Boží sloup

K poslední úseku cesty vyrazili ze Samoje lodí. Nebyla to ovšem žádná expediční loď. Najali si jednu z těch zarezlých rybářských bárek s chraptivým, unaveným motorem a beze všeho moderního vybavení. Tam, kam pluli, by jim beztak bylo všechno moderní vybavení platné asi jako tučňákům španělština.

Voda za nimi pěnila v dlouhých bělavých brázdách. Ubíhala líně a zvolna. Někdo by možná přecházel po rozkolísané palubě nervózně a prudce, nebo by křečovitě svíral mokré zábradlí a snažil se aspoň očima přitahovat obzor, popohnat nekonečně se vlekoucí čas, vždyť nadcházel vrchol mnohaletého úsilí. Aaron však zůstal rozvážný a klidný. Naučil se už svůj ohnivý temperament ovládnout železnou trpělivostí. Přes své mládí věděl, že když člověk dělá nové a velké věci, musí zákonitě počítat s neúspěchem. A teď si aspoň ještě chvíli mohl užívat naději na úspěch dosud nevyvrácenou dějinnou praxí.

Vlny se s vyčerpaným šuměním roztloukaly a tříštily o příď. Byly to staré vlny. Narodily se možná na úplně opačném konci oceánu a tady poháněné západním větrem končily svou životní pouť. Plesk. Plesk. A bylo cosi fascinujícího na těch neustálých útocích moře proti cizorodému železnému trupu. Přicházela rána za ránou, až v nýtovaných spojích vrzalo a praštělo, a možná jednoho dne...

„Asi ti můžu jenom závidět,“ Charles McGrath měl dar znenadání se objevit a zase zmizet, „vykouzlil jsi tuhle expedici naprosto z ničeho a pokud se všechno povede, mohl by to být objev století!“ Opřel se vedle Aarona a usrkl kávu.

Aaron se vytrhl ze svých myšlenek a věnoval Charlesovi krátký pohled. „Asi jsem se nikdy neuměl smířit s tím, v jaké žiju době. Že už byl celý svět spočítaný a změřený, že už člověk byl všude. Asi jsem vždycky toužil mít svůj vlastní Everest, na kterém bych mohl být první.“

„A pak si takový Everest najdeš v nepřehledné změti polynéských legend.“

„Kdybych věřil v boha, přiřkl bych tu záležitost nějaké nadpřirozené inspiraci. Možná jsem ale po té hoře jenom příliš toužil. Jinak si nedovedu vysvětlit, že jsem byl první, kdo si dal dohromady ty tři zdánlivě nesouvislé střípky.“

„Ono E'aan? q??ele může ve staré polynéštině znamenat skoro cokoli. Kopí osudu, Obrův penis, aspoň co jsem se bavil s odborníkem.“

„Mně se nejvíc líbil překlad Boží sloup, možná že je to překlad trochu diletantský, každopádně mi pomohl najít to, co jsem hledal.“

„Skálu trčící z moře k nebesům...“

„...a utopenou navěky v neprůhledné mlze. V Samojštině tomu místu říkají A'au Mauga Motu, Ostrov útesové hory. A pak do všech těch legend vrazil kapitán Martinéz, který nechal ve svém deníku poznámku, že '...když mlha protrhavši se odkryla svůj závoj, shledali jsme tu z moře vystupovat skálu až kamsi k nebi trčící.'“

„Ten Martinéz ale neskončil zrovna dobře?“

Aaron věnoval Charlesovi o něco delší pohled než prve. Někdy nevěděl, co si o tom muži myslet. Charles byl novinář a povídat si s ním bylo vždycky trochu jako vést rozhovor do televize. Po odmlce pravil přeci jen malinko úsečně a odměřeně: „Na širém moři je snad na dva měsíce stihlo naprosté bezvětří. Došly jim zásoby a nakonec se posádka začala pojídat navzájem. Zachránili jen několik pološílených kanibalů a jejich svědectví o Božím sloupu už nikdo nevěnoval pozornost.“

„A je pravda, že žádné elektronické přístroje na Božím sloupu nefungují?“

Aaron se zamračil a už se chtěl se špetkou jízlivosti zeptat, jestli si McGrath nezapomněl zapnout k té zpovědi diktafon, ale nakonec se usmál.

„Nic, ani digitální hodinky. Nějaké divergence v magnetickém poli země. Byli jsme tam dva roky zpátky s kamarádem. Dokonce jsem vzali lano a vytáhli asi dvě délky. Ale museli jsme se vrátit, neměli jsme vybavení ani dost zkušeností.“

„Digitální přístroje nefungují a vizuálně člověk výšku nezměří kvůli mlze. To je námět skoro na film. Jediná možnost jak změřit tajemnou horu, je vylézt navrch a spustit olovnici.“ McGrath se zasněně usmál, takže se zdálo, že tu je nakonec přece jen kvůli hoře a ta reportáž pro National Geography byla pouze vhodnou záminkou.

I Aaron se musel usmát, protože na obzoru už se z blankytného moře vynořil mlžný opar

„Sehnat sponzory a sehnat schopné lidi mi trvalo přes dva roky. Ale teď už se nezastavím před ničím!“

 

Benedict Cowan se přidal k ostatním mužům stojícím na přední palubě a sledoval, jak se buclatá lodní příď pomalu zabořila do mraku sedícího na hladině. Kapitán vypnul motor a bylo slyšet jenom pravidelné pleskání vln. Příď jinak čeřila moře v naprosté tichosti. Rozsvítili silný reflektor a čekali, až se někde před nimi vynoří z vody žulový masív. Loď postupně zpomalovala, až zastavila úplně. Kapitán musel znovu nahodit motor, nechat ho chvíli brumlat, než se voda kolem lodního šroubu začala vařit a železný kolos se dal znovu pomalu do pohybu. Pak motor vypnul. Pohupovali se vpřed jen velmi pozvolna. Nebylo už kam spěchat a nechtěli si roztrhnout železný trup o skrytý útes.

Benedict se mírně nachýlil kupředu a nervózně vyklepával ruce. Byl plný napětí a očekávání. Těšil se. Konečně pro něj reflektor vykousl z mlhy černou skalní hranu. Spustili kotvu. Nadešel jeho čas. Svlékl se hbitě do kraťas a kývl směrem k Aaronu Rosovi. Ten se na něj povzbudivě usmál. Benedict překročil zábradlí a pomalu se ponořil do studené slané vody. Připomnělo mu to, jak před časem lezl v Súdánu. Skála tam byla podobně podhlodaná mořem, takže když člověk padal, padal do vody. Voda a vzduch byly ovšem tehdy o poznání teplejší a příjemnější. Odrazil se od lodi a udělal několik opatrných temp. Vstupoval na neprobádané území, na bílé místo na mapě světa. Minul skalnatý ostroh zprava a ještě kus pokračoval, dokud nenašel z vody trčet balvan, na který mohl vylézt. Svým přátelům z lodi už se ztratil v mlze a se světem ho spojovala jen prádelní šňůra, kterou měl uvázanou kolem pasu.

„Hejá, hejá,“ zavolal do bílé tmy. Místo odpovědi se šňůra napjala. Počkal ještě chvíli, dokud mu tři rychlá škubnutí nenapověděla, že si může provaz přitáhnout. Odmotal ho, a přitáhl si sedák a ručník, lezečky a maglajz, rozporku, karabinu a smyci. Měl tedy všechno, co potřeboval k výstupu. Znovu si vyklepal ruce, aby zahnal vzrušení a nervozitu. Neměla ho čekat nějaká obzvláštní lezecká výzva, na druhou stranu lezl do neznáma a v mlze bylo vidět jen na nějakých deset patnáct stop. Zprudka vydechl a zaklesl pravačku do prvního chytu. Všechny zbytečné myšlenky ho téměř okamžitě opustily. Teď lezl.

První úsek byl snadný, pak přišla krize. Stěna nad ním byla hladká jako sklo. Jeden obstojný chyt se v ní sice rýsoval, ale těžko říct, jestli bere. Musel se odhodlat, skočit. Pod sebou viděl jen bílý opar a mohlo pouze doufat, že padá do vody. Kdyby nad hladinu trčel nějaký útes, nejspíš by si zlámal nohy. Prudce vydechl, zařval, jak to byl zvyklý v takových situacích dělat, a vymrštil se. Čas se zpomalil. Adrenalin se prudce vyplavil do žil. Levička promáchla prostorem. Pokusila se zachytit. Našla důlek na tři prsty. Tělo pokračovalo v pohybu. Zhouplo se. To byl nejkritičtější moment. Buď se levičkou udrží a nebo sebou pleskne o hladinu. Cítil, jak mu prsty ujíždějí. Křečovitě je zaťal...

Zůstal viset.

Chvíli zhluboka dýchal a pohupoval se na levé ruce jako by odpočíval. Pak se přitáhl a o dvě stopy výš se chytil pravou rukou. Přilepil ke stěně nohy a ještě chvíli lezl. Noradrenalin v něm krev postupně zpomaloval. Vyhoupl se přes hranu, našel vhodnou spáru, do které vklínil a zacvakl rozporku, cvakl si sedák na smici, odsedl a zůstal viset. Konečně si mohl opravdu oddechnout.

Ten výstup byl nečekaně napínavý a vzrušující. Sportovně lezl od šesti let a od nějakých patnácti profesionálně. Letos dokonce vyhrál světový pohár v lezení na obtížnost. Málo co už ho mohlo překvapit, byl zvyklý překonávat soupeře a překonávat sám se. Ale dnes to bylo přeci jen trochu jiné. Dnes musel překonat skálu. A kdyby se okolnosti nevhodně sešly, šlo by mu o život.

Ještě chvíli se vydýchával a pak znovu zahalekal směrem k lodi. Tentokrát už byla někde hluboko pod ním. Šňůra se opět napjala. Podle plánu mu nahoru měli poslat vrtačku, aby bouchnul první štand. První pevný bod v tom novém vertikálním světě. S těmi dole byl opět spojen jen tenkým provazem a skoro ho překvapilo, když se z mlhy skutečně vykolébala vrtačka, kladivo a pěkný ocelový prut zakončený okem.

Na hotový štand přidal karabinu a připevnil lano, které mu poslali. Po něm už se z mlhy vyhoupne Clint Ewert, aby navrtal další štandy a začal organizovat transport zásob z lodi sem nahoru.

Nic z toho už ovšem Benedicta nezajímalo ani nemuselo zajímat. On měl lézt dál. Nacvakal si na sedák balík presek, pár rozporek, namaglajzoval si ruce, pevně se chytil, zaklesl nohama a uvolnil smyci. Byl opět volný, opět na cestě vzhůru. Aby si osahal a zmapoval svůj svět.

Když mu po půl hodině došlo lano a jemu nezbylo, než se spustil dolů, připadlo mu, že se tu mezitím rozběhla stavba dálnice. Dvě vrtačky neúnavně vrtaly nové štandy a po mnoha lanech proudily nahoru barely s vodou, jistící materiál a proviant. Měli napočítáno něco přes třináct set liber zátěže a to všechno teď muselo z lodi na skálu.

Před večerem rozbili tábor asi v šesti stech stopách nadmořské výšky a sestavili závěsné stany. Další zhruba čtvrt míli cesty už měli pro zítřek navrtanou a nataženou. Dobrý první den, po kterém se mohli uložit k zaslouženému odpočinku.

 

Charles McGrath se vrtěl ve spacáku a nemohl usnout, přemýšlel. Za normálních okolností by se nevrtěl, ale převaloval. Spaní na skále bylo ovšem jakýmkoli normálním okolnostem na hony vzdálené. V závěsném stanu nebylo pořádně místo ani pro jednoho. A museli v něm spát dva. Leželi hlavami na opačných stranách, aby vedle širokých ramen jednoho byla úzká lýtka druhého a nedělejme si iluze, že měli možnost provést před spaním byť jen základní hygienu.

Charles se znovu musel ptát sám sebe, proč to vůbec dělá. Nikdy neměl horolezení nijak zvlášť v lásce a poslední dobou měl pocit, že ho jednoduše nesnáší. Vlastně ano, vlastně tu byl jen kvůli té senzaci, kterou mohl světu přinést. Jedinou jeho motivací byla pořádná reportáž, v ideálním případě dokumentární film. Jenže k tomuhle cíli se dneska nepohnul takřka vůbec. Udělal jenom pár zběžných rozmazaných fotek. Musel prusíkovat nahoru dolů, tahat lana s materiálem jako nějaký soumar a cvakat karabiny, až měl ruce naběhlá a zrudlé.

Nesnášel všechny tyhle horolezecké nesmysly. Rád si zašel po práci s kamarádem na stěnu. Rád si zalezl i dost těžké věci, k sedavému zaměstnání novináře je to skvělé kompenzační cvičení na celé tělo. Rozhodně ale nepotřeboval celý den viset na nějakých lanech, expreskách a smyčkách. Přivazovat si i zubní kartáček, aby mu náhodou nespadl do husté mlhy. Nepotřeboval močit na skálu před sebou, aby v tom pak lezl. Nepotřeboval kadit do pytlík a nosit to po zbytek cesty s sebou jako tehdy na El Capitanu. A nikdy si taky nezvykl nemít pod nohama pevnou zem a pouze viset v prostoru, protože jedinými pevnými body jsou ocelová oka navrtaná narychlo do žulového masívu. Nikdy si nezvykl a odmítal si zvyknout.

Přes den však dokázal všechen tenhle svůj odpor a znechucení odsunout do pozadí. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Byl tu kvůli své reportáži. Poslouchal a pozoroval. Jeho výborná paměť se plnila útržky rozhovorů a poznámkami. Nepotřeboval diktafon, nepotřeboval ani zápisník a tužku. Pozoroval a všímal si těch pěti chlapců, se kterými lezl. Všímal si jejich nadšení, ale i jejich motivací, všímal si jejich schopností, energie a síly, ale všímal si i věcí, kterými nějak nezapadali do struktury týmu a zkoušel si rozehrávat dramata a konflikty, které by mohly nastat.

Přemýšlel o tom, že Clint Ewert byl možná na svých expedicích až příliš dlouho zvyklý velet, než aby se dokázal trvale podřizovat o tolik méně zkušenému Aaronovi; a přemýšlel, jestli si Aaron dokáže obhájit svou autoritu i přesto, že horolezecky je jednoduše nejslabší. Přemýšlel nad tím, jestli bude mít přemotivovaný Benedict Cowan trpělivost s tempem zbytku expedice, které je z velké části diktováno těžkými zavazadly. A asi nejvíc přemýšlel nad otcem a synem, nad Jonathany Hallovými. Už dopředu věděl, že mezi nimi kvasí jakési napětí. Měli zřejmě ve skříni nějakého pěkného rodinného kostlivce a čím dál víc se teď nabízela otázka, jestli si dokáží udržet profesionální odstup a nebo jim někdy ve vypjaté chvíli rupnou nervy.

Nakonec z toho přemýšlení přece jen usnul.

 

Mladičký Jonathan Hall byl nervózní a dokonce se trochu ostýchal. Patřil už sice ke světové horolezecké špičce, ale bylo mu teprve devatenáct a připadal si před všemi těmi zarostlými chlapy jako malý kluk. Zvlášť proto, že osud celé výpravy spočíval teď v jeho rukou čerstvě natřených magnéziem.

Benedict Cowan spadl. V nejtěžším místě se neudržel a při pádu ještě vyrval špatně zajištěnou rozporku, takže si ve finále vystřihl skoro sedmdesát stop. Něco utlumilo lano, něco, jak se zhoupnul od stěny, praštil sebou ale opravdu pořádně a pochroumal si kotník. Takže minimálně ještě dneska není schopen lézt naprosto nic. Dosud byl Jonathan spíše záloha, tahal lehčí cesty a teď měl lézt na prvního něco, co nepřelezl ani Benedict Cowan. Jonathan letos ve světovém poháru také získal nějaká dvě třetí místa, ale teď se mu ze zodpovědnosti, která na něj dolehla, opotily dlaně.

Vyklepat, ještě jednou maglajz, začít stoupat vzhůru. Celou cestu prodiskutovali s Benedictem do nejmenších podrobností. Znovu a znovu převraceli každý chyt, každý vytočení trupu, každé přenesení váhy z nohy na nohu. Jonathan soustředěně poslouchal jako pilný student a teď konečně zkusil prvních pár kroků, lezl.

Začátek šel, věděl, že půjde. Problémy nastávaly až výš. Oběma rukama se začínalo v poměrně mělkém nevýrazném chytu. Udržet se dal, ale držet ho nestačilo, bylo potřeba se vzepnout vpravo nahoru do dalšího nepříliš podařeného chytu. Nastoupat nohy. Levačku. Pravicí se pokusit o drobný chyt o velikosti ořechu. Člověk ho udržel jenom pár vteřin, jen aby přitáhl nohy ještě trochu pod sebe a pak hmátnout daleko vpravo. Kamsi úplně mimo osu, mimo těžiště. Pochybná prohlubeň na dlouhou ruku, sotva tam dosáhneš. A musíš celou váhu těla vzepřít na dvou prstech. Udržet to a přidat pravou nohu. A pak konečně přitáhnout levačku a jít do spoďáka, který bere.

Jonathan si to nasucho vyzkoušel aspoň dvacetkrát. Hned při první ostrém pokusu ale spadl. Proletěl kolem Clinta Ewerta, který ho jistil a řádně si u toho zasakroval. Pomohlo mu to aspoň trochu se uvolnit. Další pokus byl zdařilejší. Zvládl se na pravém chytu vzepřít, ale pak nenašel nohou stup a opět se poroučel dolů.

Když lezl posedmé, protože už šestkrát spadl ve stejném místě, začal pochybovat sám o sobě. Chlapi zespoda ho podporovali. Ale jejich „Drž to! Zaber! Dobře bejčíš!“ bylo jediné, co pro něj mohli udělat. Byl jen on, nedostudovaný horolezec, a nepřemožitelné skála.

Znovu spadl, pohupoval se na jistícím laně a nakonec se rozplakal. Věřili v něj a on na to bohužel nemá. Benedict, který ho dosud podporoval, se odvrátil. Nebylo moc co dodat, ta cesta byla nad Jonathanovy síly a bude potřeba vymyslet jiné řešení. Třeba budou tohle nejtěžší místo schopni někudy oblézt. I Aaron Rose odvrátil pohled, ale Jonathan si stačil dobře všimnout, že se na díval shovívavě. Že na něj shlížel, jako muž shlíží na malého neuvědomělého chlapce. A ozvěna toho pohledu bylo horší, než kdyby mu někdo vrazil facku.

Slzy, které mu dosud prýštily z očí, se změnily v slzy bezmocného vzteku. Nic nedokáže ponížit muže víc než shovívavý pohled. Nastalo ticho, které snad mělo být rozpačité, ale jen dalo v tom úzkém prostoru u skalní stěny vyniknout Jonathanovu doznívajícímu vzlykání.

Spustil se k němu Clint Ewert: „Ty předchozí pokusy už sis obrečel, ale teď to koukej vybouchat až nahoru!“

Jonathan k němu zvedl plačtivý, zmatený pohled.

„Nebo na to jakože nemáš?“ A bylo to takové popíchnutí do žeber, jak kdyby se ho Clint zeptal, jestli nemá pinďoura.

„To si piš, že mám,“ zaskřípěl mezi zuby a vyhoupl se vzhůru. Má na to, musí na to mít, jestli za něco stojí. I kdyby si měl při tom výstupu zpřetrhat kloubní pouzdra na všech prstech.

Lezl rychle, ale precizně, s rozvahou. Jeho svaly měly výbornou paměť. Nad pohyby, které vykonávaly, nemusel Jonathan přemýšlet. Opět to vzepření na pravé ruce. Zprudka vydechl, zařval si. Pravá noha, levice na spoďák. Držel. On to držel!

Vytáhl se o kus výš, popadl madlo a konečně úlevně vydechl. Na tomhle chytu si mohl odpočinout. Pevně zaklesl nohy, prostřídal si ruce, vytřepal a důkladně namazal magnéziem. Dva snadné kroky. Spára. Pokusil se zajistit rozporku. Musel to udělat pořádně, aby se mu nevyrvala, aby si nevystřihl těch sedmdesát stop jako Benedict. Dodal si odvahy, nackvakl se a povolil ruce. Ve smyci zapraštělo, ale zůstal viset. Zůstal tu viset, jak dlouho bude chtít, jak dlouho bude potřebovat, protože to nejtěžší bylo teprve před ním.

Houkl na Clinta, ať ho dobere, odcvakl se a pokračoval vzhůru. Svět se mu úžasně zpomalil. Vlastně po všech těch předchozích přípravách a provokacích právě teď docházelo k rozhodujícímu střetu mezi ním a chladnou dlouhověkou skálou. A on někde v zadní části mozku věděl, že zvítězí. Že dokáže přemoct sám sebe, že dokáže přemoct své těžiště a gravitaci, že vytáhne svoji životní cestu. Všechny dramatické představy ale postupně ustoupily kamsi do pozadí, kamsi za kulisy té žulové stěny. Přestal přemýšlet. Lezl a musel brát chyty, které neudržel ani nejlepší horolezec na světě.

Držíš to nejsilněji, jak umíš. Zapatuješ levou. Velmi těžký mezichyt. Levá noha vzhůru. Máš tak maximálně dvě vteřiny. Takže by bylo skoro lepší to přeskočit. Škvíra na jeden prst. Jen si pomoct, přidržet se, nastoupat nohy ještě o kousek...

Zvuk roztrženého masa. Pod rukama prázdno. Pád.

Ve spáře zaklíněný prostředníček, na kterém celou vahou visel, se vysmekl. O ostrou hranu si Jonathan rozpáral prst skoro po celé délce. Zůstal se houpat na laně a všiml si, jak mu po ruce zprudka teče krev. Když pak prstem zkoušel hýbat, zahlédl i bělavý odhalený kloub. Chtělo se mu řvát a zalykat se přerývaným smíchem.

„Jestli to nejde,“ ozval se zdola Benedict, „pojď dolů a zkusíme vymyslet nějakou jinou cestu, tohle je vážně peklo.“ Jonathana ale neviděl, dělila je beztvará zeď mlhy.

Z ruky mu tekla krev a v krůpějích padala kamsi dolů. Ještě chvíli se zuřivě smál. Pak se zhoupl zpátky ke stěně a znovu do ní zaklesl ruce. V roztrženém prstu tupě zacukala. Potřeboval by zašít a rozhodně by se s ním nemělo lézt, možná o něj přijde. Ale bylo mu to jedno, všechno už mu bylo jedno. Věděl, že tuhle skálu dokáže porazit a zničit. I kdyby ještě stokrát spadl, i kdyby přišel v průběhu o všechny svoje prsty. Tuhle cestu přeleze.

Držíš to nejsilněji, jak umíš. Zapatuješ levou. Velmi těžký mezichyt. Levá noha vzhůru. Máš tak maximálně dvě vteřiny. Takže by bylo skoro lepší to přeskočit. Škvíra na jeden prst. Jen si pomoct, přidržet se, nastoupat nohy ještě o kousek výš. Střed vesmíru. Dva prsty na stisk. Nic víc, jen jakási slza vyhřezlá z kamene. Kurváá. Mrtvý bod. Okamžik pravdy. Čas se musel na chvíli zastavit. Gravitace se rozmýšlí, ale Jonathan přemýšlet nesmí. Noha, ještě jeden stup a chyt...

Madlo.

Visel a dýchal. Dokázal jen viset a dlouze dýchat. Svět se k němu vracel jen pomalu, jen pozvolna. V roztrženém prstu tepalo a po skále dolů pomalu stékala lepkavá krev. Nedokázal uvěřit, že skutečně přešel na druhou stranu. Snad ještě nikdy nebyl tak blízko pádu.

Snažil se odpočinout rukám a bylo mu, jako by se o něj pokoušel infarkt. Bylo to příliš intenzivní. Bylo příliš těžké zklidnit se, zpomalit tep. Zbytek cesty lezl zoufale pomalu a opatrně. Nechtěl to posrat. Vážně to nechtěl posrat a ruka ho začínala nesnesitelně bolet. Už jen pár posledních stop a rozporka najde své místo ve spáře. Posledních pár stop.

Poslali mu vrtačku, aby bouchnul štand. Pokusil se o to, ale nic už teď nebylo podstatné. Zvítězil. On zvítězil, podmanil si horu a zasloužil si svou porci času v tomto slzavém údolí.

Clint Ewert vyprusíkoval k němu a otcovsky mu položil ruku na rameno: „Já ti od první do poslední chvíle věřil...“ Pak si všiml zakrvavené ruky a už neříkal nic, jen vážně pokýval hlavou. Rozuměl.

Aaron si Jonathanův prst chvíli prohlížel, aby k němu nakonec zvedl oči, ve kterých se zračilo velké uznání. „Tohle bude potřeba zašít,“ pravil, ale znělo to jako nějaká pochvala.

Jonathan si nic z toho pořádně neuvědomoval. Tiše visel a všechno kolem něj mu bylo jedno. Uvnitř ještě muselo leccos dozrát. Jako by jeho nitro prošlo tavbou a teď ještě potřebovalo čas na zchladnutí.

„Jone, seš skvělej kluk, jsem na tebe hrdej, opravdu.“ I starý Hall přišel s pochvalou a byla to první slova, která Jonathana dokázala z vnitřního usebrání vytrhnout. Věnoval otci odměřený pohled a pak se odvrátil. O tohle uznání nestál.

Rozhostilo nevhodné, rozpačité ticho. Bylo jim to trapně za otce. Jonathanovi jako jedinému však trapně nebylo. Byl to jeho otec a on se k němu může chovat, jak chce!

 

Clint Ewert začal být k dalšímu pokračování expedice skeptický. Ne snad, že by se po čtyřicítce stal zahořklým skeptikem, jenom z něj těch dvacet pět let zkušeností udělalo realistu. Nastoupali něco přes míli, zatím to ještě nahoru šlo, ale čím dál víc ztuha. Už přišli o oba své nejlepší horolezce. Aspoň dočasně o ně přišli a cestu vzhůru teď museli tahat starci. On a ještě o dva roky starší Hall otec. Oba byli svého času jedni z nejlepších, Jonathan Hall byl živoucí horolezeckou legendou a někdo o něm dokonce mluvil jako o nejlepším horolezci všech dob, jenže tyhle všechny doby už byly asi dávno pryč. Protože Jonathan toho zas tak moc neulezl. Ani desítky let zkušeností nedokázaly nahradit ztracenou sílu.

Aaron Rose zatím jakékoli pochybnosti o výsledku expedice nepřipouštěl. On chtěl vylézt až na vrchol, věřil tomu, že to dokážou a byl ochotný pro to udělat cokoli. Dokonce i on několik délek vytáhl, ačkoli horolezecky nedostačoval. Byl rváč a tahoun a možnost porážky systematicky odmítal. Clint Aarona obdivoval, jeho vášeň a sílu a rozuměl mu. Taky by strašně rád věřil v úspěch, taky by strašně rád pochybnosti nepřipouštěl. Věděl ale už, že je nutné nejen vytrvat někdy až bezhlavě, ale že je taky nutné zachovat si příčetný, zdravý rozum. Zvlášť když má člověk zodpovědnost za život svých mužů, a to dnes Aaron měl.

Nejdůležitější bylo, aby zůstali jednotní. Aby touha po dosažení vrcholu bylo pro všechny stejně silnou motivací, aby všichni byli ochotní jít dál. Aby stejně mysleli, stejně cítili, aby byli ochotní společně neustoupit ani o píď. O zdaru a nezdaru vysokohorských cest a konec konců i o životě a smrti rozhodovalo vpodsledku jen to, jak dokážou zůstat jednotní. Člověka nezabije hora, ani vyčerpání, ani pád. Člověka zabije, když se rozpadne společenství a on zůstane tváří v tvář nemilosrdné přírodě na vlastní pěst. A ještě horší je, že se z bývalých přátel velmi snadno stanou protivníci v boji o přežití. Topící se člověk je také ochoten utopit jiného, jen aby chvíli dokázal udržet svou hlavu nad hladinou. Musíme držet při sobě.

Podmínky se postupně zhoršovaly. Ochladilo se a ledový vítr jako skučící šelma honil cáry mlhy tam a zpět. Čím nepříznivější okolnosti je obklopily, tím sevřeněji museli stát, aby se jim dokázali vzepřít. Clinta Ewerta mnohokrát napadlo, jestli by neměl v těch krizových chvílích převzít vrchní velení. Přece jen měl daleko více zkušeností, přece jen už přes dvacet let vedl vysokohorské expedice. Ale nakonec vždycky tyhle myšlenky zaplašil, nakonec vždy zůstat loajální. Teď nesměl vypuknout boj o autoritu. Teď museli zůstat jednotní.

Clint Ewert si ovšem také pamatoval na svoji expedici na K2. Tehdy obrátil těsně pod vrcholem, protože jednomu z jeho kamarádů omrzly prsty. Člověk nikdy nedokáže velké věci, pokud v nejtěžší chvíli ustoupí. Kdyby ale tehdy neustoupil, nevrátili by se tři, ale jen dva. Někdy bylo potřeba zaslechnout, když ti sama příroda říkala: „Dnes ne!“

Mužstvo bylo vyčerpané. Tiskli zuby a jen pomalými, těžkými pohyby stoupali vzhůru. Mlčeli, protože bylo lepší mlčet. Bylo lepší vytrvat než protivit se. Nakonec ale Charles McGrath přece jen neudržel jazyk za zuby. „Měli bychom zastavit a rozbít tábor, dokud to jen trošku jde.“ Řekl si to tiše, jenom tak pro sebe, ale slyšeli to všichni.

Aaron Rose se k němu spustil, oči mu blýskaly, už toho měl taky dost. „Zastavíme, až já rozhodnu, že máme zastavit!“

Charles se jeho pohledu vyhnul, trochu se na stěně pootočil, jako by přešlápl z nohy na nohu. Přemýšlel, dokázal přemýšlet velmi usilovaně a velmi rychle. Vycítil už dříve napětí v týmu a teď nepromlouval jenom sám za sebe. Aaron Rose mu strach nenahnal. Jako novinář se naučil být otrlý a asertivní.

„A co když rozhodneš špatně a někoho z nás to bude stát život?“

Aaron se odrazil k němu a přidržel se jeho lana. Visel těsně vedle něj a dýchal mu zblízka do obličeje: „Chceš mi podrývat autoritu?“

Dlouho se dívali jeden druhému do očí, pak Aaron Rose pustil Charlesovo lano a zhoupl se na svém zpět. „Pokračujeme v cestě,“ řekl skoro netečně do nastalého ticha.

Charles našel pohledem ostatní chlapce. Povzdechl si. Chtěl ještě něco říct, ale pak se rozmyslel.

Večeřeli. Pro dnešek měli odlezeno. Zbývalo ještě vytáhnout nějaký materiál a postavit závěsné stany. Nálada byla mizerná. Ta krátká výměna mezi Aaronem a Charlesem umožnila příchod nevhodným a do té doby odpíraným myšlenkám.

Clint Ewert chtěl zůstat pokud možno stranou dění. Nebyl to jeho boj, Aaron si musí uhájit autoritu sám. On mu může maximálně zůstat loajální... Ani on se ale nedokázal ubránit vtíravým pochybnostem. Co když už je skutečně na čase obrátit se?

Jonathan Hall měl horečku, Benedict stále na kotník nedošlápl a byly obavy o nějakou zlomeninu. Vítr ještě zesílil, teplota nesmlouvavě klesala k nule. A hlavně: cíl byl v nedohlednu. Nejen proto, že byla mlha, ale nikdo zatím naprosto netušil, jak vysoko se tento strašný masív může táhnout.

„Měli bychom si udělat nějaký plán. Jak dlouho ještě polezeme a kdy nastane čas obrátit se,“ vyslovil vlastně za všechny opět Charles. Žvýkal kus tuhého sušeného masa a rty měl zimou promodralé.

„To je velmi jednoduché,“ Aaron se dobře ovládal a jen zkušené ucho mohlo zaslechnout výhružný podtón, „obrátíme tehdy, až dosáhneme vrcholu. Nebo tehdy, až nám dojde jídlo.“

„Jídla máme bohužel ještě na čtrnáct dní. Do té doby přijde Jonathan nejspíš o ruku. Rána se mu zanítila.“

V Aaronově tváři se rozhostil výraz hlubokého smutku: „Ještě čtyři dny zpátky jste byli všichni tak plní elánu. Úplně jste hořeli očekáváním. Touhou po úspěchu...“ mávl rukou, „jenže ono se asi daleko snáz touží z gauče u krbu.“

„Co by se ještě proboha mělo proboha stát, abys byl ochotný se vrátit?“

„Jestli nemáš dost motivace k další cestě, budu ji muset mít i za tebe. Polezeme dál, dokud nám nedojde jídlo. Už jsem rozhodl.“

Vrásky na Charlesově čele se stáhly, až se konce obočí letmě dotkly: „Měl by sis uvědomit, Aarone, že nejsme loutky tvých zbytnělých ambicí.“

Aaron se spustil o pět stop níž, na jeho úroveň. Mluvil nebezpečně pomalu a tiše: „Že mi chceš stát v cestě, sis měl rozmyslet tam dole. Teď už je na to pozdě!“

Charles si povzdechl. Prostředky jak záležitost vyřešit diplomaticky už vyčerpal. Aaron se od něj odvrátil a chtěl šplhat, když tu zaslechl, jak cosi těžkého padá a naráží do skály pod ním. Zprudka se otočil.

„Ouha,“ uniklo Charlesovi a rty se zkřivily do náznaku úsměvu, „jsem to ale nemehlo.“ Vak s jídlem, který dosud visel na karabině vedle něj, zmizel v mlze.

Aaron se zhoupl k němu. Chytil se za jeho lana, jako před těmi dvěma hodinami. Oči mu divoce plály.

Pak se cosi zalesklo v jeho ruce. Jediný rychlý pohyb přeťal lano. Charles ztratil pevný bod. Propadl se a zmizel v mlze. Jeho vyděšený křik velmi brzy přehlušily údery těla o skálu.

Clint Ewert se už prve spustil těsně k nim. Měl z té výměny názorů oprávněný strach. Teď nezaváhal ani minutu. V ruce se mu odněkud objevil dlouhý štand, ve druhé kladivo. Bez přemýšlení se rozmáchl a jediným prudkým úderem zarazil železný prut do Aaronovy helmy. Hrot vyšel ven pod pravým oko, které zůstalo vyjeveně trčet. Z důlku vytékala hustá krev. Aaron Rose se zůstal ve větru houpat jako oběšenec.

„S člověkem, který je ochotný ti uříznout lano, se lézt nedá,“ zkonstatoval Clint, jako by to přečetl z příručky pro začínající horolezce. Věděl, že nejhorší by teď bylo, kdyby se chlapci přestali hýbat a utopili by se ve svých myšlenkách. Velmi rychle by šlo o život i jim. Teď bylo potřeba důrazně rozdat rozkazy. Postavit stany a zalehnout. Ve spánku bude prostor si to všechno pořádně rozmyslet a přebrat.

 

Starý Jonathan Hall se mačkal se svým synem v závěsném stanu. Nespal, nedokázal usnout. Silný vítr stanem cloumal, takže ho mohl ze skalní stěny každou chvíli servat a Hallovým nitrem cloumaly myšlenky, které nedokázalo přehlušit ani obrovské vyčerpání. Už zbyly jen oni dva. Včera večer se jejich počty ztenčily z šesti na čtyři, dnešek si vzal Benedicta Cowana a Clinta Ewerta.

Poměrně úspěšně ještě přenocovali ze včerejška na dnešek, ale o spánku většinou nebyla ani řeč. Ti dva mrtví jim zůstali před očima. Dalším mohl být kdokoli z nich. I kdyby už se nevraždili navzájem, snadno si je mohla vzít hora. Počasí se zhoršilo, jak jen mohlo. Teplota spadla hluboko pod nulu, na plachtě stanu přimrzal dech jako tenounká vrstvička ledu. Vítr nabral na síle a kdyby nezalezli do svých stanů, byl by je nejspíš jen tak zavěšené na lanech usmýkal a utloukl k smrti.

Hned po ránu omrzly Benedictovi prsty na rukou. Zkoušeli postupovat směrem dolů, měli se zvládnout spustit za půl dne, ale nezvládali to. Lana jim tuhla, karabiny přimrzaly. Na zledovatělou skálu by potřebovali pohorky a mačky. Byli jen nalehko v lezečkách, všichni podchlazení, otlučení a oprýskaní ledovými střípky které hnal neúnavný vítr.

V jednu chvíli přestal Benedict hýbat rukama úplně. Zkoušeli ho ještě nějaký čas spouštět jako neforemné zavazadlo, ale nešlo to. Clint Ewert rozhodl, že s ním zůstane. Dokázal postavit stan. Ještě pár hodin v něm snad vydrží a oba Hallové měl pokračovat usilovně dolů. Pro pomoc.

Zasekli se nějakých tisíc stop nad mořskou hladinou. Tři délky lana. Jenže ani ty tři délky nebyli schopni natáhnout a slanit. Vítr řádil tak, že kdyby se nedokázali ukrýt pod převis, nejspíš by jim lana zpřetrhal. Postavili stan. Bylo to poslední, co dokázali. Leželi vedle sebe a už ani nedokázali drkotat zimou, jak byli vyčerpaní. Teprve po hodině dokázal Hall starší pozřít kousek čokolády, takže se mu vrátilo trochu sil a vnutil čokoládovou tyčinku i svému synovi.

Pomalu se jim do končetin začalo vracet teplo, aspoň ty zbytky tepla, co jejich vyčerpaná těla dokázala vyprodukovat. Jonathan mladší nedokázal pohnout prsty na levé ruce, ať si ji zahříval, jak chtěl. Doufal, že o ni nepřijde. Pravá ruka přece jen přicházel k sobě. Cítil tupou bolest v zanícené ráně. Jeho otec na tom byl lépe jen o málo. V očích, které musely celý den čelit mrazivému větru, se probouzel silný zánět spojivek. Snad neoslepne. O pár prstů nejspíš přijde taky. Byla to letní expedice. Mínus patnáct nikdo předpovědět nedokázal.

Tělo vedle něj se ve spacáku otřáslo a zkroutilo. Pokusil se položit synovi ruku na koleno. Chtěl ho uklidnit, ale ještě víc ho rozčílil. „Já tady nechci zůstat,“ hlas se mu lámal a prolínal se v něj bezmocný vztek s pláčem a nenávistí, „jsem ještě mladý, nechci umírat... A nechci tady být s tebou. Jsi jediný člověk, se kterým tady nechci být.“ Tichounce skřípal zuby. „Nenávidím tě,“ zašeptal pak.

Starý Hall znal obsah těch slov už dávno, ale v tom, že se ten obsah skutečně vtělil do slov, bylo cosi úlevného. Jako by ta slova zbořila jednu ze zdí, které ty dva muže dělily.

„Taky bych se nenáviděl. Nebyl jsem dobrým otcem.“

„Ty jsi nebyl žádným otcem,“ kdyby Jonathan stál, pokusil by se teď svého otce udeřit pěstí, takhle jen zbytečně máchl rukou a spočinul jí na jeho stehně, „ty jsi nás opustil, když jsem tě nejvíc potřebovali.“

Otec neřekl nic a syn po malé odmlce pokračoval. Nenávist, která z něj prýštila mu dodala sil. „Užil sis to pořádně? Stála ti všechna ta vítězství za to? Stálo ti za to, že se moje máme uchlastala a že já jsem tě znal jenom z televize? Stálo ti to všechno za to?“

Otec mlčel.

„Nejhorší na tom bylo,“ Jonathan teď už nepokrytě brečel, „že jsem se ti chtěl vyrovnat. Že jsem nikdy netoužil po ničem jiném, než být jako ty. Být lepší, abych tě ponížil. Celým svým životem jsem se ti chtěl pomstít. Chtěl jsem ti ukázat, že za něco stojím... Žes udělal chybu...

Jsi teď šťastný?“

„Ne, Jone, nejsem šťastný. Je mi to všechno strašně líto.“

„Umírám, Jone,“ pokračoval po odmlce, „nádor na mozku. Mám, když všechno dobře půjde, půl roku a nemůžu ti vynahradit nic z toho, co jsem jako otec zanedbal. Chtěl jsem jen, abys věděl, že opustit tebe a mámu bylo to nejhorší, co jsem v životě udělal. A neuplyne den, kdy bych nelitoval...

Chtěl jsem se ti omluvit. Jediné, co jsem tady na světě ještě chtěl udělat, bylo omluvit se.

Proto tahle expedice. Chtěl jsem tě potkat. Chtěl jsem tě ještě aspoň jednou potkat...“

 

Lisa Nowaková si urovnala sesterskou uniformu, která se jí na prsou trochu pomačkala a usmála se na sebe do zrcadla. Milovala tuhle sytě rudou rtěnku, která podtrhovala svěží barvu její pleti a výrazných modrých očí. Vzala z umyvadla složku a vyšla na chodbu. Nevelké podpatky vyklepávaly rytmus a ona věděla, že se za její chůzí muži otáčí. Vždycky se otáčeli.

Nakoukla do jedněch dveří: „Ještě se neprobral?“

„Ještě ne, ale přežije to. Helikoptéra ho dovezla včas. Je hlavně pořádně potlučený a má hromadu omrzlin. Přijde o pár prstů.“

„A už jste ho dokázali identifikovat?“

„Nějaký Jonathan Hall.“

---