Baráky u garáží, Přežila to (2)

Přežila to!

Potkali se na křižovatce chodníků u hlavního uzávěru plynu (zpola stržené nálepky - TAXIslužba, „posekám trávu 50 Kč/hod“, „Nevolte průmyslovou zónu!“, „koupím nemovitost v okolí“).

Nejraději by se setkání vyhnul. Spěchal na trolejbus, který mu jel za deset minut, chtěl si ještě koupit lístek (doplatit zónu za šestnáct). S ní to bylo vždycky na dlouho. Postěžovat si na osud, na zdraví, zavzpomínat na dobu, kdy byla terčem závistivých zraků.

„Pane Bešta, pane Bešta, já jsem tak nešťastná. Už nic neujdu, belhám se jak opilec. To mi vyšetřili, že mám narušené centrum rovnováhy. Já už radši ani ven nechodím. Ať nejsem pro smích. Ale tak jsem slabá. Mám v tašce pár rohlíků a předávám si je z ruky do ruky. K tomu ty hole…“

Přikyvoval, předstíral soucit (ve skutečnosti počítal vteřiny - ten trolejbus musí stihnout), pronášel „hmm“ a přešlapoval. Tenhle tok nikdy neuměl přehradit. Nedokázal vskočit do proudu slov, beztak by ho strhl s sebou.

„Co se mi stalo včera, pane Bešta. Já plaču, jenom si na to vzpomenu.“

„Ale vždyť to není tak hrozné.“ (Nepatřičné, netaktní, neadekvátní, zeď třiceti let a pevného zdraví nepřipouští vcítění se do situace staré dámy. I přes svůj mizerný stav si zachovává noblesu. I když si jde koupit rohlíky, obleče si drahý kožich a nanese si rtěnku.)

„Ale já už čekám jenom na smrt. A včera jsem byla tak blízko. A skoro jsem se těšila.“

„Takhle nemluvte…“ (Proč ne? Kdo jiný na to má právo. Mluvím jak pitomec.)

„Já už jsem tak blbá, pane Bešta…“

„Ale nejste.“ (Buď raději zticha.)

„Já už jsem tak blbá, že ani skříň už neumím umýt. Skříň, kterou jsem tehdy ještě za komunistů koupila za třicet tisíc… Však se podívejte.“ Vyhrnuje osrstěný rukáv a ukazuje obvaz na paži.

„Jejda.“ (Mlč. Přikyvuj. Trolejbus už určitě vyjíždí od hospody.)

„Vidíte, to jsem se pořezala. Ta skříň má totiž skleněná dvířka, abych na ni dosáhla, tak jsem se musela postavit na stoličku. A jak jsem už úplně nemožná, tak jsem ztratila balanc a jako blbec jsem se chytla těch dvířek.“

„Hmm.“

„A ty se urvaly - ještě, že jsem na sebe nestrhla celou tu skříň. A já jsem, pane Bešta, musela na chvíli omdlít.“

Účastné přikývnutí. Kolem prohučela osvětlená okna trolejbusu (další za čtvrt hodiny, v 19:07).

„A když jsem otevřela oči, ležím na koberci a kolem mě samé střepy. A jeden ohromnej jako nůž zašpičatělej mi trčel z paže. Přibodl mi ji ke koberci. Ten byl vzácnej, s takovým perským vzorkem. A celej od krve. Všude krev. Myslela jsem, že je to tepna nebo céva, já tomu nerozumím.

„Já taky ne.“

„Když jsem ho vytahovala, tak jsem se pořezala ještě na ruce. Koukněte.“

Účastné přikývnutí. Mimika vyjadřuje citoslovce bolesti.

„A krev crčela a já jsem byla čím dál malátnější. Pane Bešta, já jsem si myslela, že nadešla moje hodinka. A já jsem si říkala - tak ať.“

Rozpačité přikývnutí.

„Dobelhala jsem se do koupelny, vzala jsem obvaz - ne tenhle, tenhle už je čistej. Ten byl celej od krve, to bych si mezi lidi nevzala, stačí, že chodím jako opilec. Dala jsem si ten obvaz, lehla si do vany a čekala jsem na smrt. Čekala jsem a doufala, že to bude můj konec.“

Kouř plynul od úst, která se tajemně usmívala, nad nimi do tmy proskočila téměř neviditelná slza a rozpila se na drsném povrchu chodníku.

„Druhej den ráno jsem se celá rozlámaná probudila. Tak se to nepodařilo, říkala jsem si. Vylezla jsem z vany a uklidila ty střepy. Skvrnu jsem drhla, ale nešlo to. Budu se muset v drogerii poptat po nějakém prostředku.“

„Tak to dobře dopadlo.“ (Zase špatně.)

Pokrčila rameny („Pane Bešta, já jsem hrozná…“) a pomalinku šla domů („Ale nejste,“ zakuňkal jí do shrbených zad.)

Osm minut. Přidal do kroku. V kapse nahmatal drobné a napočítal šestnáct korun.

---