Detektivka

V hlubinách elektronického archivu jsem našel šest kapitol detektivního příběhu, který jsem kdysi sepisoval do oddílového časopisu. Hádám, že je to možná můj první seriózní pokus o sepsání nějakého příběhu.

1. kapitola:  Modřín a modřiny

Tramvaj odvezla z ostrůvku uprostřed Věžného náměstí posledních pár opozdilců spěchajících pozdním ránem do zaměstnání a na zastávce zůstal jen pan Kalina. Se svou hůlkou a ruksakem vypadal spíš jako turista na vycházce, ale ve skutečnosti byl na své každodenní obchůzce po staré čtvrti. Obcházel odpadkové koše a vždy našel nějaký ten kousek starého pečiva pro své králíky. Dnes jej však zaujal zajímavý pohled.  Na obrubníku před jedním domem seděli dva chlapci. No na tom by nebylo nic tak zvláštního, je sice pondělí, ale z letních prázdniny uběhly zatím jen tři týdny a tak dnes nikdo nemusí sedět ve škole. Pana Kalinu však na dvojici chlapců něco zaujalo. Chvíli přemýšlel čím to je, že mu připadají něčím zvláštní.  Když se zadíval pozorně – zrak mu i přes vysoký věk pořád sloužil dobře – pochopil čím to je. Oba dva byli opálení poštípaní od komárů a na jejich nohách bylo vidět docela čerstvé škrábance, které si člověk neudělá při procházce po ulici, ale spíš při cestě lesem. Zkrátka bylo poznat, že oba trávili začátek prázdnin někde jinde, než na městském koupališti, nebo na některé z chorvatských pláží. Však nedávno prožitá dobrodružství byla také tématem jejich vzrušeného hovoru.

„Rudo já se nejvíc těším na fotky z noční hry“, povídá menší podsaditý chlapec a snad na zdůraznění toho, co řekl, rychle zamrkal očima.

„To mě by spíš zajímalo, jak vyšly ty ze Sekoře…no tam, jak jsme skákali šipky“, povídá ten druhý, který nejen podle zájmu o fotky z plavání vypadal jako dobrý sportovec. Náhle se však zarazil a otočil se na svého kamaráda a povídá: „Hruško, koukej, támhle už se blíží Šošon, budeme tři, to už se nám snad podaří rozluštit zprávu celou a budeme moci vyrazit!“

Nebylo pochyb, proč chlapci, který se právě blížil rozvážným tempem, říkali kamarádi právě Šošon. Nejen, že měl vlasy černé skoro jako opravdový indián, ale na jeho krku se také houpal kožený talisman po indiánsku zdobený drobnými barevnými korálky.

„Tak co, Šošone, máš svůj lístek?“, zeptal se Ruda.

„No jasně. A už jste na něco přišli, nebo to ve dvou ještě nejde?“ Opáčil právě příchozí Šošon.

„No už víme, že nás Fénix posílá k vysokému modřínu podle nějakého azimutu, ale tím číslem si ještě nejsme jistí“, vložil se do hovoru Hruška a už natahoval ruku po kousku průhledné fólie potištěné nesrozumitelnými černými obrazci, kterou mu podával Šošon. „Podívej se, když se ty obdélníky dají přes sebe, tak se ty černé kousky navzájem doplňují a to co zůstane průhledné je text zprávy“, pokračoval dál Hruška skloněný na šifrovanou zprávou.

„Pěkně si to na nás Fénix vymyslel, jen nevím, proč chtěl, abychom si pro to cédéčko s fotkami z tábora, které nám schoval, chodili alespoň po třech“, vložil se do hovoru Ruda.

„Možná proto, že až se dostaneme k tomu cédéčku, tak si vyzkoušíme v praxi přísloví, když se dva perou, třetí se směje“, odtušil sarkasticky Šošon.

„Jo jasně když si dva perou, třetí se směje. Jakýpak praní, mně stačilo, když jsem si na táboře musel prát fusakle. To jsem nebyl dva, ale jeden a nesmál se tomu jenom třetí, ale taky čtvrtý, pátý…no prostě všichni! Půjdeme pěkně k nám domů a tam si fotky v klidu prohlédneme. Maminka dneska peče takže, to budeme mít čím zajídat.“ Rozkládal s úsměvem Hruška.

Šošon, který se po krátkém pohledu na již rozšifrovanou zprávu začal rozhlížet kolem. „Má to být 500 metrů pod azimutem 300°. Asi u sebe nemáte buzolu že?“ Pokračuje již rozvážnějším hlasem Šošon, který se po krátkém pohledu na již rozšifrovanou zprávu začal rozhlížet kolem.

„No pánové, tak to bude asi problém. Fénix nás trochu přecenil. Asi si myslí, že běháme po městě běžně s buzolou na krku“, zasýčkoval Hruška.

„To snad nebude až takový problém, vždyť je krásně vidět slunce a podle toho kolik je hodin soudím, že bude svítit z východu. To už je snad docela slušná nápověda ne?“ Pronesl rázně Ruda, který se zacloněnou rukou vzhlédl k obloze.

„Napadá mě ještě něco lepšího,“ povídá Šošon překvapeným kamarádům. „Fénix vždycky z oddílovky odjíždí domů desítkou, no vzpomeňte si, jak této tramvaji říká…no přeci severozápadní linka, je to myslím podle nějakého filmu, ale to je teď jedno. Aspoň víme, že směřuje zhruba na severozápad. To je azimut, moment… 315°! Musíme tedy jít skoro ve směru kolejí. Tak pojďte a uvidíme, kde se najde nějaký lesík či park, kde bychom mohli najít vysoký modřín.“

Všichni tři kamarádi se automaticky rozběhli určeným směrem. Jít pomalou chůzí jim v tomto případě, kdy šlo o napjatě očekávané fotky ze skautského tábora, připadalo dost nepatřičné. Nyní se skutečně slušelo běžet a to pěkně zostra.

Nedalo velikou práci zjistit, o který modřín asi půjde. Po chvilce běhu se totiž hoši dostali do malého lesíka, na jehož úplném kraji, tedy těsně u plotu nějaké rozlehlé zahrady, se vypínal vysoký jehličnatý strom, ve kterém podle drobných jehliček i šišek chlapci lehko poznali modřín. Samozřejmě, že žádný z nich nechtěl čekat dole na to, co jeho kamarádi najdou a tak se všichni tři vyhoupli na některou z nejbližších větví a začali hledat uschovaný disk, na kterém měly být slíbené fotografie ze skoutského tábora od jejich vedoucího Fénixe.

Už se zdálo, že je téměř nic nedělí od nálezu, když tu najednou: „Prásk!“ Ozvala se rána přelomené větve a chudák Hruška s žuchnutím přistál dole na zemi pod stromem. Měl to ale smůlu, že se zvedal z trávy už za plotem velké nepříliš upravované zahrady, nad níž zasahovaly některé větve jehličnatého velikána. Než se však on i jeho kamarádi stačili vzpamatovat a uvažovat o tom, jak chudáka Hrušku dostat na správnou stranu plotu, uviděl Hruška něco co, mu vyrazilo dech snad ještě víc než pád ze stromu. Těch pár modřin, které se mu udělaly, bylo rázem zapomenuto. „Vždyť tohleto je …“ pomyslel si v duchu Hruška, „opravdová…“.

 

2. kapitola: Únos

„Opravdová pistole!“ blesklo Hruškovi hlavou, když se zběžně rozhlédl po zahradě, jejímž nedobrovolným návštěvníkem se právě stal. Visela opodál na spodní větvi jednoho z ovocných stromů. Nebyla to taková ta, jakou nosí strážníci hlídkující v ulicích.

„Nejsem sice žádný odborník, ale jestli se nepletu, tak taková pistole v koženém pouzdru se nosí pěkně schovaná v podpaží, nejlépe ještě zakrytá sakem,“ pomyslel si Hruška, který se postupně začal orientovat v nečekaně vzniklé situaci. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že stojí na konci poměrně velké zahrady. Výhled na převážnou část pozemku i starobyle vypadající vilu mu zakrývalo husté křoví, které mu zároveň poskytovalo ochranu před zraky lidí, jejichž hlasy nezřetelně slyšel.

„Sss, co tam tak civíš,“ ozval se Hruškovi za zády tlumený Rudův hlas. Ruda i Šošon totiž poznali, že se asi něco děje, a proto se, co nejtišeji to šlo, spustili z větvoví rozložitého modřínu za svým nebohým kamarádem.

„Co tady děláte?“ podivil se Hruška. „Vy jste sem taky spadli?“ zašeptal už s úsměvem.

„Přece tě nenecháme na nepřátelském území samotného,“ odpověděl Šošon napůl vážně.

„Tak jestli je toto nepřátelské území, tak máme asi trochu problém,“ řekl suše Hruška. Udělal dva malé kroky vpřed, přikrčil se za keř a ukázal rukou směrem ke stromu, na kterém klidně vyselo pouzdro s pistolí.

„Tak pánové, to je teda síla. Tady bobříka odvahy lovit nebudeme, aby někdo náhodou neulovil nás,“ řekl Ruda s neskrývaným překvapením. „Mizíme odtud!“

„Počkej“ sykl Šošon, který se zatím pohodlně uvelebil trochu hlouběji v křoví a prstem na rtech naznačil, že se snaží poslouchat rozhovor, který k nim doléhal z nitra zahrady. Všichni tři napínali zraky, aby skrz houští snad zahlédli, komu ona zbraň vlastně patří. Když se přitiskli až k zemi, kde byly jehličnaté větve trochu řidší, naskytl se jim pohled na dřevěný zahradní altán, u nějž stál hlouček lidí zjevně zabraných do důležitého hovoru.

„Tak tady seděli, pane majore,“ povídala plačtivým hlasem dáma, která podle domáckého oblečení vypadala na domácí paní. Šli si sem zakouřit. Vidíte, ještě tu dokonce zůstal popelník. No a zrovna jak odešli, tak Renátce začal zvonit v kabelce mobil. Já jsem byla zrovna na odchodu, ale donesla jsem jí ho sem. No a od té doby jsem ji neviděla.“

„Takže pak jste přibližně o tři čtvrtě na pět odjela svým vozem k lékaři?“ otázal se muž označený jako major, který ani nečekal na odpověď a ptal se dál.

„Takže, mladý muži…“ obrátil se major na mladíka stojícího poněkud v pozadí tónem hlasu, ze kterého nebylo poznat, zda se vyšetřovatel už trochu nudí, nebo je jen zcela profesionálně nezaujatý. „…vy jste tu pokuřoval se slečnou Bauerovou, když tady její matka přinesla zvonící telefon, je to tak?“

„Ano“, odpověděl mladík a poslušně čekal na další otázku, i když asi mohl tušit, čeho se bude týkat.

„No a co bylo pak?“ nenechal na sebe čekat major.

„No co by, celkem nic. Renata si vzala telefon a zašla na konec zahrady. Tam za ty keře,“ mávl muž směrem, kde se v křoví ukrývali tři kamarádi, kterým teď zatrnulo, že se snad pan major bude chtít podívat i tam. Ale ten v klidu dál poslouchal výpověď jednoho ze svědků.

„Takže nevíte, s kým asi mohla hovořit?“

„Ne, to netuším, pane majore. Já jsem stejně už byl na odchodu, tak jsem se stejně hned zvedl a šel domů.“

„To jste se jako jen tak zvedl a odešel?“ podivil se policista.

„Ne to ne, byl jsem tu na motorce…“

„Ale to mě vůbec nezajímá, jak nebo čím jste sem přijel, myslel jsem, jestli jste se zvedl jen tak, bez rozloučení. To jste nepočkal, až vaše slečna dotelefonuje, abyste se s ní rozloučil?“ otázal se vyšetřovatel trochu nabručeně a skoro to vypadal, že ještě dodá nějakou okřídlenou větu, jako třeba „to je dneska mládež, ani se neumí slušně rozloučit“ ale policista jen čekal na mladíkovu odpověď.

„Nepočkal, já jsem totiž docela pospíchal. V pět hodin měl začít v televizi fotbal.“

„Dobře fotbal, ale teď tu řešíme únos,“ zabručel muž zákona a obrátil se na posledního z celé skupinky. „Pane Bauer, vy jste tou dobou, jak říkáte, byl na obchodním jednání, které trvalo až do večera a z kterého jste odjel ihned po tom výhružném telefonátu.“

„Ano, přesně tak. Něco před sedmou mi někdo ze skrytého čísla zavolal a řekl mi, že unesl mou dceru a že jestli ji chci ještě někdy vidět, musím zaplatit výkupné.“ Promluvil pomalu vyšší šedovlasý muž, ve kterém hoši lehko poznali inženýra Bauera. Pan inženýr patřil totiž k místní honoraci. Byl to úspěšný stavitel a jeden z nejbohatších lidí ve městě. Byl známý svou velkorysostí a často svými penězi podpořil nějakou dobrou věc a tak jeho protáhlou opálenou tvář znal nejeden člověk z města.

„Ten muž, byl to zcela jistě mužský hlas,“ pokračoval pan inženýr, “mi řekl, že musím zaplatit výkupné čtyřicet tisíc korun.“

„Cože? Tak málo?“ Neubránil se překvapení dosud ledově klidný major.

„Ano řekl, že přesně čtyřicet tisíc mám zítra v půl sedmé ráno vhodit do odpadkového koše na zastávce tramvaje na Věžném náměstí. Pak mám nastoupit do tramvaje a odjet. Když to prý udělám a když mi u toho nebude asistovat policie, tak prý znovu uvidím svou dceru živou a zdravou.“ Mluvil smutným, ale klidným hlasem, zatím co jeho žena plakala do kapesníku.

Rozhovor přerušil policista v uniformě, který kvapně přistoupil k majorovi a ohlásil: „Pane majore, máme svědkyni, která viděla pohřešovanou nastoupit do vozu taxi služby. Na centrále nám řekli, že skutečně měli včera v inkriminovanou dobu na této adrese objednávku na taxi k vlakovému nádraží. Ale podle nahrávky bezpečnostní kamery u pokladen na nádraží, je jasné, že si zde slečna Bauerová včera večer nekoupila lístek. Zatím zjišťujeme, který konkrétní řidič měl za úkol pohřešovanou dovést na nádraží.“

„Dobrá. Počkejte, půjdu s vámi,“ odpověděl major, přistoupil ke stromu, na němž měl poměrně neprofesionálně odloženou osobní zbraň, která asi v parném dni byla nepříjemným doplňkem oděvu. Pak se krátce rozloučil a s ujištěním, že se ještě zastaví, odkráčel přes zahradu někam pryč.

„Panečku, tak to je na mě moc. Rychle pryč odtud, než nás tu někdo nachytá, ještě budeme v podezření, že s tím máme něco společného,“ šeptal opřekot Hruška, když z udivených pohledů svých kamarádů poznal, že všichni tři slyšeli totéž a že se jim to tedy vůbec nezdálo.

„Přijde mi divné, proč nějaký únosce požaduje výkupné jenom čtyřicet tisíc“ přemýšlel nahlas Šošon.

„Tak to asi nejsi sám, protože tomu se divil i ten detektiv,“ poučoval ho Hruška.

„Buďte zticha!“ okřikl je Ruda, který si na rozdíl od nich všiml, že po odchodu manželů Bauerových i mladého muže, který tu byl s nimi, přeci jen zůstal v zahradě někdo kromě nich. Někdo, kdo si teď všiml, že se v křoví něco děje. Někdo, kdo se k nim pomalu blížil…

 

3. kapitola: Ruda gentleman

Ruda i Hruška byli dost v rozpacích, když si všimli děvčete, ne staršího než oni, které se k nim docela klidně blížilo. O to víc se divili, když se Šošon zvedl, šel dívce vstříc a naprosto samozřejmě se s ní dal do řeči. Oba si vyměnily pohledy, které oceňovali Šošonovu duchapřítomnost a chladnou hlavu. Přeci jen to, že se člověk octne v cizí zahradě zrovna ve chvíli, kdy se zde vyšetřuje kriminální čin, se trochu špatně vysvětluje. Ale vzápětí pochopili.

„Pojďte sem“, otočil se k nim Šošon. „Tohle je moje spolužačka Petra, tenhle dům patří jejímu strejdovi a ona je tu na prázdninách.“ Pak se otočil zpátky k dívce a povídá: „tohle jsou moji kamarádi ze skautu.“

„Víte, já mám sestřenku Renatu moc ráda, když zrovna není s tím svým klukem, tak je to moc fajn holka. Strašně se bojím, že se jí něco stane, že jí někdo ublíží nebo tak něco,“ svěřovala se dívka se svými obavami.

Trojice hochů chvíli mlčela, protože nikdo z nich nevěděl, co v takové chvíli říct. Až najednou promluvil Ruda:

„Neboj se, my jí pomůžeme.“

„Cože?“ Hruška a Šošon se na něj nevěřícně otočili.

„No, vždyť jsme skauti,“ pokračoval Ruda napůl k děvčeti a napůl ke svým dvěma kamarádům, „přece nebude jen čekat, jak to celé dopadne, ale přiložíme ruce k dílu.“

„Tady budou potřeba spíš hlavy, než ruce a těch máme k dispozici jen poloviční počet.“ Odtušil sarkasticky Hruška.

„No já nevím Rudo, vždyť to vyšetřuje policie, to není žádná legrace nebo bojová hra. Tady to je vážné a mohlo by to být o krk. Víš vůbec, co říkáš.“ Snažil se rozohněného kamaráda přivést k rozumu Šošon.

Ale Ruda byl pevně rozhodnut.

„Když mi nechcete pomoct, pustím se do toho sám,“ prohlásil rozhodně.

„No jo, tak to nám asi nic jiného nezbývá. Někdo tě přece musí hlídat, aby sis neublížil,“ mrkl furiantsky Hruška a bylo rozhodnuto.

Všichni čtyři si sedli do zahradního altánku, u kterého ještě před chvílí probíhal výslech a ve kterém ještě stále ležel na stole popelník s hromádkou popela a dvěma nedopalky. Z nichž jeden byl zřejmě poslední stopu, kterou tu po sobě zanechala Renata Bauerová, před tím, než byla unesena.

„Já už vážně nevím, co bych vám mohla říct. Teda něco, co by mohla být nějaká stopa. Strejda zkoušel Renatě volat, ale ona má všechny mobily vypnuté a navíc…“

„Mobily?“ Podivil se Šošon.

„No mobil to je taková ta mašinka, kterou používají bledé tváře místo kouřových signálů,“ rýpl si do něj Hruška.

„No jasně, ale mě přišlo divné, že jich má víc.“

„Má dva. Abyste si nemysleli, ona není marnivá, že by si zakládala na tom, že má bohaté rodiče a může si to dovolit. Ale Milan, ten její kluk. On se docela rád předvádí. Já ho moc nemám ráda, protože mi přijde, že ze sebe dělá něco víc než je. Myslí si, že když přijede na motorce a zapálí si doutník, tak že je mistr světa.“

„Petró!“ ozvalo se směrem o domu.

„Já budu muset běžet, tetička mě shání. Víte, nechci ji nechat čekat vždyť i tak má starostí až až,“ řekla Petra, kvapně se rozloučila a zanechala kluky samotné v altánu. Těm ani nepřišlo divné, že sedí v úplně cizí zahradě, ale místo toho se rovnou pustili do válečné porady.

„Tak musíme si shrnout, co vlastně všechno víme,“začal Šošon a založil si ruce za hlavou na znamení toho, že čeká dlouhou rozmluvu.

„Víme to, že se nám Ruda zamiloval do tvé spolužačky, protože jinak si nejde vysvětlit jeho náhlé pomatení smyslů, ve kterém si tady hrál na poručíka Colomba.“ Zašklebil se Hruška, kterému však v zápětí přilétla od Rudy pořádná rána do zad, s vysvětlením:

„Ty teď budeš zticha a budeš mluvit, až budeme potřebovat tvou vyřídilku, teď hezky nech Šošona přemýšlet, protože on to na rozdíl od tebe umí.“

Šošon dělal jako by se nic nestalo a pokračoval dál: „Je jasné, že když po Renatě pátrá policie, tak mi jim s tím asi moc nepomůžeme, takže se musíme zkusit zaměřit na něco, co třeba mohli přehlédnout. Oni hledají toho taxikáře a věřím, že ho najdou a zjistí si ještě spoustu dalších informací. My musíme vyjít jedině z toho, co už víme. Pouze tak můžeme být nějak užiteční.“

„Takže co navrhuješ,“ zeptal se Ruda.

„No tak z toho, co jsme tu dnes viděli, mi to vychází jasně. Tatínek s maminkou si asi dceru neunesli, Petru můžeme taky vynechat, takže zbývá Milan.“

„Jako, že by unesl holku, se kterou chodí, jen proto, aby mu její otec zaplatil čtyřicet tisíc.“Nevěřícně kroutil hlavou Hruška.

„No pro čtyřicet tisíc někoho unese jen ten, pro koho to jsou dost velké peníze a kdo je nutně potřebuje. Přijde mi, že takový výrostek, který ze sebe dělá frajera, je ideální kandidát. Určitě utratí dost peněz za to, aby vypadal, že je na tom líp, než ostatní. Navíc ji viděl poslední.“ Vysvětloval klidně Šošon, který se docela vážně vžil do role vyšetřovatele.

„No máš pravdu, že mi tři asi nic jiného dělat nemůžeme, takže jestli máme být nějak užiteční tak se do toho pustíme. Ale přijde mi to trochu nahlas, podezřívat někoho jen tak, Stejně myslím, že ti prostě není sympatický, protože kouří.“ Zhodnotil situaci Ruda, který vypadal, že už ho opustila naděje na to, že by se právě on a jeho kamarádi mohli stát hrdiny kriminálního příběhu.

„No jo sympatický mi není, to máš pravdu, ale když vyjdeme z našich možností, tak to, že ho prověříme, je to jediné, co můžeme momentálně udělat. Potřebovali bychom si prověřit hlavně jeho byt, jestli tam Renatu neschovává, jenže jak to udělat,“ rozvažoval Šošon s pohledem upřeným do dálky.

Zato Hruška šmejdil očima všude kolem a tak si všiml, že jejich momentální hlavní podezřelý právě vyšel z domu a míří ke své motorce, kterou má zaparkovanou v zahradě. „Víte co, nechte to na mě.“ zavolal přes rameno a odhodlaně se rozběhl rovnou k Milanovi, který si právě nasazoval helmu a chystal se k odjezdu.

 

4. kapitola: Lekce poručíka Colomba

Ruda se Šošonem chvíli litovali, že se jim nepodařilo horkokrevného kamaráda zastavit, protože jim bylo jasné, že jako vždycky řekne bez rozmyslu vše, co ho právě napadne. O to větší byl jejich údiv, když se za chvíli Hruška vrátil a povídá: „Pojďte, prý to není daleko a můžeme tam dojít pěšky.“

„Cože! Kam můžeme dojít?“

„No přece do Milanova bytu“ povídá s hrdostí v hlase Hruška, který byl rád, že mohl konečně ukázat, že může být leccos platný při pátrání po unesené dívce. Nevydržel čekat, až se kamarádi zeptají a pokračoval: „Prostě jsem mu jednoduše řekl, že jsme kamarádi od Petry a že víme, co se stalo, a máme podezření, že by pohřešovaná,“ s tímto slovem si Hruška pohrál trošku déle, protože mu přišlo tak nějak vznešenější, “mohla být v jeho bytě“. Prvně se zatvářil tak, že mi bylo hanba, že jsem ho vlastně obvinil, že by on sám ubližoval své dívce, ale nakonec řekl, že jestli se nám tím uleví, tak se tam klidně můžeme kouknout. Tak pojďte a nezdržujte, chudák kvůli nám musí pěšky místo toho, aby tam byl na motorce nato šup.“

Asi za čtvrt hodiny stáli hoši spolu s Milanem na prahu nevelkého panelákového bytu.

„Tak se podívejte, kam chcete“, řekl rezignovaně Milan, když unaveně usedal za kuchyňský stůl a zatímco on začal zaplňovat kuchyni štiplavým kouřem z doutníku, hoši se procházeli bytem a koukali se na všechna místa, o kterých se domnívali, že by mohla ukrývat unesenou Renatu Bauerovou.  Všichni tři byli pořádně napjatí, když vstoupili do první místnosti, která asi sloužila jako pracovna i ložnice dohromady, povídá najednou Hruška rozechvělým hlasem: „Pánové, tak mě napadá, jestli jsme náhodou nevešli do pěkné pasti. Pokud by ten únosce byl skutečně Milan, pak by se mu asi nelíbilo, že tady čmucháme.“

„Ale vždyť nás sem sám pustil,“ vpadl mu do toho Ruda.

„No právě“, pokračoval pobledlý Hruška. „Má teď ideální šanci se nás zbavit, nikdo neví, že jsme tu s ním. Doma jsme řekli, že jdeme hledat cédéčko s fotkami s tábora, ale nikoho nenapadne, že bychom mohli skončit tady. Kdyby nás tady rozsekal na kousky, tak už nás nikdo nikdy nenajde.“

Šošon s Rudou mlčeli. Nevěděli co říct. Hruška měl pravdu. Nahlas to nepřiznali, ale dostali pořádný strach. Najednou jim bylo jasné, že se namočili do pěkně vážného maléru. Rychle proto prošli ložnicí, kde bylo jasné, že není žádná skrýš a podobně zběžně stačilo, prohlédnou obývací pokoj, kde nakoukli do jedné velké skříně a taky po pohovku, protože člověk nikdy neví.

„Tak co, našli jste něco, co se vám nezdá?“ Zavolal na kluky z kuchyně Milan.

Kdyby jej někdo z hochů v té chvíli viděl, asi by si nebyl jistý, jestli se mu v té chvíli na nemihl v tváři samolibý úsměv. Všichni tři byli ale vedle v pokoji, tak je pouze trochu vylekala nečekaná otázka, jež je vytrhla z tichých úvah o tom, co by se stalo, kdyby se vyplnilo Hruškovo podezření.

„Ne nic,“ dodal si jako první odvahu Ruda. Nakoukl do kuchyně, kterou Milan pozvolna svým doutníkem měnil v udírnu. Když viděl, že kuchyň je tak malá, že na žádnou skrýš tu není ani pomyšlení, rozhodl rychle i za své kamarády:

„My…my už asi půjdeme,“ vykoktal ze sebe. „Promiňte, že jsme rušili.“

„No to nic, já to vcelku chápu, já taky nevím, co bych teď v takové situaci měl dělat, tak se vám ani nedivím“, povídal Milan, který už zase vypadal napůl unaveně a napůl ztrápeně.

 

Hoši byli rádi, když se ocitli venku na čerstvém vzduchu a taky na sluníčku, které dodávalo optimismu i dni s takto ponurou zápletkou.

„No tak tohle nám moc nevyšlo,“ promluvil sklesle Hruška a podíval se na své dva kamarády.

„A navíc to byl docela trapas, on má chudák svých starostí dost a mi jej obviníme a ještě mu prohledáváme byt. Je mi ho docela líto. To jsme fakt přehnali.“ Otočil se Ruda na Šošona, kterému chtěl nejspíš naznačit, že to byl jeho nápad a že by měl na sebe vzít vinu právě on. Ale Šošon vůbec nevypadal provinile. Spíš naopak. Vypadal docela nadšeně.

„Co pak vás to netrklo?“ podíval se na své kamarády.

„A co jako?“ Udiveně koukal Hruška.

„Když jsme byli u Bauerů v zahradě, tak jsi vyčítal Rudovi, že si chce hrát na poručíka Colomba. No a co mají ti dva společného?“

„Že by měl Ruda taky skleněné oko?“ Pokusil se chudák nic nechápající Hruška o vtip.

„Ale ne ti dva. Já myslím Milan a filmový detektiv Colombo.“

„Asi to že oba kouří doutníky,“ vzpomněl si Ruda.

„No právě,“ pokračoval nedočkavě Šošon, „viděl jsem v televizi Coloba asi jen jednou, ale pamtuju si, jak si pořád znovu a znovu zapaloval ten samý uslintaný doutník. No a …Víte co, já vám to vysvětlím po cestě, pojďte se mnou, nemáme moc času, jen si něco ověřím a můžeme vyrazit. Myslím, že mám tu správnou stopu.“ Řekl rozčileně Šošon a rozběhl se tak rychle, že na nějaké vysvětlování po cestě nebylo ani pomyšlení.

 

5. kapitola: Bílá místa na mapě

„Uff, to snad není možné, kde se to jen v něm vzalo…“, pomyslel si Ruda, který se horko těžko snažil držet tempo s utíkajícím Šošonem, „při každé hře nebo při fotbale jsem ho vždycky předběhl, ale teď vyrazil jak splašený“.

No a Hruška ten byl rád, že se mu kamarádi neztratili z dohledu dříve, než dorazili k cíli. Cílem, ke kterému Šošon směřoval, byla knihovna. Nenápadná přízemní budova se šedou omítkou, kam si Šošon chodíval půjčovat knihy o indiánech. Dnes však nezamířil k regálům plným dobrodružné literatury. Dokonce mu nešlo vůbec o knížky, ale o počítač, který byl v rohu místnosti, a ze které byl přístup na internet. Paní knihovnice už jej znala a tak po něm ani nechtěla jeho průkazku, zato po Rudovi se koukala trochu nevraživě, ale když viděla, že jsou tu spolu, tak dál klidně seděla za svým pultem a četla si něco v barevném časopise.

„Co…co tady chceš hledat?“ Zeptal se uřícený Ruda.

„Mapy“, odpověděl úsečně Šošon, který zasedl ke klávesnici a už se dal do práce.

 

Za chvíli dorazil i Hruška, který byl tak zadýchaný, že se pro tuto chvíli vzdal své výřečnosti a jen mlčky koukal co se děje. Mezi tím si Šošon vyhledal tři mapy. Mapy telefonních operátorů, které ukazovaly pokrytí signálem. Chvíli se na ně pozorně díval, porovnával je a pak začal vyhledávat vlaková spojení v jízdním řádu.

„Snad si nemyslíš, že Renata Bauerová někam odjela vlakem, vždyť přece ten policista říkal, že si lístek nekupovala.“

„To, že si nekupovala lístek, neznamená, že nikam nejela.“ Začal vysvětlovat polohlasem Šošon, který už teď nikam nespěchal. „Víte co, pojďte ven, já vám to vysvětlím, když teď máme trochu času.“

„Jak to myslí, trochu času,“, mudroval v duchu Hruška, „dělá jako kdybychom na něco čekali“.

Venku si všichni ti sedli na lavičku a Šošon začal:

„Když jsme loni v zimně byli na výletě u dvou jezer, tak jsme se trošku zapomněli a pak jsme málem nestihli vlak. Pamatujete si to?“

„No jistě, ale co to má společného s únosem,“ skoro se na něj obořil Ruda.

„Protože jsme dobíhali na vlak, museli jsme si kupovat lístek až ve vlaku. Vzpomínám si, že nás to přišlo trochu draho, ale Renata Bauerová asi nějakou tu korunu nepočítala a zřejmě měla taky naspěch. Paní Bauerová říkala, že odjela z domu o tři čtvrtě na pět a panu Bauerovi volal ten vyděrač někdy před sedmou. Od Bauerů je to taxíkem na nádraží asi deset minut no a než přijde taxík k nim tak to může být dalších deset minut. Takže máme necelou hodinu časového rozmezí, kdy Renata mohla Renata odjet vlakem. V této době z nádraží odjely celkem tři vlaky.“

„To je trochu dost, na to že každý vlak má spoustu zastávek, kde mohla vystoupit,“ skočil Šošonovi do řeči Hruška. „Navíc vůbec nechápu, co to má co dělat s únosem.“

 

„Petra ale říkala, že se Renatě nemohli dovolat ani na jeden mobil,“ pokračoval v klidu Šošon. „Říkala, že je má vypnuté, ale co když jenom nemá zrovna signál. To by se jí taky nedovolali. No, a když má mobily dva, tak předpokládám, že má i dva operátory. Není v okolí moc míst, kde by hned dva operátoři neměli signál. Když jsem se podíval, kam ty vlaky jely, a kde jsou místa bez signálu, tak nám zbývá jen jedna možnost. Je to chatová oblast v údolí za Zelenou Lhotou. Vlak nám tam jede za tři čtvrtě hodiny,“ usmál se vítězoslavně Šošon. „Vždyť to přeci dává smysl. Někdo jí zavolal, jak potvrdila paní Bauerová i Milan, a ona si potom objednala taxík a odjela na nádraží. Je peřci léto, tak ji mohl někdo pozvat k sobě na chatu. Třeba tam má známé. Jen o tom prostě nikomu neřekla a odjela na pár dní pryč.“

„Tys asi zapomněl, že ji někdo unesl a teď chce výkupné,“ odtušil Ruda.

„Koukám, že jste to nepochopili s tím doutníkem,“ zasmál se Šošon, který byl evidentně v dobré náladě. „Tak já vám to teda řeknu.“

 

6.kapitola: Moudro Abrahama Lincolna

Lokomotiva se svižně vymotala z města a za ní přes spojky kolejnic poslušně drncalo několik vagónů. V tom posledním seděli Šošon Ruda a Hruška a čekali, jen co si průvodčí prohlédne jejich lístky, aby mohli pokračovat ve spikleneckém rozhovoru.

„Tak co je s tím doutníkem!“ Vyhrkl netrpělivě Hruška.

„Toho, že Milan kouří doutníky, jsme si všimli asi všichni,“ začal zeširoka vysvětlovat Šošon. Možná si taky pamatujete, že paní Bauerová říkala, že hned když včera odpoledne Renata s Milanem odešli na zahradu kouřit, zazvonil Renatě v kabelce mobil a ona jí ho nesla. Když jsme si šli s Petrou sednout do altánku, tak jsem si všiml, že v popelníku zbyly od včera jen dva nedopalky, to znamená…“

„To znamená, že tam museli sedět o něco déle…“  skočil mu do řeči Hruška, ale hned se zarazil, protože si uvědomil, že kamarádovi vyfouknul pointu.

Ale Šošonovy úvahy se ubíraly jiným směrem: „Když jsme pak vzpomínali na seriál Colombo, vybavil jsem si, že si ten poručík v televizi několikrát připaloval tan samý doutník, protože doutník, když se jen tak odloží do popelníku, tak zhasne, ale cigareta ne. Určitě jste si všimli doutnajících nedopalků na zastávce tramvaje.“

„Takže ty myslíš, že Milan nemluvil pravdu, když řekl, že odešel hned, jak Renata začala telefonovat?“ otázal se nejistě Ruda.

„Přesně tak,“ potvrdil jeho domněnku Šošon. Milan totiž řekl, že neslyšel, co Renata do telefonu říká, protože zašla za křoví. Ale měl na mysli to křoví, kde jsme byli schovaní my a my jsme ho přece slyšeli. Když zůstal sedět v altánu, kde mohl klidně slyšet Renatin telefonát a popírá to, tak k tomu musí mít nějaký důvod.“

„Proč by to dělal, proč by tajil, kam Renata jela, když ji někdo unesl?“ Vrtěl Hruška hlavou.

„Protože on jediný od začátku věděl, že to není žádný únos,“ odvětil mu Šošon. „On totiž pouze využil toho, že jen on sám věděl, že Renata odjíždí. Taky věděl, že tam nebude mít signál. Možná mu to řekla Renata, možná jela někam, kde to znal, každopádně to musel vědět, aby si mohl vymyslet ten únos.“

„Vymyslet únos? Takže ty si myslíš, že on si to celé vymyslel, aby dostal čtyřicet tisíc?“ dál nevěřícně kroutil hlavou Hruška.

„Ano přesně tak. Myslím si, že potřeboval peníze a věděl, že pan Bauer jich má dost. Čtyřicet tisíc může být pro jednoho hodě, ale bohatý člověk jako je pan Bauer by tolik peněz jistě vydal bez problémů. Takže využil toho, že o Renatině výletě nikdo doma nevěděl a nikdo jí ani nebude moci zavolat a rozhodl se to zpeněžit. Zavolal panu Bauerovi jako únosce a řekl si poměrně malou sumu. Myslíte, že by někdo skutečně riskoval únos, kvůli čtyřiceti tisícům? Milan měl výhodu v tom, že vlastně nikoho neunesl, nemusel se nikde schovávat ani nikoho věznit ve sklepě. Asi sázel na to, že když se Renata vrátí živá a zdravá nebude už asi nikoho příliš zajímat, co se stalo s těmi penězi a policie asi nebude dál vyšetřovat únos, který se vůbec nestal.“

„No neměl to špatně vymyšlené,“ zhodnotil Milanův plán Ruda uznale. „Asi věděl, že se má Renata vrátit zítra, tak si řekl, že chce peníze zítra.“ Takže mi teď musíme Renatu rychle najít a říct, jí, aby dala vědět rodičům, že je zcela v pořádku,“ začal plávat Ruda. „Takže až přijedeme do Zelené Lhoty, tak se rozdělíme a každý se budeme snažit Renatu co nejdříve najít a za půl hodiny se sejdeme zase na nádraží, abychom si řekli, zda jsme něco objevili a co podnikneme dál.“

 

Když vlak zastavil na malé zastávce s modrou cedulí, která bílými písmeny hlásala, že nedaleká vesnice se jmenuje Zelená Lhota, vyrazili z posledních dveří tři postavy. Šošon a Ruda se rozeběhli každý k jednomu konci chatové kolonie, která začínala asi tři sta metrů od nádraží. Zato Hruška zvolil mírnější tempo a zcela jiný směr. Vydal se přímo do vesnice. Rovnou do obchodu. A věděl proč. Za půl hodiny totiž uříceným kamarádům, kteří toho za ten čas nestihli mnoho oběhnout, mohl směle říct:

„Už vím, kde je. Je tu prý s kamarádkou od včerejška od odpoledne a je to tam ta chata se zelenou střechou…vidíte tam ta pod kopcem.“ Ukázal Hruška asi půl kilometru vzdálenou dřevěnou chatu na okraji lesa.

„Tak honem, ať neztrácíme čas“, mávl rukou Ruda a rozběhl se tím směrem.

„Nikam nespěchej,“ zazubil se Hruška, „klidně si tady můžeme dát dvacet, už je to zařízené“.

„V obchodě zrovna nakupoval jejich soused a ten slíbil, že jim vše vyřídí, protože byl na kole tak už tam určitě je. To víte, v takovém obchůdku ve vesnici možná nekoupíte nejlepší pochoutky, ale zato se tam dozvíte úplně všechno,“ poučoval Hruška zvesela.

„Trvalo sice nějakou chvíli, než na nádraží dorazila mladá dívka, která se klukům představila, jako Renata Bauerová, ale zato už cestou zatelefonoval z budky ve vesnici domů rodičům, že je v pořádku a že nemusí mít strach, takže vlastně ani nebyl takový spěch.

Na zpáteční vlak čtveřice cestujících nemusel naštěstí dlouho čekat a tak se ještě v odpoledním slunci Šošon, Ruda a Hruška dnes již podruhé objevili na zahradě u Bauerů, ale s tím rozdílem, že teď tu nebyli nezvanými host, kteří se schovávají v křoví, ale vítanou návštěvou.

„Vítám vás, tak už jsem vše oznámil na polici a myslím, že Milan bude mít co vysvětlovat,“ tvářil se přísně pan Bauer, ale vzápětí se na kluky usmál a povídá: „Ale teď mi musíte říct, jak jste na celý ten podvod přišli?“

„Víte to ten doutník…“, začal povídat Hruška, který jasně pochopil, že je na něm vše vysvětlit, protože on jediný byl schopný dlouze a bez uzardění mluvit před cizími lidmi.

Pan Bauer pozorně poslouchal, a když Hruška skončil, tak řekl: „Počkejte moment, něco bych pro vás měl.“ A než hoši stačili něco říct, odkráčel do domu.

Za chviličku však byl zpět. „Nevím, čím bych se vám měl odvděčit, za to co jste pro nás udělali, ale věřím, že vás není třeba odměňovat, vždyť jste přece skauti a dobré věci neděláte za odměnu. Vezměte si ale prosím ode mne na památku toto.“ Řekl a podal chlapcům jakousi bankovku.

„Nedávám vám to jako peníze, ale dávám vám to, protože je to pěti dolar, který jsem si přivezl na památku z Ameriky. Je na něm podobizna Abrahama Lincolna. A ten kdysi řekl, že doutník je páchnoucí nať z plevele, která má na jednom konci oheň, na druhém blázna. No vám se to dnes podařilo dokázat. Tak si jej teď vezměte na památku vy.“

…

Byl letní podvečer a hoši se zvolna vraceli domů. Hoši se vraceli domů a těšili se z toho, co se jim dnes povedlo a také z toho, že mají před sebou ještě polovinu prázdnin. Jen Ruda si nebyl úplně jistý, jestli už by si raději nepřál, aby už zase začala škola…

…

Na druhý den ráno po Věžném náměstí šel opět pan Kalina se svým ruksakem, aby se podíval, co užitečného se za minulý den shromáždilo v odpadkových koších. Ani netušil, že nechybělo málo a v jednom z nich dnes mohlo ležet čtyřicet tisíc.

 

---