Starochův iPhone

Jo, Radovane Mladý Tvořivý, taky jednou budeš potřebovat ty gumový prostěradla. Nic víc ti k tomuhle "humoru" neřeknu.

Musím přiznat, že jsem se v okamžiku přečtení toho telefonního čísla 0609... opravdu rozesmála. Takže ano, pobavilo mě to, ale zaráželo mě to zbytečné nadávání. Však povedený chlapec dokáže o tom starém muži mluvit jako o dědovi (i když samozřejmě chápu, že jeho oslovení "dědečku" bylo pouze účelové), takže naopak nechápu ty výrazy typu kretén a i když geront je možná odborný termín, mně přijde také dost hanlivý. Zbytečně.

Obsahový nesmysl je, aby si nechal telefon vyčistit a pak ho vyhodil. Aspoň tak, jak je to napsáno.

No a taky je značně divná ta otcova první přímá řeč. Už si představuju, jak tohle táta klukovi říká :-) Mám pocit, že nadsázka a sarkasmus v tomto případě do přímé řeči nepatří, když to autor vydává za to, co mu otec vážně řekl.

No, myslím, že je to celkem slušně napsáno. Jestli takhle opravdu puberťáci uvažují... nezbývá než věřit, že moje děti mají lepšího otce, tak budou časem i lepšími puberťáky. Ne kvůli tomu, co provedl s telefonem, ale pro ten důvod, proč to provedl.

Hlavní nedostatek textu vidím v tom, že komentuješ stáří jako takové, nikoliv konkrétní osobu. 

Podívej, možná to vyznívá kontroverznější, než to ve skutečnosti je, taky tím, že to je psané v první osobě. Potom to nechtěně padá na tebe. Tak nic ve zlým.

Když to tu tak čtu, tak už ani nevím, kdo si v čem vlastně dělá prdel... a to je prdel o to větší. Jsem skoro ráda, že nejsem žena. Je jich tu až moc... a těch mužů, co do nich nemají daleko (ve falešné morálce, zbabělosti, užvaněnosti, zženštilosti atd), je tu ještě víc. 

Zdendo, já ti k tvému sexuálnímu životu zcela srdečně blahopřeji. Je to výborný předpoklad pro pobyt na literárním serveru.

Větší část povídky je z mého pohledu dost povedená. Nechci moralizovat - stáří, stejně jako mládí, není ještě žádná zásluha. Dokážu přijmout, že starý člověk bývá často odpudivý, mladý třeba zase sobecký. S čím se ovšem vyrovnávám špatně, je určitá roztříštěnost, kterou vnímám v postoji samotného autora. Čtenář se potřebuje s někým ztotožnit, někomu „fandit,“ a v tomto směru se mi velice líbí uvedení postav otce a syna, kdy synovi, ať už se chová jako pubertální hajzlík nebo ne, člověk musí ve střetu s pokryteckým otcem dát za pravdu. Otec je tím, kdo si zaslouží pohrdání, kdo má být zesměšněn, a taky ho v závěru určitě nikdo nebude litovat. Problematičtější je vykreslení dědy. Že je senilní a zapáchá, to je krutá realita, a že si k němu kluk, který ho zřejmě vidí jednou ročně na nějaké povinné návštěvě v ústavu, nevybuduje kdovíjaký vztah, se dá pochopit. Připadá mi ovšem zbytečné, aby o něm vnuk mluvil jako o kreténovi (vím, že jde o lékařský termín, ale stejně to všichni vnímáme jako nadávku). V chlapcově případě by uvěřitelná byla lhostejnost, ne nenávist. O to víc by pak vynikla otcova replika o „smradlavém idiotovi“ v závěru. Otec je tím, s kým chce kluk soupeřit, děda jaksi za nic nemůže. Ostatně, na začátku oslavy se kluk krásně vyjádří o tom, že v dědově tváři vidí, jak je mu takhle fraška vlastně jedno a že by tam radši nebyl. Tady cítím záblesk pochopení, přesně to, co mi dovoluje „fandit“ i klukovi - vypravěči. Je škoda, že to takhle nemůže být až do konce povídky. Odnášela bych si z ní úplně jiný pocit a úplně jinak bych se bavila.Jinak, v závěru je nelogické, aby si nechal mobil nejprve vyčistit a pak ho vyhodil. Buď jedno, nebo druhé. Plakáty s Ghándím – je to překlep, měl to být Gándhí, nebo jde o nějaký idol náctiletých, který neznám? Ve frašce s názvem narozeninová pseudopárty – tady bych určitě „pseudopárty“ nepoužila, ta fraška má název narozeninová oslava (či párty), název se má právě tvářit honosně, žádné pseudo. A vyhnula bych se opakování slova „odváželi“ (Dědu do detence odváželi... si odvážel v kapse). 

Zdenda: obrátím se tentokrát jen k tobě, neboť předpokládám, že nejsi „věšák na vagínu“, jak výborně postřehl Radovan v ostatních případech, jimiž jsem se zdržel jen jednou, a nevím, zda ne zcela marně. (samozřejmě s výjimkou Adélkalaidy, neboť ona je, jak napovídá jméno, vznešená a urozená)

nuže, milý Zdendo, tvé ostentativní odmítnutí lektýry pouze podtrhuje nevyvratitelný fakt, že povídka je napsána stylem, jenž se čte v podstatě sám. stejně jako je tomu u mnoha dalších velkých autorů, jejichž texty čtenáře nepotřebují neboť platí: nikoli oni čtenáře, nýbrž čtenáři je potřebují. a je pravda, že občas se najdou tací, kteří pod nánosem nezvládnutelných traumat z dětství (zcela objektivně, dětská traumata nelze odstranit, jak poučuje Freud), nedokáží připustit sobě ani světu, že jistý text číst potřebují, aby se neohrozili dalším ustrnutím v duševním růstu. následně – a zcela zákonitě – pociťují potřebu se s tímto neúnosným psychickým blokem svěřit, což v 99% případů též učiní. proto tě chápu, to zdůrazňuji.

vedle toho je jinou známou pravdou, že velcí autoři občas, a spíš jen mimoděk a z důvodu jakéhosi momentálního duševního uvolnění – tedy rozhodně ne z pseudohumánních, pokryteckých a maloměšťáckých pohnutek –, nezapomenou ani na zvláštní sociální skupinu, tzv. literární příživníky, k nimž patří různí editoři a redaktoři živící rodiny, různí kritici živící své koníčky, a mezi nimiž se dokonce najde několik vydavatelů živících druhořadé epigony. tak se i stane, že velký autor propašuje do textu jakoby nezáměrně křiklavou gramatickou chybu, aby tím jednak poskytl pracovní příležitost jednomu z oněch nebožáků, které já ovšem s chutí leckdy nazývám „ubožáci“, neboť bylo skutečně omylem stvořit tuto sortu bytostí – nicméně křesťanská láska nezná hranic…– a druhak, aby tím ona práce vyhovovala rozlišovací schopnosti i nejslabšího z nich. 

tak se tedy věci mají. ty, Zdendo, platíš za věcného a střízlivého glosátora, a já bych byl velmi nerad, kdybych tě v té nepopulární sociální skupině jednoho dne též objevil; ať už jako věšák, nebo jako parazita :)

Kolik stálo to vyčištění na Andělu?

Adélkalaide, já dělám přeci všechno skvěle.

Tvůj Radovan Všechnoskvěledělající

Veliká gratulace k nominaci na povídku měsíce! Jsem příjemně překvapená, že píšeš i prózu! A píšeš ji opravdu skvěle! Tohle je jedna z nejlepších mikropovídek, jaké jsem kdy četla!!! SUPER!

Zdeníčku, šidíš se o neopakovatelný literární zážitek, ale snad Ti Múza toto sedlácké akulturní rouhání odpustí.

Sue, KILL, vaše kritiky jsou tupé. To asi protože jste ženy, že? Žena = tupá a nicneříkající kritika. Jo a ještě něco: Chci, abyste věděly, že pro nás básníky jsou ženy jen prosté věšáky na vagíny. A nyní, prosím, moralizujte.

Váš Radovan Nežvylepší

souhlasím se sue

Osvěžující nekorektnost.

Díy za avi, miláčku Radovane. Rád se obléknu do kůže lidojeda, která mi tak přirozeně sluší.

Sue: Milá sestro písmačko, mám podezření, že je ti buď patnáct (příp. třináct) let pod nulou, nebo jsi nepřiměřeně zpomalená v estetickém vývinu. Nebudu vysvětlovat, co je sarkasmus, černý humor nebo travestie, a co si kdo bere na paškál, pokud si vůbec potřebuje něco brát, neboť svazovat uměleckou tvorbu do předem vymezeného smyslu JE brutal.

Žijeme bohužel v demokratické společnosti, a ví Hospodin, že Písmák je demokratický až hanba, proto není možno ti za tvůj názor pořádně přitáhnout palečnici. Nicméně, bezmoc také není řešením. Doporučuji všem knihovnám, aby ti již dále nepůjčovaly knihy, které očividně masakrují tvůj čtenářský cit. Již žádná Daniella Steellová, žádná Jackie Collinsová a podobné dámy – rozluč se s nimi, prosím.

Písmák naštěstí vstřebá kdejakou počáteční úchylku, nemusíš se bát, že jsi ztracený případ. Je připravený i na tebe. Zde, prosím, zcela nezištně, pokladnice existenciálního naturalismu a černé grotesky pro dospívající slečny od bratra písmáka Měrky:

http://www.pismak.cz/index.php?data=user&id=19125

Napsané je to ale jinak naprosto bravurně, viď?

Tvůj Radovan Svýchkvalitznalý

No jo, furt...

Díky za nominaci. Autore, souhlasíš se zařazením povídky do soutěže?

To nevíš, že já nemůžu.:P

Už to rovnou nominuju na leden.

Jsem se fakt zasmála. Pro někoho možná blbej delší vtip, ale já podobný věci můžu. ...dokonce i to velké T u tvého mi tam pasuje...jako že má hrdina pocit, že ho tatík oslovuje s patřičnou úctou.