. hned jsem nepochopila...já myslela, že už jsi mne někde potkal/úsměv/, v každém případě děkuji!
Gerty: děkuju za přečtení...namísto nacházel dám třeba válel se, jednu za dvou podobných vět odstraním, a pak jen budu doufat, že z toho všeho nebude velký výbuch...Kočka Irma
Irma Kočka :-) Já jsem se při čtení prvního odstavce téhle asociaci prostě neubránil :-) Ale pak už je to celé o něčem jiném.
Slohově to máš trochu nedotažené - chce to víc promýšlet slovíčka a víc přemýšlet, co je v textu navíc. Třeba tohle:
Vydala se jen tak v pantoflích do strmého kopce k nedaleké chatičce, která sloužila jako zázemí provozu farmy. Vyšla z rodinného domku a zamířila ke stavbě ze dřeva.
Ta druhá věta oznamuje v podstatě to samé, co ta první. Pak třeba tady:
V kuchyni na pohovce se nacházel cizí kabát.
V beletrii bych dost pečlivě zvažoval, kdy a jestli vůbec používat sloveso "nacházet se".
Asi bych toho našel víc, ale tyhle dvě věci mě trkly nejvíc. Dál - přehlédl jsem anotaci a měl jsem velký problém si povídku zařadit do konkrétní doby. Úvodní scéna se klidně mohla odehrávat v roce 1930 - a pak jsi přidala nějaké časové údaje a pořád mi to nesedělo, protože to prostředí mě pořád táhlo mnohem víc do minulosti. Možná by to chtělo do textu vložit nějaké prvky, které by to umístění v čase jasně naznačily a možná i sem tam připomněly, kdyby čtenář něco přehlédl. Taky mám pocit, že dílo je dost sentimentální - není to ještě za hranou, ale s tématy, o kterých píšeš, je třeba zacházet jako s flaškou nitroglycerínu, když se ti to vymkne z ruky, může z toho být velká rána :-)
Je to dobrý, zajímavý příběh, pěkně ubíhá a je napínavý. Ale vadí mi ty krátké věty. Jasně, zkracování vět zrychluje spád, ale když jsou pořád krátké, nic se nezrychluje, místy mi to připomíná text pro prvňáčky (samozřejmě ne obsahem).
A malá chybka - jedno "se" navíc ve větě "aby se vzápětí vrátily se do tepla." (1.odstavec)
Vigan: děkuju moc...tvoji fantazii nemám, píšu jen o skutečných věcech. Nad tím blivajzem se ještě zamyslím...
Je to dobré, Goro. Asi to nejlepší co jsi napsala. Musím se k tomu ještě vrátit, až se mi to rozleží v hlavě. A znovu si to sesumírovat.
Ale už teď mám dojem, že by ses s touhle povídkou mohla ucházet o titul PM. Za prosinec.
Co ty na to?
T.
Je to dobré, Goro. Asi to nejlepší co jsi napsala. Musím se k tomu ještě vrátit, až se mi to rozleží v hlavě. A znovu si to sesumírovat.
Ale už teď mám dojem, že by ses s touhle povídkou mohla ucházet o titul PM. Za prosinec.
Co ty na to?
T.
Děkuji, Zordone. Teď má kdekdo farmu, dřív býval statek, něco na tom bude...
Hezky napsáno. Já bych se jen přimlouval za slovo "statek" místo "farma", to zní přece jen trochu cize.
LAKROV: děkuju za rady, netušila jsem, že je na jedný povídce tolik práce, psala jsem to celých čtrnáct dní a myslela, že je hotovo...díky.
Nejlépe se text (aspoň mně) opravuje na papíře -- vytisknout, číst si, čmárat do něj, zanést opravy do el. podoby a znovu vytisknout... A když už se ti zdá, že není co opravovat, zkusit si jej přečíšt nahlas -- jako by to bylo před publikem :-)
Ke koťatům: Že jsou nejspíš malá mě napadlo po přečtení věty ...„Pěkně se starej o maličký, Sněhurko"...
Lakrov: děkuju za přečtení a tip, vážím si toho. Ta určení času ještě znova projdu. I přívlastky /a to jsem myslela, že už jsem je hodně osekala/. Jinak u mne jsou nějaká koťata stále- všechny gravidní kočky ze širého okolí vrhnou mladé u nás. Pro mne i půlroční kotě je kotě. Děkuju!
V úvodu mě trochu tahají za oči přislovečná určení času, přesněji řečeno tušený nesoulad v předložených "časových údajích": ...Ten den... ...Dnes večer... ...V odpoledních hodinách... Co se stalo ďřív, co později nebo co teprve nastane, je sice z kontextu jasné, ale věty, jimiž je to popsáno, působí nepřirozeně, nejsou plynulé. Taky koťata na Mikuláše mě překvapila -- ne, že by se to nemohlo stát, ale je to přinejmenším neobvyklé, takže to působí spíš tak, jako by na tom měla být založena nějaká zápletka. Přes všechny výhrady je z prvního pdstavce cítit jakýsi klid...
Několik rušivých nadbytečných informací nebo přívlastků (...našeho rotwajlera Arga... ; ...Na posteli, která patří synovi...), ale pořád mě to baví číst.
Dramatické a pod dojmém závěrečného "epilogu" i mrazivé čtení, říkám si nakonec; tím spíš by text zasloužil jéště několikerý "autokorektorský" průchod. Vymlovat se na to, že by tím mohl ztratit svou autentičnost je v tomto případě bezpředmětné. Tip.
Promenlivynick
06. 12. 2015:-)
Promenlivynick
06. 12. 2015~~"Sv.Mikuláši, díky za ten blivajs, který jsi nám shodil do řeky!"
skvělý potenciální konec !
odlehčení a úsměv .
Darkblackonyx: Honzo, děkuju za pochvalu. Též za návod, co s tím nešťastným mobilem, dala jsem na tebe a je pryč. Dík!
Promenlivynick: děkuju za zastavení: možná měla povídky skončit slovy ryb: "Sv.Mikuláši, díky za ten blivajs, který jsi nám shodil do řeky!"
Darkblackonyx
06. 12. 2015Pěkně napsané. Jen bych určitě vynechal tu příhodu s mobilem. Ale celkový dojem? Krásně vystavěný příběh, který se mi moc líbí. Jsi dobrá, Irčo! /***********
Promenlivynick
06. 12. 2015Líbí se mi to .
Jenom lituji, že to v realitě a tím pádem i v této povídce neskončilo větou " tak díky paninko za ten blívajz"
Dávalo by to naději, které není nikdy dost. Tím neříkám, že druhá část je špatná. Přečetl jsem ji jako ostatní s napětím, jen s menší radostí než v té první .. :-)
Děkuji za podnět o německých dětech v Čechách po válce. Dovolila jsem si motiv uplatnit v povídce.
Má to kouzlo, napětí tak akorát, i úžasný závěr. I ty rybičky v řece dostaly nadílku... Kdybych byl buran z Ostravy, tak řeknu: BOMBA! /***
mně se to také moc dobře četlo, napínavé* drobností od proseckého jsem si nevšimla, souhlasím s Oldjerrym**
Děkuju za vlídné ohodnocení. S povídkou jsem si celkem pohrávala - plánovala jsem ji na dnešek kvůli výročí, kdy se to skutečně stalo...přesný rok již nevím, ale Mikuláše si pamatuju jistě...
Z tématu je v povídce vytěženo maximum toho, co se z ní vytěžit dalo. Upřímně - kdyby nebylo Proseckého, ani bych si ty technické nesrovnalosti neuvědomil. To ale znamená, že ten příběh a jeho vyprávění mne zaujaly natolik, že jsem je minul. Je to asi stejné, jako když má Cézar ve filmu na ruce náramkové hodinky. Příběh tím moc neutrpí... *
Zajímavé.
Jen tři faktické poznámky:
- protože se to odehrává na Mikuláše, musela na mostě být tma už tehdy, když se předváděl,
- v roce 1995 pokud vůbec byly mobily, byl to velké krabice, které nešlo nosit v kapse,
- když byl jeho otec ve wehrmachtu, proč ho zavřeli až v šedesátých letech?
A nakonec ti můžu vyprávět, jak německé děti, které tu zůstaly po roce 1945, prožívaly dětství a školní docházku - jmenovalo se to "Rozptyl" a čechizace. To samozřejmě neomlouvá kniminálníka.