Víkendoví otcové

Ráno přijeli ze všech světových stran. Zazvonili na zvonky, na kterých bývalo i jejich jméno, řekli jednu nebo dvě formální věty a vyrazili do města.

Trochu cukrových bonbónů, trochu houpačky, symbolu životní dráhy: nahoru, dolů, v řetězech na skřípající konstrukci.

Pak se projít kolem řeky, nakrmit labutě a racky, nakrmit sebe v turecké jídelně. Plány ztenčené k několika málo uličkám. Obchodní centrum jako ohřívárna. V děravém kabátě by byl člověk podezřelý, s děckem za ruku naprosto splyne s předvánočním davem: tatík se synkem čekající na mamku, co si šla vyzkoušet kostým. Ideální stafáž supermerkatu. Strážci předvánoční pohody jsou spokojeni. Tak ještě chvíli, na dvě tři koledy.

Pak cesta zpátky nábřežím. Ještě je provoz, páry dosud nesezdané si dávají sliby, jimž racci těžko rozumí. Labutě snad o něco lépe, ale kdoví.

Železniční most ke Smíchovu rezonuje spoustou železa a stářím. Japonec se trochu zklamaně ptá, zda je na proslulém Karlově mostě. Jaký vtipálek ho sem poslal?

Slunce mezitím zapadlo kamsi za Tetín. Obloha se proměnila pastelovými barvami, železný les traverz vydal stíny. Řeka pod mříží zčernala, podobna plesu, ještě pevněji uzavřela svá tajemství.

Na břehu nasednout do auta a v soudem určenou hodinu zvonit pod domem. Znovu opakovat táž slova, dvě či tři, a pak se vydat zpátky do vzdálených měst. Do všech světových stran.    Čas zacelil srdce dříve plná ran.