Praha opuštěných hnízd

Praha opuštěných hnízd

Na dvoře Klementina se schylovalo k malému konci: skupina lidí se pohybovala kolem aut, nakládali tašky a futrály, řehnili se jako robotníci po fušce. Středem situace se zdál vysoký mladík v černém obleku, černé košili a červené vázance. Byl ve šťastném věku bizona těsně před násilnou smrtí.

Za chvíli ten mladý muž, třeba se jmenuje Ondřej, poveze domů jednu z kamarádek – kolegyň ze souboru. On je hráč na niněru, ona rozverná flétnistka. Za nimi publikum z Moskvy, před nimi sobotní noc.

Projedou nábřežím, tou Prahou opuštěných hnízd, minou skaliska Vyšehradu a vezmou to k němu, je to blíž. Možná cestou pomluví někoho z party, bude to malá vražda, zločin, co spojuje.

A protože závazek mlčení je třeba zkropit alkoholem, Ondřej nabídne víno. Ona si není jistá, zda se před ním v jeho bytě chce opít. Ale alkohol se neptá, a tak jí za chvíli mysl zvláční a svět se stane v každém ohledu přístupnější.

Jako se neptá alkohol, muž nečeká: Ondřej vztáhne ruce hudebníka na tělo kamarádky. Dejme jí v této chvíli nejvyšší jméno: Andrea. Tak tedy Ondřej vztahuje ruce na tělo Andrey, dlaněmi poslouchá zvuk srdce, tep krve, je to symfonie, do níž by rád vpadl zpěvem, ale neudělá to, jen přerývaně dýchá, a svého druhu je to píseň lásky, zpěv vzrušeného těla. Svléká jí halenku a sám se svléká, připomínají zvířata běžící ke svobodě. Jak žíznivý merun sklání tvář k prsům a sliní je, prsty zatíná do žeber, dělá vše, čemu se v jejich řeči říká ouvertura.

Ona se nebrání, je jen rozverná flétnistka, co čte noty a hraje, jak to v nich stojí. Navíc jí to není nepříjemné, podvědomě cítí, že je námětem mohutné skladby, v níž nejde o nic menšího než o oslavu životní vůle. A tak dílem drobného okamžiku jsou z nich zase kolegové v pilné práci: to když ona povolí nohy a on se mezi ně dostane. Náhle je z něj tanečník a je to komický tanec. Z tváří jsou dvě zarudlé masky, natažené křečí, co hledí skrze sebe, podobně jako když hledívají v minutě vrcholící figury skrze tváře turistů z Debalceva.

Křič na mě, křičí žena na Ondřeje a jezdí mu přitom dlaní po obličeji, jako by chtěla strhnout tu masku a podívat se, co je za ní. On tedy křičí, ale masku neztrácí, štěká nadávky do tmy pokoje, plive je kolem sebe a ony padají na půdu fantazie a pleská to jako facky.

Křeč pak přerve scénu, masky padají, pohledy vystřízliví k bodu nula.

Vše se pak nachýlí k malému konci. Ondřej odveze kamarádku domů, projedou nábřežím, Prahou opuštěných hnízd. Už bez řečí. Ostatně, jsou instrumentalisté.