Seděli naproti sobě na širokém okenním parapetu pražského studentského bytu a Metoděj Kláře oznamoval rozhodnutí pro kněžství. Presso proti pressu. Muž proti ženě. Pohledy na smíchovské střechy střídaly pohledy do očí. Dva čerství absolventi anglistiky a amerikanistiky na filozofické fakultě, dva nejlepší kamarádi. In complicated relationship, napsal by Škvorecký. Opřený ramenem o okenní tabulku začal opatrně svůj monolog o odevzdání života Bohu. Kláře, která v Boha nevěřila. Ani v Boha, ani v čakry, ani vlivu postavení hvězd na výsledky zkoušek. Nemělo cenu vysvětlovat nevysvětlitelné. Jak se stane, že se člověk rozhodně pro bezprostřední intimitu s někým, koho nikdy neviděl. Že rozhodne pro celibát a samotu. Mlčky přikyvovala a zkoumala dno porcelánového šálku. Nechtělo se jí plakat. Nechtělo se jí už vůbec nic.

Do severního Michiganu se Metoděj před třemi lety vydal najít práci a našel Boha. Rok odpočinku od školy, rok mezi bakalářským a magisterským studiem. Ačkoli pocházel z tradiční katolické rodiny, svou první opravdovou modlitbu vyslovil až tehdy. Při jednom pravidelném večerním běhu po písečných plážích Lake Superior.

Do Čech dorazil dva měsíce před písemnými přijímacími zkouškami na magisterské studium na stejné pražské fakultě. S Klárou se seznámil až tenkrát na lavičce před katedrou. Oba nervózní, oba spíše amerikanisté než anglisté. Přijali je. S odvahou dát přednost specializaci na Ústavu anglofonních literatur a kultur před Ústavem anglického jazyka a didaktiky se zapsali. Klára do té doby nikoho takového neznala. Nakažlivého optimistu s viditelnou lehkostí života. Nebylo těžké se skamarádit. Nebylo těžké se zamilovat.

Metoděj už tehdy začal mít pocit nenaplněnosti. Modlil se každé ráno za běhu po Petřinách nad tématy denních liturgií, za stále sílící prázdnotu. Tehdy ho začaly napadat myšlenky na kněžství. Mohlo by se zdát, že Bůh Kláru jednoduše předběhl, ale nepředběhl. Metoděj ji měl rád. Vlastně tolik, že ho občas zamrzelo, že ji nedokáže milovat.   

Rozhodl se pro vstup do jezuitského řádu, pro formaci v česko-slovenském semináři. Slovensko, Ružomberok. Měl za to, že komunitní život mu bude vyhovovat více než vstup do jednoho z arcibiskupských českých seminářů. Ten večer, co se Klára s Metodějem rozloučila, si šla jako každý čtvrtek zaplavat do veřejného bazénu.  Buď to vyplaveš, nebo se utopíš, uvědomila si. Tak plavala. Plavala jako o život.

Klára začala po státnicích pracovat v suterénním oddělení beletrie Paláce knih na Václavském náměstí. U pohovoru se o obsahu své diplomové práce rozhovořila tak mocně, že ačkoli nikdo z personálního kanadské multikulturní literatuře moc nerozuměl, místo nakonec dostala a předběhla několik absolventek knihovnických oborů. S perfektní znalostí britské i americké syntaxe trávila tak dny tím, že vykládala z vozíků svazky knih a hřbety je rovnala do polic. Lekci lásky vedle Londýnského prostopášníka, Londýnského prostopášníka vedle Plamene v srdci. Většina večerů se pak nesla ve stejně dobrodružném duchu. Zpoza stolu malého letňanského bytečku s výhledem na Tesco rozesílala životopisy do pražských nakladatelství a překladatelských agentur. „Everyone’s lost at twenty-five,“ vzpomněla si občas na větu ze své oblíbené knihy.  

5. června, rok 2015

První Klářino autorské čtení, první veřejný projev vůbec. Usazená na červené pohovce na vyvýšeném stupínku v osvětleném rohu kavárny listovala sepnutými papíry. Ještě váhala, kterou ze svých dvou zázrakem vydaných povídek v literárním měsíčníku pustit dnes večer do éteru. Tobiáš u vedlejšího stolu povzbudivě pomrkával. Tu kratší, přehodila si rádoby sebevědomě nohu přes nohu, když moderátor literárního večera vykročil k mikrofonu. Četla bez chyby, dokázala se uvolnit. Žádný roztřesený hlas ani přeřeky. Povedlo se. Potlesk a několik pochvalných poznámek Tobiášových přátel. Byla jsi skvělá, políbil ji pak na tvář na tramvajové zastávce.

S Tobiášem, studentem UMPRUMu, se potkali v kavárně naproti Novoměstské radnice, kde na začátku minulého roku přibrala druhou práci jako servírka. Než potkala Metoděje, vlastně si někoho takového vedle sebe představovala. Pěkného bohéma v manšestrovém saku a liberálními názory. Seznámil ji s undergroundem jednadvacátého století, o kterém netušila, že existuje. Umělecké výstavy jeho přátel, kurzy scénických tanců, koncerty alternativní hudby. A bytové semináře. O toleranci, intoleranci a současné společenské organizaci. Obecenstvo se většinou neměnilo. Muži v kostkovaných košilích a ženy děsivě batikované. Všichni přikyvující, všichni rozhořčeni. Jen si uvědomte, že žijeme v roce 2015, přemáhala občas Klára smích v rohu místnosti. A Charta už je podepsaná.

Tu noc rozvalená v proutěném houpacím křesle napůl klimbala, napůl pozorovala Tobiášova záda při práci u kuchyňského koutu. Dnes ráno slíbil, že večeři připraví on. Hlavně nic alternativního, zaprosila v duchu. Nic z červené řepy ani kapusty, polenty nebo cizrny, probleskly jí hlavou nejčastější ingredience Tobiášovy kuchyně. Přípalky rajčatové omáčky o sobě zanedlouho daly znát a Kláře se ulevilo, že dnes se kapustě snad vyhne. Brzy to budou tři měsíce, co každý pustil svůj podnájem a nastěhovali se společně do karlínského pavlačového bytu. S nízkým nájmem a popraskaným stropem, s původním protektorátním nábytkem. Unaveně se z křesla zvedla a zabalená v dece přicupitala ke kuchyňskému stolu. Naservírované těstoviny voněly krásně. Usmála se. Měla ho ráda, uvědomila si ve chvíli, kdy mobil položený na vedlejší židli zavrněním oznámil příchozí zprávu.

13. června 2015

Metoděj se s Klárou sešel v jedné z vináren na Smetanově nábřeží, kam jako studenti chodili zapíjet úspěchy a neúspěchy zkoušek. Neviděli se rok, od minulých Vánoc. Málem ho nepoznala v nově narostlém strništi a s delšími vlasy. Oba se bezděky rozesmáli, když konečně zvedl hlavu od nápojového lístku.

Nechal ji, aby mu nejdřív pověděla o sobě. O nakladatelství, do kterého ji nedávno přijali, o Tobiášovi. O tom, že začala s psaním prózy. Zdálo se, že je šťastná. Zatím toho vína nevypil tolik, aby měl odvahu začít sám o sobě, uvědomoval si. Hluše Kláru v přítmí vinárny pozoroval. Rozšafně mu teď vyprávěla zápletku nějaké své naivní povídky. Občas se zasmála, občas si prohrábla vlasy. Měl sto chutí ji přerušit a říct jí, že …

Téma Metodějova odchodu ze semináře nakousla nakonec ona. Jakoby nic. Takovým tím tonem stylu, tak jsem slyšela, že si pořídil novou sedačku. Zrovna ve chvíli, kdy se k nim blížil číšník. Vedle dalších dvou deci šedého si Metoděj objednal ještě dvojité martini na kuráž. Klára se s pozvednutým obočím pousmála, evidentně se dobře bavila.  

Celý Metodějův dvacetiminutový monolog o tom, jak hned po prvních několika týdnech v devítičlenné jezuitské komunitě vystřízlivěl, téměř promlčela. Stejná abstraktní slova jako před rokem. Naplnění, prázdnota. Odevzdání se, neodevzdání se. Ach jo, Metoději. Ty už dneska nic nepij, napadalo jí. Není to tak komplikovaný, jak to zase děláš. Prostě jsi zjistil, že to s tim tvým osvícením není zas tak horký.

Nemohl si pomoc, ale měl trochu vztek. Klára se nezdála, že by s ním jeho odvyprávěnou krizi v semináři bůhví jak prožívala. Sem tam přikývla, párkrát ji přistihl, jak pozoruje tapetu na zdi. Řekne jí to. Řekne jí, jak moc teď někoho potřebuje. Dívku, ženu. Jak moc potřebuje ji. Už v semináři na ni myslel často, když se pral s otázkou celibátu. Pokaždé když přemýšlel, jaký by byl jeho život v manželství, bylo to Klára, koho si vedle sebe představoval. O jiné dívce, která by ho tehdy milovala, nevěděl. Tak jsi mě prostě napadla ty, Kláro.

Před jedenáctou dopila druhý svařák a oznámila, že vstává na půl osmou do práce. Po nábřeží se vraceli pomalu. Cestou, kterou společně chodívali na několik volitelných seminářů. Přešli Most Legií a zamířili k první tramvajové zastávce. Tady je přeci málem jednou srazil taxík, chtěla připomenout Metodějovi Klára, když silnici přeběhli, ale nadechl se dřív. Konečně to vyslovil.

Chvíli na prázdné zastávce mlčky stáli. Knihu Davida Nichollse Jeden den znali oba, v prváku na ní psali recenzi v rámci critical writing. Taky se ti mám vrhnout do náručí, hleděla mu mlčky do tváře. Protože tě po návratu z kláštera napadlo, že zkusíš tohle? A co tě napadne příště, Metoději?

Řekla mu, že už ho nechce.

Můžeme se ale líbat, než přijede tramvaj, napadlo jí ironicky. Ale ten polibek ironický nebyl. Byl plný starých a nových citů. Plný nostalgie anglo-americké literatury.