ˇˇˇ

Leonardova socha nabyla groteskního výrazu

 když ji ani poslední chlady tmy

 nepohladily svým netvarem

byla teď jak figurína

 co v jedné piruetě

 kámen ve tmu křeše

 tělo bez výrazu

 hledí v poslední jitřenku

 tělo odevzdáno mrazu

 v osamělém zimním parku

i duhy mléčných drah vybledly

 a sesypaly se k zemi

 jak cukrová pavučinka

 celé nebe v osamění

 Po mramorových stěnách

 stékaly žíly jedovatých pelů

 rozpraskávaly kámen

 jak černé sraní

 zasáhne nedopalek

 v kině naproti muzea

které mělo dnes výročí..

 tekly jak řeka map

 vlévajíc se do osamělých těl bez výrazu

 aby naplnily jejich prázdno

 žíravou lepkavinou

šedé nebe nespustilo jedinou kapku

 jen do ulic vrývalo

 stopy dávno zašlých mořeplavců

stopy po stříbrných oblohách

kde v modř zlatí se to

Na polích ještě obilné klasy

 nezhasly svou poslední zlať

 i když stromy už vpily

 něco z tuší dávno vybledlých duh

ty duhy vybledly

  a klesly pomalu k zemi

 jako klesávají dlouhé vlásky pavučin

 které předtím zvednul vánek

 na lukách nezbylo jediné kvítko

jediný veselý stařeček co se smál

I když za okny pršelo

---