Odpolední káva

Snažím se uspat děti po obědě, abych mohla být alespoň chvíli sama se sebou. Těším se na svůj odpolední šálek kávy. Obě děti však pořád skáčou po posteli a dovádí, do spaní se jim zjevně nechce. Verunka kopne Lucinku do hlavy, protože jí chce vzít knížku. Lucinka brečí. Utěšuju ji, ale Verunka se cítí odstrčena a skáče mi na záda, visí na krku a chce přese mě přepadnout. Přichází chvíle, kdy musím zmobilizovat svou schopnost sebeovládání a uklidňovat se nadějí, že to jednou skončí. Z odpoledního uspávání se stává boj kdo s koho. Zadržuju výbuch zloby a připravena na všechno otevírám Příběhy včelích medvídků. Verunka mi knihu nejprve zlostně vytrhává z ruky, ale potom zvláční, lehne si. Přestože si ostentativně dá ruce přeš uši, jako že mě nebude poslouchat, tvářička jí změkne a začne mi pozorně naslouchat. Lucinka přes nás leze a povídá si: „Bababa.“ Její sestra si kroutí na temeni hlavy zlatavé kudrliny a pomalu se noří do světa spánku.

Lucinku odnáším potichu z pokoje, potom ji obléknu teplou bundu, nasadím čepici s medvědíma ušima a uspávám v kočáru na balkoně. Stačí dvě ukolébavky. Zpívání a fakt, že obě děti budou chvíli spát a já získám svoji křehkou hodinu svobody, mě naplňuje smířlivostí a mateřskou něhou. Bezmyšlenkovitě opakuji refrén o mravenečkovi, kterého maminka hladí tykadly, aby se necítil sám, a pozoruju postavu na hřbitově, která cosi upravuje u jednoho z náhrobků. Na okamžik se zdá, jako by se naše pohledy protnuly. Odtrhnu se od smutného páru očí zavěšeného kdesi ve vzduchoprázdnu a jdu si sednout k počítači.

Káva v bialetce začíná vřít a chrčet. Naliju si ji do hrnku se zimními motivy a kochám se sytou vůní, která prosycuje útulný klid kuchyně. U sousedů bouchají dveře, ticho rozléhající se mezi vilkami na levé straně domu protíná křik sojky. Když jsme se na byt ve staré vily přišli podívat poprvé, padla na mě při představě, že opustíme náš domov, zázemí, tíseň a podivný smutek.

U vrat nás přivítaly ztrouchnivělé laťky plotu a křik havranů ze hřbitova, který je hned za rohem. Na chodbě se pomalu belhala do schodů duchem nepřítomná stařena a z jejího bytu se k nám linul štiplavý pach známý z kočičích domácností. V našem budoucím bytě vrzaly staré parkety a na zašlých stěnách kuchyně zlověstně číhali mouční molové.

Po několika měsících se však cítím zabydleně. Parkety jsme vybrousili, stěny nabílili, moly postupně vyhnali z tajemných úkrytů. Zamilovala jsem si ponuré kouzlo jen spoře udržované zahrady. Přehlížím psí výkaly a hromadu starých prken, ležících v torzu čehosi, co zřejmě býval kdysi zahradní domek. Stařenu jsem na chodbě zatím potkala jen jednou, když se natahovala z bytu po bandasce s donáškou teplého oběda. Podala jsem ji nádobu, kterou jí za dveře každý den připraví mladý pečovatel. Občas zahlédnu její strnulou tvář za oknem, když se vracím s Verunkou ze školky. Zdá se, že se usmívá, ale ten úsměv zůstává stejný, i když se později odpoledne šouráme na hřiště. Jako by za tou skleněnou clonou zkameněl.

I na kocouří pachy jsem si zvykla. Pronikají omšelou chodbou a venku se mísí s vůní tlejícího listí. Když otevřu branku a pod klenbou ze šípkového keře mě udeří do nosu, mám pocit, že na mě dýchla vůně domova. Vítá mě stejně přívětivě jako větve ořechu, které se sklání nad pěšinkou k hlavnímu vchodu, jako by chtěly již venku nabídnout přístřeší, a hejno havranů, kteří před deštěm obsazují březoví ze sousední zahrady. Ponurá aura se pomalu vytrácí spolu se zelení a zahradu plíživě obklopuje příslib tajemství. Snad i zázemí. Zadoufám, ale cosi se ve mně stále ještě chvěje. Co všechno zažijeme v omšelém měšťanském domě, kde si nájemníci v ložnici topí v kachlových kamnech, a když jde majitel vyvenčit psa, spouští ho ze svého podkrovního bytu dolů pomocí elektrické kladky? Vrčení letitého stroje nám tak odměřuje čas spolehlivěji nežli odbíjení orloje. Jaký čas tu spolu strávíme my? 

Z poklidného rozjímání mě vytrhuje Verunčino volání. Ze spaní křičí „Maminko.“ a po krátké pauze s přidanou naléhavostí „S tebou, s tebou.“ U druhého výkřiku se rezignovaně natáhnu po nedopité kávě a s hrnkem v ruce si jdu ke starší dceři lehnout. „Zase jsem nic nestihla,“ povzdechnu si v duchu. „Jen si je užívej, dokud jsou malý,“ ozývá se ve mně tchýnina mantra. Verunka mi ještě na chvíli usíná v náručí. Prchavý záchvěv milosti. Upíjím kávu a pozoruju obraz nad komodou, který dostala jako dárek ke křtinám. Jmenuje se láska. Osamělá postava malého děvčete je obklopena pastelovou září. Na obraze je sama, ale láska je s ní. Verunka je se mnou. Po těle se mi rozlévá něha. Kamna hřejí, přestože ještě není zatopeno. Nic jsem nestihla, ale jsem v bezpečí, je mi dobře.

Zvenčí ke mně dolehne tlumený pláč. Vyšvihnu se z postele a běžím na balkon. „Jsem tady, broučku,“ zavolám na ni a přitom se bezděky zadívám na havrana, který se pomalu snáší na hřbitovní zeď. Mezi náhrobky blikají dušičková světla. V jejich sporém osvětlení lze ještě rozeznat siluetu nehybné postavy, která stojí u náhrobku. Zachvěju se. „Pojď, jdeme do teplíčka,“ zašeptám a rychle zabouchnu dveře od balkonu.