o pomíjivosti

~~kdyby se nebe rozdělilo na milión stejných
zřejmě bych ho lépe snesla
bez závisti že sahám do prázdna
uvězněná dole

s výletem za hranice kam se rozpačitá nacpu
nožem ryju monogramy do stromu
co se zhojí tak rychle že ani nepostřehne
trýznivou ruku na životě

skrz kámen prosakuju na dně
odsouzená věřit ve svou pomíjivost

zatuchlost mě mine
když holoubata z vajec vyletěj jak splašená
skořápky u zadečků
sotva rozlepenýma očima a vysmíváním
že budou blíž
i když se zrovna vyklubala

tak dokonalá

k příběhu patří umírání větví uvnitř korun
pak další nové zmrtvýchvstání a tak dále…

i moje lkaní naposledy