Hněvanka

Hněvanka

Nikdo už si přesně nepamatuje rok, kdy se dvěma mladým lidem, kteří žili jako brouci ve sklence, narodila holčička. Dali jí jméno Hněvanka.

První čas byl plný spánku, pláče a bezzubého smíchu. Jak svět na děvčátko volal, ono za ním šlo. A rostlo mlékem a nadějemi rodičů. A bylo už docela velké a vstoupilo do druhého času.

Svět se pomalu měnil v propast, na jejímž dně ležela skleněná láhev rodičů. Tady jsi doma, Hněvanko, slýchávala často. Věty kolem ní kroužily jako hladoví ptáci a nic nepomohlo sklo kolem – za chvíli byla plná ran: po celý život už bude mluvit těmi větami.

A tak vstoupila dospívající do třetího času. Svět mimo láhev lákal, a co teprve okraj propasti. Tam nahoře, kde je řídký vzduch nekonečný možnostmi, stalo se snem. Jdi za svými sny, tloukla ji do spánků jedna z oněch krákoravých vět.

A Hněvanka šla a bylo to znamení čtvrtého času.

Pod nohami sypoucí se kamení a kolem lidé stejně nemotorně vklínění do skal. Už neslyšela hladové dravce nad sebou, neboť se stala jedním z nich, stejně jako všichni ti bláhoví poutníci kolem ní. Bez křídel, neboť jen lidé, zato k šílenství vyhládlí větami. Byl to trudný pohled na ohromnou propast světa, jejíž stěny obrůstaly jako hemživé břečťany miliardy těl.

I nastal pátý čas. Hněvanku začaly svírat pochybnosti, že na okraj skály nikdy nevystoupí, že na něj snad ani vystoupit nelze. To se hned ohlašovaly další věty a jako hojivá tinktura mysli chtěly tišit žal. Ale byly to jen další z ošklivých ran, jimiž byla žena poseta jako člověk z Grünewaldova oltářního obrazu. A svět se nerozpakoval sypat do těch ran sůl, hej Jude.

I zazdálo se jí, že na té cestě holou pouští vidí, vrávorajícího, s lahví před sebou. Byla prázdná, všechnu kořalku už vypil ten divous, a jí přilša na mysl minulost.

S jakou jistotou přicházely předchozí časy, šestý čas se ohlásil bez fanfár. Oba lidé se stulili, podobni zprávě o ztroskotání, dovnitř láhve. A protože sklo bylo čiré, každý věděl, jak ti dva krátili chvíle. Netřeba tedy opisovat, co tisíckrát bylo spatřeno.

A pak se narodilo děťátko. Nikdo přesně nevěděl, v kterém roce. A nikdo ani přibližně nevěděl proč. Ale na křídlech krákoravývh vět obletěla ta zpráva celý svět.

Zdali se ten, který stojí tam nahoře při okraji propasti a sleduje to všechno, taky někdy hněvá? A zdali ho také jímá závrať?