Zamilovaný generál

V královském paláci se konal maškarní bál. Což znamenalo, že hosté, kteří přibližně znali význam slova "maškarní", přišli toho večera divně oblečení. Hlavně díky škraboškám jich ale valná většina vypadala mnohem líp než kdy jindy.

Na tu slávu byli pozváni všichni muži, co tehdy něco znamenali. Nechyběl jediný významný kníže, hrabě, baron, kněz, obchodník či generál. Samozřejmě přijely i šlechtičny, umělkyně a vědátorky. Ty, podobně jako dnes, sice ve společnosti nic neznamenaly a nikdo je nebral vážně, ale bál by bez nich působil, přiznejme si, trochu zvláštně. 

Jeden z přítomných generálů byl muž obzvlášť slavný a mocný, ale žel i hrubián a opilec. Jen co vešel do sálu, a dal si pár skleniček na posilnění, se jal okukovat zamaskované paničky. Zíral jim zejména do výstřihů a hlasitě hodnotil, kterou samici by si dal líbit, u jaké by ještě ve tmě nad nedostatky přivřel oko a čeho by se dotkl leda tak halapartnou.

Maškarní rej již vrcholil, když si náš vrávorající hrdina všiml slečinky ve vyzývavě rudých šatech. Stála sama samotinká v rohu a odpočívala; prostě dokonalý objekt zájmu opilce. Generál se neupejpal, rovnou holčinu plácnul přes zadnici, až rozlila půlku číše. 

"No dovolte, co si myslíte, že děláte?" vypískla dotčeně. 

"Ty jsi ale sladký koťátko! Mňau! Donesu ti trochu vínka, nějak se ti nedopatřením vylilo, holubičko." 

"Děkuji, nechci. S obejdou, jako jste vy, se vůbec nehodlám bavit a koťátka a holubičky si laskavě odpusťte!" řekla krasavice a odcupitala do víru tance. 
Generál měl podobné netykavky rád. Tahle stepilá dívenka ho vážně okouzlila. Jeho pátá choť nedávno, zajisté nešťastnou náhodou, vyskočila z okna; byl opět volný. Rozhodl se tedy požádat o ručku té krásné neznámé. Bylo mu předem jasné, že ji dostane, ať je dcérenkou, koho chce. Vždyť on je nejlepší partie široko daleko, tak aby mu ji ještě nedali! 

"I sám král by za mě dceru provdal, kdyby nějakou měl," říkal si a těšil se už na zábavu o svatební noci. 
"Ta se bude jistě prát a kousat stejně jako Miriam," zamumlal si pobaveně. "Chtěla si, husa, vzít rytíře z nemanic. Ten nýmand tehdy taky prskal, což ovšem vyřešila jedna rána pěstí a na všechnu lásku fofrem zapomněl." Usmíval se pod vousy vzpomínce na svou třetí manželku.

Jenže požádat děvče o ruku chce kytici, a tak se náš gentlemen vydal pro nějakou tu růži, aby se neřeklo. Škubáním nebohé květeny se v zámecké zahradě krapet zdržel. Mezitím uvnitř přestala hrát hudba a králův konferenciér se chopil slov: 
"Vážení hosté, jménem královské rodiny vám chci poděkovat, že jste vážili cestu na výroční ples. Letos se jedná o mimořádnou událost, protože král, jak známo, je vážně nemocen, pročež přímo dnes oficiálně jmenuje následníkem svého syna Viléma..." 

Mluvčí se nadechl a chtěl pokračovat v hořkosladkých plcích o králově úporné chorobě, o naději, lásce a sluníčku, když vtom do sálu vběhl generál s obrovským pugetem růží, kopretin a vůbec všeho, co vzdáleně připomínalo květinu. Svou krasavici zahlédl stát uprostřed sálu. Nedíval se vlevo ani vpravo a běžel rovnou k ní. Padl na kolena. Začal jí líbat ruce a recitoval verše, které před třiceti lety složil pro svou první nastávající (a už tehdy za moc nestály). 

"Vy jeden opilče, zvrhlíku! Tatí, tatínku, tatíííí, dej toho nechutnýho chlapa setnout!" pištěla a dupala dívka a její obličej nyní dokonale ladil k šatům. 

Když generál v hladomorně vystřízlivěl, zjistil, že žádal o ruku prince Viléma. Za urážku následníka trůnu musel být samozřejmě popraven. Slušní lidé, hlavně ctihodné dámy, na popravě křičeli: "Sláva!" a "Odřezávejte z něj maso pomaleji!"

Princ Vilém se brzy stal králem a vstoupil do dějin navěky znám coby "Král Princezna". 

A jaké z toho plyne ponaučení? To pohádky obsahovat mají a zde jich najdeme hned několik: 
1. Moc nechlastejte. 

2. Nezneužívejte moc, ať už pramení z fyzické sily, nebo ze společenského postavení. 

3. Zejména slušní lidé bývají pomstychtiví a krvemilní.

4. Pokud nechcete, aby vám říkali princezno, chovejte se (do prdele) jako chlap!