Los

Poslední vrznutí dveří. Miriam se div nepřerazila o barovou stoličku, jak letěla ke dveřím, aby zaklapla zástrčku a otočila klíčem. Poslední, co by teď potřebovala, je nějaký trosečník, co si objedná jedno malé a usne na stole. Hodiny na protější zdi hlásí čtvrt na dvě. 

Paráda, pomyslela si. V hlavě si sestavuje schéma příštích dní. Než přijde domů, bude tak půl třetí. Sprcha, v pět budíček. Co jsem kouřila, když jsem si dávala seminář na 8? Kvůli své velkolepé finanční situaci bydlí na kraji města. Budova Rosetty, místní vysoké školy, se tyčí majestátné nad městem, a pohled na ni by Miriam jistě uchvátil, kdyby to netrvalo skoro dvě hodiny se tam dopravit. Při pomyšlení na tři přestupy, a čekání na zastávkách se spánkovým deficitem a v tomhle počasí, se otřásla.

Bar měla uklizený, většinou to dělala, když tam ještě seděli hosté, aby mohla co nejrychleji domů. Teď vypnula kávovar, zkontrolovala sejf, zhasla a vyťukala kód u vstupních dveří. Potom vnořila dolní polovinu obličeje do šály a vykročila do tmy.

V tuhle noční hodinu už nic nejelo. Miriam si povzdychla, což dělala denně, v maximálním intervalu jedné hodiny, několikrát. Finanční situace její rodiny ji deptala a mrzela. "Peníze nejsou všechno, miláčku," opakovala její matka od chvíle, kdy Miriam přišla v druhé třídě s pláčem domů, protože se jí spolužáci smáli za to, v čem chodí oblečená. Obnošené hadry z nějakého second-handu v zastrčené ulici. K obědu špagety, topinky s kečupem nebo jiná low-budget delikatesa. Tohle je jediné, co si ze základky pamatuje. Posměch a topinky.

Přidala do kroku a zabořila se obličejem ještě hlouběji do vlny. Násilníků se nebála, ale ta zima jí byla extrémně protivná. Kdybych tak měla auto! Fakt, že musela všude dojíždět či docházet, ji štval. Většinou ji nejvíc mrzel ten promarněný čas, dneska to ale byl mráz, který se jí doslova zažíral do stehen. Přes promrzlé řasy zahlédla rozmazaná světla benzínové pumpy. Ačkoliv už únavou padala, byla to záchrana před těmi pěti stupni pod nulou.

Vešla a jedním pohledem si zmapovala prodejnu. Když začne u okna a pomalu prostuduje regál po regálu, mohla by tu bez blbého komentáře prodavačky strávit příjemných pár minut. Strategicky začala v nejvzdálenějším rohu od pultu. Prostě hledám noční svačinku, no.

Pohled na ty přemrštěné ceny ji zlobil. Úplně zapomněla, že od šesti nic nejedla. Nevím, jestli by psychologové souhlasili s tím, že na základní lidskou potřebu se dá zapomenout, ale Miriam to dokázala. Ještě se budu chvíli rozhodovat, a pak si stejně vezmu ten croissant za dvacku. V kapse třímala dvoustovku a věděla, že výplata dorazí až za dva dny. Únava se stávala nesnesitelnou, tak popadla pečivo a šla k pokladně.

"Přála byste si ještě něco jiného?"

Ne, Miriam nic nechce. Za ty prachy určitě ne.

"Máme tu vánoční stírací losy. Za stovku můžete vyhrát až pět milionů. To by byly Vánoce, co?!"

Stírací los, no jasně. Pak ho můžu sníst, až bude nevýherní. Ne, děkuje, ale je to opravdu vše.

"Ok. Stejně už tu mám poslední."

Miriam se otočí a jde ke dveřím. Během těch devíti kroků jí něco bleskne hlavou. Poslední los. Pět mega. V kapse dost peněz na los a zítřejší pečivo.

Otočí se k pokladně a položí na pult peníze. Prodavačka se usměje a podá jí papírovou kartičku. Miriam se usměje a vyjde ze dveří s hlavou opět zaraženou do šály.

Los ji hřeje v kapse. Pět milionů. Jenom při vyslovení té částky se jí v útrobách rozlévá příjemné teplo. Kdyby vyhrála, první by odnesla drtivou většinu svého šatníku do popelnice. Už ji sice neobléká matka, ale vzhledem k jejímu minimálnímu finančnímu příjmu, je to pořád bída. Miriam by si koupila byt. Vždycky toužila po tom, mít své vlastní místo. Nemuset se krčit v pokoji se dvěma malými sourozenci nebo chrápající spolubydlící. Maličký byt, který by na rok pronajala a odjela do zahraničí, klidně pracovat na farmě a změnit trochu prostředí, což by po dostudování mohlo být to pravé ořechové.

Miriam se zastavila. Ruce se jí mírně třásly a ona si nebyla jistá, jestli je to vzrušením nebo zimou. Možná to právě drží. Možná má v rukou celou svou budoucnost. Vylovila z kapsy desetikorunu a zapřela papírek do prokřehlé dlaně.

Mincí přejela první řádek. 100, 500, 10 000. A pět milionů.

Srdce se jí prudce rozbušilo, jako by už vyhrála. Ještě dvakrát.

Setřela i druhý. 10 000, 100 000, 100. A pět milionů.

Muselo uběhnout celé století od chvíle, kdy se naposledy nadechla. Poslední řádek, poslední šance na změnu života.

Začala pohybovat mincí zprava doleva. Pak se zastavila. 1000, 500, 100 000. Poslední políčko. Co když tam není? Poslední los za poslední peníze s posledním neokrytým místem. Držela los, jako by držela svou vlastní budoucnost. Jako v té povídce o bingu, kde chlap nechá kolo roztočené, protože dokud se točí, pořád je naděje. Dokud ho nesetřu, vyhrává. Schrödingerův los. Vánoční zázrak ve dvě ráno nebo návrat do nicoty.

Miriam zavřela oči a setřela.