Pohyblivý svátek kapitalismu

Jen na malou chvíli utichají skleněné domy. Spí počítače i jejich lidé.

Velké korporace přetvářejí běžný režim dne: zaměstnanci pracují i v noci. Ráno pak, po dvou hodinách spánku, vstanou, zuby si vyčistí bělící pastou z eráru, zhltnou korporátní mufin (kobliha je určena výhradně k PR účelům) a opět usednou k výpočetním strojům. Takto jsou schopni vyčerpávající tempo snášet dlouhé roky. Je snad korporátní mufin napuštěn fenmetrazinem? Nejspíš ne, neboť by to odporovalo požadavku zdravého životního stylu a legislativě. Ne, uvědomělého zaměstnance drží nad hladinou únavy vidina velkých věcí a kariérního postupu, přesně v tomto pořadí.

Neboť co je nad věc korporace? Co je více než naše věc (přeloženo do italštiny: cosa nostra)?

A tak je korporátní zaměstnanec také fenomenologem objevujícím věc samu. Když hledí do akvizičních smluv, pozoruje akvizici samu ve svém vlastním bytí. Stejně se to má s každým dalším jevem na scéně tržního světa.

Tou nejúžasnější odměnou korporátnímu zaměstnanci je krajina barevná finančními nástroji, které vyrůstají jako rostliny z kypré půdy ekonomiky. Tu vezme do dlaní rozkvetlý audit, tam bankovní garanci a onde přivoní k úžasně zvlhlému květu daňové optimalizace. A zmámen tou vůní padal by nejraději do snu, ale to už jde velký guru a dává mu k nosu čpavek příslibu mimořádných odměn a blouznil se probouzí k pilné práci.

A vše se pak dává zas do pohybu, ba – ono to nikdy na pohybu neztratilo: tady se vše točí, vše se mele a hlavně zhodnocuje, úročí a kapitalizuje. Běhá to po obrazovce a má to tvar čísla, co je to? Akcie! Hohó, rozesměje se celý openspace.

Občas se někdo oběsí na hedvábné kravatě s logem korporace v rubu. Blázen, byl to blázen, nese se pak tichou poštou uvnitř podniku. Zůstane po něm řada nedokončených spisů a dvě děti. Pokud měla jeho židle v kanceláři výhodnou pozici dál od větráku, ihned ji obsadí nejdravější ze zbylých samců v teritoriu.

A dny jdou dál i bez toho čudáka. Je to jako pohyblivý svátek kapitalismu.